ALICE FLEMROVÁ Alice.Flemrova@ff.cuni.cz

V srpnu uplyne sto deset let od narození Elsy Morante, která si nepřála být označována za spisovatelku a dávala přednost mužskému tvaru spisovatel. Vysvětlovala to tím, že „rodové pojetí spisovatelek jakožto nějaké separátní kategorie dosud zavání společností harémů“. Třebaže se v roce 1957 stala první ženou, která získala literární cenu Premio Strega, jež jí byla udělena za román Arturův ostrov, a její tvorba byla předmětem zájmu kritiky i laické veřejnosti, zůstala trochu ve stínu svých mužských kolegů a jejímu neobyčejnému literárnímu talentu, opřenému o přirozenou potřebu stát na straně slabých a bouřit se proti bezpráví, se dostává zasloužené pozornosti až nyní.

Narodila se 18. 8. 1912 v Římě a zde také 25. 11. 1985 zemřela. Dětství prožila v lidové čtvrti Testaccio v nezvyklé rodině. Její matka Irma Poggibonsi, učitelka židovského původu, byla provdaná za Sicilana Augusta Moranteho, vychovatele v nápravném zařízení, ale v jejich rodině byl častým hostem „strýček“ Francesko Lo Monaco, poštovní úředník, taktéž ze Sicílie. Někteří spisovatelčini biografové tvrdí, že on byl biologickým otcem Elsy i jejích tří sourozenců, jiní, že Elsa byla dcerou Augustovou. V každém případě zvláštní rodinné prostředí – Augusto byl údajně homosexuál – se nepochybně promítlo do Elsina psaní i jejího života. Konstantním tématem jsou pro ni právě vztahy rodičů a dětí, a ač sama děti neměla, většina toho, co napsala, se týká mateřství a dětství.

Z domova odešla sotva plnoletá, jelikož měla napjatý vztah se zbožňovanou i nenáviděnou matkou. Začala časopisecky publikovat první povídky a pohádky, v prostředí mladých římských literátů poznala Alberta Moraviu, za něhož se v roce 1941 provdala. Za války se z politických i rasových důvodů společně skrývali v městečku Fondi na jihu od Říma. Po osvobození se oba naplno věnují psaní. Moraviova kariéra se okamžitě naplno rozjíždí, Morante se prvního úspěchu dočká v roce 1948, když vydá svůj první román Lež a kouzlo (do češtiny zatím nepřeložený) a získává cenu Premio Viareggio. Tento román působil v době vrcholícího neorealismu jako z jiného světa a jiného století. Rozsáhlá rodinná sága plná nešťastných lásek a komplikovaných rodinných vztahů přiznaně ctila velké romány 19. století, které však v Itálii neměly tradici. Další román Arturův ostrov, lyrický příběh o osamělém dětství a dospívání uprostřed panensky krásné přírody ostrova Procida, vydala v roce 1957 (česky vyjde 2022). Dostalo se mu velmi příznivého přijetí a vypadalo to, že autorčina literární hvězda se rozzářila naplno.

V roce 1961 se ale vztah s Moraviou rozpadl, Elsa prožívá nešťastné lásky a první tvůrčí blok. Vydává povídkovou sbírku Andaluský šál (1963) a žánrově heterogenní text Svět zachráněný dětmi (1968). V pořadí třetí román Příběh v historii vychází v roce 1974 (česky 1990). Vrátila se v něm do doby druhé světové války a za protagonistku si vybrala obyčejnou římskou učitelku, poloviční židovku, malé zrníčko semleté soukolím dějin, které zde nahlédla ve velice pesimistickém duchu. Až na malé výjimky byl román kritikou přijat negativně, jedni odsuzovali autorčinu snahu o lidový román, jiní ideologické pochybení, jehož se dopustila svým historickým pesimismem. Bohužel už jí zbytek života žádné radostné překvapení nechystal. Těžce prožívala atmosféru sedmdesátých „olověných“ let, kdy v Itálii probíhala de facto občanská válka mezi krajní levicí a pravicí, která rozdělila celou společnost. Roku 1975 je zavražděn její přítel Pier Paolo Pasolini. Přidávají se zdravotní obtíže, špatně se hojící zlomenina ji upoutá na lůžko, po nezdařeném pokusu o sebevraždu už jen čeká na smrt. Svůj poslední román Aracoeli, který vydala v roce 1982 (česky 1988), je příběhem stárnoucího homosexuála, který se v Andalusii rozhodne pátrat po stopách své zemřelé matky, a smutným loučením se světem, a hlavně s mýtem dětství, tím ostrůvkem krásy a čistoty v moři bolesti.