PETR MAŠEK petr.masek@nm.cz

Oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea eviduje celkem přes 330 jednotlivých zámeckých knihoven, včetně torzovitě zachovaných. Mnohé z nich lze na hradech a zámcích spatřit v expozicích, většina je ovšem ukryta v depozitářích. Pro tento příspěvek nebyly záměrně vybrány knihovny mohutné a slavné, ale téměř neznámé, přesto však překvapivě zajímavé. Představím vám knihovnu s odbornou literaturou egyptologickou, knihovnu významného lékaře a balneologa, knihovnu, ve které se sešla literatura filozofická a teologická, fond starší ruské literatury, ale i díla marxistická a knihovnu slavného berlínského herce.

Pacov

Zámek Pacov získal před rokem 1880 vídeňský advokát dr. Adolf Weiss (1831 až 1900), který byl v roce 1886 povýšen do rytířského stavu s predikátem „z Tessbachu“, o rok později se oženil s Modestou Aicherovou z Aicheneggu (1849 až 1924). Spolu s Pacovem získal také zámky Budislav a Těchobuz. Majetek zdědil jeho syn Adolf Modestus (1868–1925), který měl dva syny. Adolf (1896–1979) se oženil s Terezitou princeznou Rohan-Guémenée-Rochefort (1896–1977) a Otta (1898–1945) se oženil s Terezitinou sestrou princeznou Klotildou (1901–1957). Sestra zmíněných bratří Felicitas (1904 až 1983) se provdala za rakouského matematika a fyzika Gustava Ortnera (1900–1984).

Knihovnu v Pacově založil rytíř Adolf, snad jeho je často se vyskytující razítko „Dr. Adolf Weiss-Tessbach“, které ovšem mohli používat další generace Adolfů. Ještě před zakoupením zámku a nobilitací užíval rytíř Adolf štítku s textem „Bibliothek des Hof- und Gerichts-Advokaten Dr. Adolf Weiss“. Nalezneme zde také stopu po knihovně rodiny Aicherů z Aicheneggu, např. Modestiny sestry Sidonie (1857–1924) provdané hraběnky ze Sarntheinu, která zemřela v Budislavi. Některé knihy jsou označeny razítkem správy statků „Direktion der Güter Patzau, Těchobuz u. Budislau in Patzau“. Manželka Adolfa Modesta Aloisie hraběnka ze Sarntheinu (1872 až 1933) si své knihy místy podepisovala. Felicitas, která žila v Pacově s rodinou do konce druhé světové války, si označovala své knihy razítkem „Dr. Felizitas Ortner“; razítka se jménem užíval i její manžel Gustav a (pravděpodobně) syn Johannes.

Knihovnu také obohatily sňatky s princeznami z Rohanu, obě v ní zanechaly řadu knih se svými podpisy a některé další knihy s podpisy svých příbuzných, např. otce Raoula Benjamina (1860–1931), matky Mary Agnes (1865–1926), jejíž jméno nalezneme zlacené na vazbě knihy, nebo bratra Oskara (1892–1918). Tyto knihy si sestry přivezly ze svého zámku Choustník. Zmíněné Marii z Rohanu věnoval své dílo Das Salomonische Spruchbuch (Mohan, 1879) jeho autor August Rohling (1839–1931), politik známý svým antisemitismem. Terezita užívala při podpisu své přezdívky „Zitie“. Razítkem se svým jménem si knihy označoval i Otto rytíř Weiss (1898 až 1945).

