Když před třiceti lety zanikl Sovětský svaz (a vlastně už po naší sametové revoluci), patrně měla většina lidí pocit, že od všeho ruského, natožpak sovětského, je třeba se definitivně, ba navždy odstřihnout – i přesto, že ruská kultura a zejména literatura byla po staletí přirozeným prvkem našeho intelektuálního života. Kdekdo byl ochoten připustit, že ruská klasika a jména jako Puškin, Lermontov, Gogol, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov, Bulgakov a četní další autoři součástí našeho každodenního literárního provozu samozřejmě zůstanou. Zato pokud jde o moderní literaturu, sami ruští literární kritici se už v druhé polovině 80. let s obavou tázali: No dobře, tak vydáváme věci, které za sovětské totality desítky let vycházet nesměly. Ale co bude dál?

Podobná obava byla naštěstí lichá – což při mohutnosti ruské literární tradice vlastně není nic tak zvláštního. Na nové poměry se s radostí adaptovali nejlepší autoři sovětského období (a těch bylo také dost a dost), ale postupně se objevili i spisovatelé zcela noví. A tak si stav současné ruské beletristiky na pár nejvýraznějších jménech doložme.

Světlana Alexijevičová

Začněme autorkou, která je sice bělorusko-ukrajinského původu, ale píše především rusky a osvícení Rusové ji už po desetiletí považují za „svou“. Právem. Je to nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2015. Během protilukašenkovských bouří se jako mimořádná osobnost své vlasti stala členkou opoziční Koordinační rady. Když však prezident, zvolený do svého úřadu za velmi podezřelých okolností na začátku srpna 2020, zahájil brutální pronásledování opozice, přestěhovala se do Berlína, kde žije dodnes.

Vystudovaná novinářka zahajovala svou spisovatelskou kariéru na samém prahu Gorbačovovy perestrojky roku 1985, kdy knižně vyšel její první slavný titul Válka nemá ženskou tvář, ale v zásadě ještě dřív: její první kniha Odjel jsem z vesnice byla do tisku připravena už o devět let dřív, ale protože šlo o soubor syrově upřímných monologů běloruských venkovanů, úřady rozhodly už hotovou sazbu rozmetat a knihu vůbec nevydat.

V podstatě stejnou metodou vznikaly i další knihy Světlany Alexijevičové včetně titulu, který jí nakonec přinesl Nobelovu cenu – Doba z druhé ruky. (Malá poznámka k podtitulu Konec rudého člověka, který je dílem nakladatele, ale podle mého soudu není úplně přesný. Spíše by měl znít Konec rudé epochy, po němž rudý člověk nevymizel…) Minimálně tuto knihu z rozsáhlého díla Světlany Alexijevičové však lze českému čtenáři, který se k ní zatím nedostal, jen co nejvřeleji doporučit! Pomůže totiž lépe pochopit, k čemu že se to současné postsovětské Rusko postupně dopracovává…

▪ Válka nemá ženskou tvář

▪ Modlitba za Černobyl

▪ Zinkoví chlapci

▪ Poslední svědci

▪ Doba z druhé ruky – konec rudého člověka

Ludmila Ulická

Také dalším autorem, který v tomto příběhu stojí za zmínku, je žena. Ta sice svou životní dráhu začínala jako vědkyně, ale ke štěstí svých příštích čtenářů se ještě v sovětské epoše ve svém výzkumném ústavu čile věnovala rozmnožování a šíření samizdatu (včetně textů Solženicynových), ctihodné sovětské badatelské pracoviště musela opustit, a jak už řečeno, ku velkému prospěchu jak milovníků dobré moderní beletrie, tak i vlastnímu se stala prozaičkou, překladatelkou a také divadelní dramaturgyní ve svobodném povolání. V roce 2007 založila vlastní Fond pro podporu humanitárních iniciativ. Její postoj k Putinovu režimu je zcela jednoznačný: Jeho politika mění Rusko v zemi barbarů… Jeho režim vyhlásil válku kultuře, humanitárním hodnotám i svobodě osobnosti – tedy všemu tomu, co lidská civilizace formovala po celou dobu své existence. Moje země onemocněla agresivní zabedněností, nacionalismem a imperiální mánií.

S publikováním začínala v roce 1992 na stránkách slavného literárního časopisu Novyj mir, kde jí vyšla novela Soněčka, typická pro její literární povídkářské začátky, v nichž hodně místa udílela ženským hrdinkám. Proslulost vpravdě světovou jí však přinesly až romány. Zřejmě nejslavnější z nich – Daniel Stein, překladatel – vypráví spletitý životní příběh Žida, který za války působí jako tlumočník na gestapu, díky čemuž se mu podaří zachránit nezanedbatelnou řádku životů lidí, jimž umožní útěk ze židovského ghetta. Později se dostane do partyzánského oddílu, po válce konvertuje ke katolictví, stane se členem řádu karmelitánů a nakonec emigruje do Izraele, kde se snaží napomáhat co nejlepším vztahům mezi Židy a křesťany.