Podle datovaných a lokalizovaných dedikací žili příslušníci rodiny také na zámcích v Budislavi a Těchobuzi, kde měli menší knihovny. Rodinné dedikační vpisky bývají často v angličtině. Dnešní počet svazků v knihovně je přes 3000. Staré tisky (asi 120 svazků) pocházejí většinou z konce 18. století, jde zejména o francouzské romány a německou hospodářskou literaturu, některé se věnují historii. Bohemika jsou zastoupena K. I. Thámovým německo-českým slovníkem z roku 1799 a pražským tiskem Rituale Romanopragense z roku 1699. Ve sbírce nových tisků 19. a 20. století dominují historická díla specializovaná na dějiny starověkých civilizací. Zvláštní důraz byl kladen na dějiny Egypta, monografie o egyptském umění či díla o matematice starých Egypťanů. Setkáme se také s egyptskými gramatikami a velkým slovníkem. Historii se často věnují knihy v angličtině. Část publikací je věnována světové kultuře a umění nebo dějinám literatury.

Velký zájem měli majitelé Pacova o politiku, národnostní problémy ve střední Evropě, časté jsou publikace zakladatele panevropského hnutí R. N. Coudenhove-Kalergiho a setkáme se zde i s prvním vydáním Retour de l'USSR André Gida, vydaným v Paříži v roce 1936. Některé publikace dokládají zájem o exotické země. V knihovně jsou také hospodářské příručky a díla o moderním zemědělství; nechybí ani klasické dílo moderní ekonomie Adama Smitha (1723–1790). Ojediněle nalezneme zcela specializovaná díla fyzikální a matematická, která patřila pravděpodobně fyzikovi a matematikovi Gustavu Ortnerovi. Knihovna je doplněna díly klasických evropských romanopisců Victora Huga, Honoré de Balzaca a dalších. Z moderních básníků byl oblíben R. M. Rilke a nalezneme zde přirozeně poetická díla rytíře Adolfa Weisse (1831–1900).

Staré Sedliště

V roce 1844 zakoupil zámek ve Starém Sedlišti MUDr. Karel Josef Heidler z Heilbornu (1792 až 1866), významný lékař, zakladatel mariánskolázeňské balneologické terapeutické tradice. Stýkal se s řadou významných osobností, např. s J. E. Purkyněm anebo s J. W. von Goethem. Byl členem čestných vědeckých institucí a společností, domácích i zahraničních, nositelem řady vyznamenání a v roce 1858 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Heilbornu“. Dědicem Starého Sedliště byl jeho syn Michael (1821–1892), který nesl jméno po svém kmotrovi, ruském velkoknížeti Michailu Pavlovičovi, který se v Mariánských Lázních léčil. Jeho dva synové pokračovali v tradici svého děda, Karel Franz Heidler z Heilbornu (1846–1907) byl lázeňským lékařem v Mariánských Lázních a jeho bratr Viktor (1858–po 1907) byl lékárníkem v Praze. Statek Staré Sedliště zdědila jeho dcera Hermína (1883–1963), provdaná za barona Rudolfa Unterrichtera z Rechtenthalu (1857–1926). Tomuto rodu patřilo Staré Sedliště do konce druhé světové války.

Základ knihovny položil Karel Josef Heidler (1792–1866). Ač si své knihy nijak neoznačoval, byl to jistě on, kdo shromáždil starší lékařskou a přírodovědeckou literaturu. Od autorů lékařů obdržel také jejich publikace darem a s dedikací, např. od Johanna Pöschmanna (1775–1844), lékaře na panství Tachov a od roku 1810 lázeňského lékaře ve Františkových Lázních, později v Chebu a od roku 1819 v Karlových Varech. Další publikaci mu věnoval Adolf Abicht (1793 až 1860), lékař, patolog, profesor císařské University ve Vilniusu, a Leopold Leo (1792–1868), lékař a vydavatel lékařského časopisu, který působil ve Varšavě, kde dosáhl úspěchů v boji s epidemiemi cholery.

Osobní dedikaci Karla Josefa Heidlera naopak nalezneme v zámecké knihovně Březina, kterou shromáždil slavný přírodovědec Kašpar Maria hrabě ze Sternbergu (1761–1838). Několik svazků se do knihovny dostalo také díky manželce Karla Josefa Theresii Pfrognerové. Častěji se do svých knih alespoň podepisoval jejich vnuk Viktor, který působil jako lékárník v Praze. Jeho sestra Clara (1848–po 1907), která se v roce 1870 provdala za Zdenka Wimmera a žila na počátku 20. století v Praze, obohatila knihovnu několika svazky se svým podpisem i razítkem, stejně jako její manžel. Několik knih ve fondu zanechal také pravnuk Karla Josefa, důstojník Zdenko Heidler z Heilbornu (1878–po 1907). Nejmladší část knihovny shromáždili její poslední majitelé, zejména Hermina (1883–1963), manželka barona Rudolfa Unterrichtera z Rechtenthalu (1857–1926), dědička zámku Staré Sedliště.

Ve fondu najdeme stopy dalších příslušníků rodu, např. Ferdinanda svobodného pána Unterrichtera z Rechtenthalu (* 1924). Z knih s cizí proveniencí lze upozornit na několik svazků označených heraldickým exlibris rytířů z Turby či s razítkem „Jean Chevalier De Turba“. Příslušníci tohoto rodu, v roce 1701 povýšeného do rytířského stavu, vlastnili několik statků v Čechách, včetně Kostelní Břízy na Sokolovsku. Podle starých signatur lze původní počet heidlerovské knihovny odhadnout na více než 1000 svazků, obsahovala literaturu od 16. do 19. století s výrazně přírodovědeckým zaměřením a s důrazem na lékařství a balneologii.

Současný fond obsahuje cca 400 svazků, 15 rukopisů, většinou z 19. století. Zajímavější je pouze Reisebeschreibung durch Italien z roku 1862, dílo sepsané některým příslušníkem rodu svobodných pánů Unterrichterů z Rechtenthalu, a rukopis Seria jucunda z 18. století, jehož první část se vztahuje k osobě posledního kladrubského opata Amanda Streera. Skutečným unikátem obrovského významu je ovšem tzv. Felbingerův skicák. Jde o papírový skicák s perokresbami Johanna Felbingera (1786–1855), který vznikal v první polovině 19. století. Jeho autor, účetní kláštera Teplá a majitel lázeňského domu „Císař rakouský“ v Mariánských Lázních, zachytil na 15 kresbách dobový stav nejpodstatnějších staveb tehdejších Mariánských Lázní. Řada z nich byla později stržena či přestavěna. Kresby zobrazují např. nejstarší lázeňské budovy z roku 1790, divadlo z roku 1820, Křížový pramen a okolní stavby z roku 1818, Ambrožův pramen z roku 1812, Ferdinandův pramen z roku 1842, kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1848 či mariánskolázeňský hřbitov. Díky tomu mají Mariánské Lázně dokonalou dokumentaci svého původního stavu.

Mezi tisky ze 16. století stojí za zmínku Ambroise Paré: Opera (Paříž, 1582). Majitelem knihy byl Vilém svobodný pán Mac Neven O´ Kelly z Aghrimu (1714–1787), lékař, profesor patologie. V roce 1753 byl jmenován prvním studijním direktorem lékařské fakulty a zároveň mu byl přiznán rytířský stav a český inkolát, v roce 1767 stav svobodných pánů. Z jeho knižní sbírky pochází i další díla: I. Dolaeus: Opera omnia, 1703 a zejména Hippocratovo dílo vydané v roce 1579 v Basileji. Tento svazek je označen supralibros osobního lékaře císaře Rudolfa II. Jana Cratona z Craftheimu (1519–1585). Tato kniha byla původně v majorátní palácové knihovně hrabat z Nostitz, kde je dodnes uchována většina Cratonovy knihovny.

Jazykově převládá němčina a latina, část knih je ve francouzštině. Dochovaná knihovna obsahuje především literaturu přírodovědeckou, zejména lékařskou a balneologickou. Důraz byl kladen na využití balneologie v oblasti západních Čech. Častá jsou také díla zakladatele pražského slepeckého ústavu A. Klara.