Ulická velmi ráda pracuje s reálnými i fiktivními dokumenty či třeba s korespondencí. Právě desítky, možná stovky dopisů, jež si vyměnili spisovatelčini prarodiče, se staly základem jejího nejnovějšího románu Jákobův žebřík. A jak Ulická píše? To si demonstrujme na ukázce z dalšího jejího románu Případ Kukockij, líčícího příběh několika generací vážené ruské lékařské rodiny: Ty nejšťastnější hodiny svého dětství a jinošství Pavel strávil v otcově pracovně, kde žasl nad nádhernými spojeními kostí, která zajišťují mnohaúrovňový proces pronace a supinace, a div mu z očí netekly slzy, jak byl rozrušený ze schématu evoluce krevního oběhu, počínaje obyčejnou trubičkou s tenkými vměstky svalových vláken u žížaly a konče třítaktovým zázrakem čtyřkomorového lidského srdce, vedle nějž perpetuum mobile vypadá jako úkol pro repetenty. Vůbec sám svět chlapci připadal jako grandiózní perpetuum mobile fungující z vlastních zdrojů, které spočívají v pulzujícím pohybu od živého k mrtvému, od mrtvého k živému.

  

Česky vydaná díla:

▪ Soněčka a jiné povídky

▪ Daniel Stein, překladatel

▪ Ženské lži

▪ Zelený stan

▪ Případ Kukockij

▪ Jákobův žebřík (připravuje se)

Vladimir Sorokin

Jen málo ruských autorů ovšem budí takové nekritické nadšení u jedněch a nevraživé odsudky u jiných jako ruský konceptualista a postmodernista Vladimir Sorokin. Tento autor a jeho dílo patří v ruské literatuře moderní doby už po desítky let ke světově nejproslulejším a nejsledovanějším.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů nevystudoval Literární institut Maxima Gorkého, ale Moskevskou vysokou školu ropného a plynařského průmyslu. V této branži však nikdy nepracoval a jako začínající spisovatel se stal redaktorem známého sovětského časopisu pro mladou literaturu Smena. Odtud byl ale nucen už po roce odejít. Důvod? Odmítl vstoupit do komsomolu – a dlužno podotknout, že to si tehdy troufl jen málokdo. Jeho knihy nebyly jen předmětem literárních debat, ale i soudních jednání. Prokremelské mládežnické hnutí Jdoucí pospolu dokonce před nějakými 20 lety uspořádalo řadu akcí namířených proti spisovateli (až po veřejné pálení jeho knih).

Jako spisovatel se formoval během umělecky velmi zajímavých 80. let minulého století, během nichž se tehdejší Sovětský svaz zcela zásadně proměnil. Roku 1985 vyšel v pařížském nakladatelství Syntaxis jeho román v dialozích Fronta; jeho děj se odehrává v klasické sovětské frontě, o níž básník Jevgenij Jevtušenko svého času prohlásil, že je to „nejodpornější projev sovětské epochy“. Bazální absurdita situace lidí v této frontě čekajících spočívá v tom, že nikdo z nich neví, na co že se to ta fronta stojí…

Neméně zajímavým juvenilním textem je román Třicátá Marinina láska z prostředí sovětského disentu. Sorokin ho psal na počátku 80. let, konkrétně za generálně tajemnické vlády bývalého šéfa KGB Jurije Andropova. Ten sice panoval se smrtí na jazyku (která na sebe taky nenechala dlouho čekat), ale jak se Sorokin přiznává, duch jisté beznaděje, který z tohoto románu čiší, byl dán tím, že tehdejší mladá sovětská inteligence měla dojem, že „Sověty jsou tu navždy“.