S těmito spisy korespondují díla chemická. Z rozsáhlé odborné činnosti K. J. Heidlera se v knihovně zachovalo 19 exemplářů jeho děl včetně jednoho svazku s korekturními poznámkami autora. Lékařské knihy doplňují i lékařská periodika. Z druhé poloviny 19. století pochází literatura farmaceutická, kterou shromažďoval zmíněný Viktor Heidler. Vedle toho obsahuje knihovna též díla antických autorů a díla historická specializovaná na oblast západních Čech. Nechybí ani beletrie či hudebniny.

Poběžovice

Zámek Poběžovice zakoupil v roce 1864 František Karel hrabě Coudenhove. Valonský rod hrabat Coudenhove pochází ze severního Brabantu a řadí se k prastarým šlechtickým rodinám. Prvním zaznamenaným předkem byl Theodoricus Koudenhove v roce 1240. Hodnost říšských hrabat získali v roce 1790 a v téže době se rod rozdělil do dvou větví. František Karel (1825–1893) byl rakouským císařským a královským komořím a vedle Poběžovic vlastnil i nedaleký Mutěnín a další statky v Uhrách. V červnu roku 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840–1877). Tato žena náležela k jednomu z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergi pocházeli z Kréty a jejich předkové byli známými osobnostmi v dobách, kdy západoevropská civilizace byla ještě v plenkách. Marie se ovšem narodila v Petrohradě; její otec John žil hlavně v Anglii a svatba s hrabětem Františkem Karlem Coudenhove se konala v Paříži.

Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu Coudenhove takovou vážnost, že oba synové Františka Karla požádali na počátku 20. století o povolení spojení jmen, což jim bylo schváleno. Od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. V držení rozsáhlých statků následoval po Františku Karlovi jeho syn Jindřich (1859–1905), doktor práv a filozofie, rakouský diplomat, který procestoval ve státních službách celý svět; žil v Aténách, Riu de Jainero, Konstantinopoli, Buenos Aires a v Tokiu, kde se v roce 1892 oženil s Japonkou Mitsu Aoyama (1874–1941), pocházející z obchodnické tokijské rodiny. Jindřich byl velice nadaný filolog, hovořil šestnácti jazyky Východu i Západu a po návratu do Poběžovic se chystal k sepsání obsáhlé studie, která měla synkretizovat myšlení, náboženství a kultury Evropy i Asie. K tomu mu měla sloužit shromažďovaná knihovna. Přestože byl přesvědčeným katolíkem a terciářem řádu trapistů, jeho ústřední zásadou byla naprostá tolerance všech náboženských a filozofických přesvědčení.

Své velké dílo, které mělo mít název Das Reich des Verneinung, však nedokončil a za svého života publikoval jen několik menších studií. Po Jindřichově smrti zůstala nešťastná Mitsu na zámku se sedmi dětmi. Naprosto se nevyznala v evropských poměrech. Jmění rodu bylo sice značně rozsáhlé, ale nepraktická dcera Východu je nedokázala zvládnout a statek byl zatěžován hypotékami. Dědic statku, nejstarší syn Jan (1893–1965), získal po své matce nejen orientální rysy, ale také tutéž neschopnost k praktickému životu. Více než správě velkostatků se věnoval svým zálibám – filatelii, heraldice, koním a knihám. V roce 1915 se oženil s maďarskou cirkusovou krasojezdkyní židovského původu Lilly Steinschneiderovou (1891–1975). Lilly byla na rozdíl od Jana praktičtější, podnikavější a správu velkostatku vzala na sebe. Jejími ve své době pro ženu značně neobvyklými koníčky bylo letectví a parašutismus. Po nešťastném mnichovském diktátu a připojení části Československé republiky k Německu se i obyvatelé Poběžovic stali příslušníky Říše a i na ně se vztahovaly obludné norimberské zákony. Lilly a dcera Marie se ocitly v nebezpečí. Majetek, hraběcí titul a zejména legenda o vzdálené příbuznosti Mitsu s japonskou císařskou rodinou znamenaly sice částečnou ochranu, ale situace se stávala stále obtížnější. Jan, patrně pouze ze strachu, vstoupil do Henleinovy organizace a sháněl „potvrzení o árijském původu“ Lilly. V roce 1943 se mu podařilo dostat ji do Itálie.

Také knihy jeho manželky Marie představují ukázku běžné četby šlechtických rodin v 19. století – francouzskou románovou literaturu. Pro označení svých knih také užívala exlibris. Význam Marie Coudenhove-Kalergi pro poběžovickou knihovnu však spočívá hlavně v jejím dědictví po dědovi z matčiny strany, kterým byl hrabě Friedrich Karel von Nesselrode (1786–1868). Friedrich Karel pocházel z prastarého německého rodu, který byl delší dobu naturalizovaný v carském Rusku, a někteří jeho členové zastávali významné funkce v carské vládě. Tímto způsobem se do poběžovického zámku dostala část petrohradské knižní sbírky ruské větve hrabat Nesselrode. Celkový odhad tohoto v Čechách netypického a unikátního souboru ruské knihovny je okolo 500 svazků.

Knihy jsou z větší části vevázány do úhledných hnědých či zelených polokožených vazeb se zlacenými ornamenty a titulem na hřbetu. Nejčastěji jsou označeny velkým heraldickým razítkem hrabat Nesselrodů na předním přídeští nebo jedním ze třech druhů exlibris hraběte Friedricha Karla. Tisky nesselrodovské knihovny pocházejí z rozmezí konce 18. až druhé poloviny 19. století. Část knihovny je francouzská a je tvořena běžnou memoárovou literaturou 19. století, tištěnými korespondencemi významných osobností, slovníkovou a encyklopedickou literaturou, například 27 svazky Encyklopedie moderne vydanými v letech 1846–1851 v Paříži. Ruské knihy byly vytištěny z větší části v Petrohradě a v Moskvě. Největší procento tvoří beletrie a poezie, například díla L. N. Tolstého, M. J. Lermontova, N. G. Gogola a dalších. Časté jsou také memoáry a biografie, díla geografická, národopisná a cestopisy. Velký důraz se klade na historii Ruska a ruské genealogické příručky. Některé knihy se zaměřují na popisy soudobého ruského státu a společnosti.

Hrabě Jindřich se dokonce vzdal své důstojnické hodnosti v armádě, vedl spolek Antiduell-Liga a sepsal kritickou publikaci o soubojích s názvem Minotaurus cti. Velmi četné jsou různé příspěvky k dějinám kultur jednotlivých států či národů, publikace o antickém světě, národnostní problematika a ekonomie, například Das Kapital K. Marxe (Hamburk, 1890). Do Jindřichovy sbírky lze počítat také většinu jazykových učebnic; je tu zastoupena maďarština, ruština, norština, portugalština, srbština, slovenština a řada učebnic češtiny i mnoha dalších jazyků. Jindřichově manželce Mitsu můžeme přisoudit několik japanik; s jejím podpisem se setkáme na některých anglických románech a kupodivu i na několika spisech z oboru křesťanské mystiky.

Posledním soukromým majitelem zámku a posledním budovatelem knihovny byl hrabě Jan Coudenhove-Kalergi z Ronspergheimu. Jan projevoval značné bibliofilské zájmy a staral se i o vnější vzhled knihovny. Knihy označoval zpočátku dvěma druhy heraldických razítek s textem „Bibliotheca Arcis Ronsperg“, později si dal zhotovit barevná heraldická exlibris. Knihovnu doplňoval alespoň zčásti podobnou tematikou, jakou se zabýval otec Jindřich. Netypický v zámeckých knihovnách je soubor literatury zaměřené na politiku sociální demokracie, a dokonce na ruskou bolševickou revoluci v roce 1917 a její následky. Setkáme se zde se spisy R. Luxemburgové, N. Bucharina, dílem L. N. Trockého i s díly V. I. Lenina. Většina těchto knih pochází z počátku dvacátých let. O deset let později přibývá literatury o nastupujícím nacismu. Janova manželka Lilly přiřadila ke knihovně také značně netypický soubor – asi 50 titulů z oboru letectví a automobilismu. V současné době představuje poběžovickou knihovnu přes 7200 svazků, to je 4826 titulů. Podle starších zpráv vypracovaných Bohumírem Lifkou jde pouze o část původní knihovny, která byla rozsáhlejší; chybí například velké množství periodik.