Z tvorby posledních už skoro dvaceti let na sebe upozornily především romány Den opričníka, Vánice a Telurie. Především prvně jmenovaný text je opravdu globálně proslulý a je považován za velmi přesné alegorické zobrazení osobnosti Vladimira Putina a jeho doby. Sorokin častou nálepku jakéhosi politického vizionáře odmítá a tvrdí, že jeho romány jsou jen a jen beletristickým ztvárněním světa, který vidí kolem sebe. Jak ale v Praze při křtu Opričníka sám připustil, jeden jeho přítel-historik řekl: Na to, že to nejsou politické vize, ti to až pozoruhodně vychází… Zřejmě právě proto je v proputinských kruzích odmítán až hanoben. Ostatně „opričnickou alegorii“ si doložme třeba tímto odstavcem: V Uspenském chrámu je jako vždy temno, teplo a slavnostně. Hoří svíce, blyští se zlaté rámy ikon, kouří kadidlo v ruce útlého otce Juvenalije. Zní jeho tenký hlásek a u klirosu duní bas černobradého tlustého popa. A v sevřených řadách tu stojíme i my, celá moskevská opričnina. Je tu Táta, jeho pravá ruka Jerocha, a taky Kloub, jeho levá ruka. Taky všichni kmenoví, včetně mě. Prostě základ. A k tomu omladina. Jen Gosudar chybí. O pondělcích nám obvykle prokáže tu laskavost a přijde se pomodlit společně s námi. Dnes tu ale není, slunéčko naše přejasné. Je to Gosudar a má jistě plno starostí se státem. Anebo je ve svém domácím svatostánku a modlí se tam za svatou Rus. Vůle Gosudarova je zákon a zároveň záhada. A zaplať Pán Bůh.

  

Česky vydaná díla

▪ Třicátá Marinina láska

▪ Fronta

▪ Den opričníka

▪ Vánice

▪ Telurie

▪ Manaraga

▪ Doktor Garin (připravuje se)

Sergej Lebeděv

Na závěr tohoto stručného přehledu nejvýraznějších osobností současné ruské prózy připomeňme ještě dva nesporně zajímavé autory mladší generace.

Sergej Lebeděv na sebe už jako třicátník upozornil opravdu pozoruhodným románem Hranice zapomnění. Jeho mladý hrdina zjistí ledacos nečekaného o minulosti svého slepého dědečka, z něhož se vyklube někdejší gulagový bachař. Základním patosem Lebeděvova románu je rozhodně poznání, že právě na časy stalinismu by kdejaký Rus nejraději zapomněl – to proto je důležité onu hranici odsunout co nejhlouběji, aby si současná generace neustále uvědomovala, z čeho vyrostla, a jaké hrozivé recidivy jí zejména dnes, v podmínkách tvrdého autoritářství, neustále hrozí. To, o jak znepokojivé téma jde, doložme následující pasáží, svědčící také o mimořádné takříkajíc „psáčské“ Lebeděvově zdatnosti: Štěkot psa, i ten sebezběsilejší, zpravidla připomene městský parčík nebo vesnickou ulici – podle vzdáleného psího hlasu, zaslechnutého v nočním močále uprostřed lesů, se dá usuzovat, že někde poblíž je obydlí, lidé, možnost přenocovat. Jenže štěkot eskortních psů – to není štěkavá hádka, běh a snaha ulovit. Mukla není třeba honit, ten je zcela vydán v plen služebnímu psovi, ale v namoženě naběhlých očích, v chomáčích zvuků, deroucích se z hrdla a připomínajících sežmoulané zárodky slov, je tolik nenávisti, že to začíná připomínat lidské pocity; v podstatě lidská nenávist, k níž je pes vycvičen, je větší a silnější než zvíře samo, a to si ji musí vybít na vězních: pokud to nestihne udělat, nenávist jeho chabý rozum zcela rozvrátí, strhá mu hlasivky a čelisti sevře v křeči. Proto štěkot eskortních psů, který se docela slabě ozývá ze vzdáleného kouta nádraží, přesně z míst, kde uličkou ze dvou řad vojáků přehánějí vězně z auta do vagonu, okamžitě nutí vybavit si zažloutlé, jakoby prokouřené tesáky, a také nenávist dělící člověka a zvíře ještě osudověji než člověka a jiného člověka, protože zvíře jde v té nenávisti až na doraz, až po sebezničení, až do praštění obratlů a trhání šlach; vzpomenout si na nenávist, vyvrženou do vzduchu na tisících míst, nenávist, která nikam nezmizela a žije v lidském i psím rodu, nasátá s chudokrevným mlékem a morkem rozhryzaných kostí.

  

Česky vydaná díla

▪ Hranice zapomnění

▪ Děti srpna

▪ Debutant

Saša Filipenko

Stejně zajímavým autorem zhruba stejného věku je původem běloruský prozaik Saša Filipenko, žijící v Rusku a píšící bělorusky i rusky. V naší zemi prozatím vyšly dva jeho romány – Rudý kříž, vracející se k chmurnému dědictví poslední světové války a k tématu odpovědnosti jednotlivce za vlastní jednání tváří v tvář síle, proti níž zdánlivě nemůžeme nic udělat, ale přesto bychom se o to měli pokusit. Možná ještě důsažnější je však druhý česky vydaný Filipenkův titul Štvanice, v němž se spisovatel neobrací k minulosti, ale spíše k možné blízké budoucnosti, v níž se může stát, že pro představitele nelítostné moci se ti, kteří se jí postaví, stanou právě jen štvanou zvěří. Takový je i příběh nezávislého a patřičně odbojného novináře Antona Pjatého, jehož najaté komando zloduchů, které si pronajme sousední byt, pronásleduje tak dlouho, až ho přiměje k šílenému činu: Anton, který už neví kudy kam, vyhodí vlastní dítě z okna. Ona štvanice může vypadat kupříkladu takto: Časem jsme si vytvořili takovej celkem přirozenej režim: Jakmile se v novinářově bytě rozhostilo ticho, pustili jsme hudbu. A když se dítě rozplakalo, zase jsme ji vypnuli. Z Antonova života jsme zkrátka a dobře zcela vyloučili ticho. Dokonce i ta jeho holčička pracovala pro nás.