Bílý Potok

Zámeček v Bílém Potoce, zvaný též Kozí Hrádek, nechal vystavět Rudolf Rittner (1869–1943). Na tamním statku působili již jeho rodiče. Rudolf Rittner studoval hru na housle a hoboj, ale již v roce 1888 se prosadil jako herec v Olomouckém divadle. Jeho dalšími působišti byla divadla v Bratislavě, Karlových Varech, Temešváru a především v Berlíně, kde si ho v roce 1884 všiml divadelní kritik a ředitel Německého divadla v Berlíně Otto Brahm a okamžitě ho zde angažoval. Působení v tomto divadle vyneslo Rittnera na vrchol jeho umělecké kariéry. Vytvořil zde celou řadu nezapomenutelných rolí, mezi které patří i patrně ta nejznámější: úloha Floriána Geyera ve stejnojmenném díle umělcova dobrého přítele Gerharta Hauptmanna.

Na vrcholu kariéry znenadání odešel na svůj statek v Bílém Potoce, kde žil s přestávkami až do své smrti. Do zámečku Kozí Hrádek si přivezl osobní knihovnu. Dnešní fond obsahuje pouhých 160 titulů. Knihovna je svým obsahem absolutním a jasným odrazem profese svého majitele. Najdeme zde kromě hrstky prozaických i básnických děl převážně německých klasiků výhradně díla někdejších špiček dramatické tvorby. Stranou stojí snad pouze jeden průvodce po Švédsku a několik knih o německých divadlech nebo filmu. Velká část knih skrývá nějaký vpisek, věnování, autograf a podobně. V žádném díle ale nenalézáme autorovo exlibris. Velice cenným pozůstatkem je poměrně často zastoupená korespondence majitele knihovny s autory knih, jejich vydavateli nebo korespondence neurčitelná. Všechny svazky knihovny jsou v německém jazyce. Ve fondu absentují knihy starší nebo mladší, než byl sám autor. Bohužel zde také chybí údajný deník, který si R. Rittner psal.

Mezi jistě ta nejvzácnější provenienční označení patří srdečná věnování geniálního dramatika a prozaika, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912 Gerharta Hauptmanna (1862–1946). Dále věnování od zakladatele německé nonsensové poezie Christiana Morgensterna (1871–1914) nebo německého literárního a divadelního kritika, manažera berlínského divadla a velkého přívržence R. Rittnera Otty Brahma (1856–1912). Dále nechybí dedikace švédského autora mnoha novel a her Adolfa Paula (1863–1943). Opravy a vpisky samotného Rudolfa Rittnera se nacházejí v jeho divadelní hře Narrenglanz. Objevíme dedikaci německého básníka, novelisty a autora divadelních her Ernsta Hardta (1876–1947), věnování německého spisovatele, pedagoga a kritika Moritze Heimanna (1868–1925) a v neposlední řadě věnování dlouholetého dobrého přítele R. Rittnera, dramatika a hlavního představitele německého naturalismu Maxe Halbeho (1865–1944). Až dojemným způsobem působí nález obálky s vlasy matky R. Rittnera v její modlitební knížce. Nejednou můžeme v knihách nalézt i založené vylisované listy stromů a byliny.

Foto/obr.: archiv KNM 4