Už si přesně nevzpomínám kdy, ale asi tak týden po začátku operace se v tisku objevily první obžalobné články proti Pjatému. Něco jsem psal já, něco Kalo. Jakmile tenhle závan lehkého větříku zaznamenali vlastenecký spisovatelé, hned se přidali – ani platit jsme jim nemuseli. Prostě zaslechli povel „trhej!‘ Jednou jsem dokonce Bolka poprosil, aby magneťák vypnul, a já si moh poslechnout, jak si Anton jeden z těch hanopisů předčítá nahlas: „Naše státní moc žel bohu ponechává bez povšimnutí problém novinářů placených Západem. Třeba takový Anton Pjatyj – to je člověk, který několikrát za týden chodí na západní ambasády a hned potom sviní papír svým bahenním inkoustem. Neměli by se pracovníci příslušných správ ministerstva vnitra takovýmito texty zabývat? Neměli bychom vůbec pořídit seznam takovýchto pseudonovinářů, abychom se snáze orientovali, kdo je nepřítel lidu?“

Mimochodem – kupříkladu sousloví „zahraniční agent“ patří v současném Putinově Rusku k nejfrekventovanějším a kdo je tímto cejchem označen, stává se subjektem štvanice nikoli literární, ale faktické… Filipenkovy politické postoje jsou jednoznačné: Po srpnových prezidentských volbách všemožně podporuje běloruskou opozici.

 

Česky vydaná díla

▪ Rudý kříž

▪ Štvanice  

Jedinec a moc

Nu a protože hlavním tématem našich úvah o soudobé ruské próze byl jedinec a moc, ocitujme úplně na závěr zajímavou úvahu jiného ruského spisovatele, Borise Akunina, již do své nové pozoruhodné knihy Mrazík s pendrekem v ruce zařadil význačný český novinář ruského původu Alexandr Mitrofanov: V zásadě existují dva způsoby, jak udržet pohromadě tak velkou a pestrobarevnou zemi jako je Rusko. První způsob spočívá v tom, aby byla držena pohromadě nuceně, pomocí strachu. To je to, co se tady počínaje 15. stoletím dělalo vždy. Samotný stát, který vytvořil Ivan III., je založen přesně na tomto principu. Nebudu to brát dopodrobna, ale existují čtyři základní zásady takového státu, které nebyly porušeny za žádného zřízení. A pokud některá z těchto zásad porušena byla, systém se začínal hroutit. Nedržel pohromadě.

Podívejme se teď na ony čtyři pilíře.

Tyto zásady rozpracoval už Čingischán, a když Ivan III. vytvářel ruský stát, neměl od koho se učit – leda od Zlaté hordy. Vzal si jako příklad nejefektivnějšího státního uspořádání ten vzor, který dobře znal.

První pilíř je absolutní centralizace moci. Všechna rozhodnutí, ať již prvořadá, druhořadá nebo třetiřadá, se přijímají v hlavním stanu Velkého chána, v jeho jurtě a jinak to být nemůže.

Za druhé: aby se s tím společnost smířila, musí být postava Velkého chána posvátná, musí být sakrální a nesmí být kritizována. To je velmi důležité.

Třetí bod, který je spojen s druhým: jelikož nic nemůže být nad vůli Velkého chána, ať se jmenuje jakkoli, zda car, prezident, nebo generální tajemník, musí stát tento chán vždy nad zákonem. Takový stát z definice nemůže být právním státem. Systém se neřídí zákony, které platí pro všechny, ale výnosy Velkého chána.

A konečně čtvrtý, velmi důležitý bod: všichni obyvatelé tohoto státu se pojímají jako služebníci tohoto státu. Jde o kult státu. Není to stát, který existuje pro lidi, tady zkrátka naopak lidé existují pro stát.

Tyto čtyři zásady se v Rusku vždy dodržovaly, a to po dobu více než pěti set let. Pokud se něco porušilo, stát se začínal bortit. Proto je taky i Putinův stát takový, jaký je.

Přičteme-li k tomuto drtivému konstatovaní Putinovy snahy z posledních měsíců a let, jako je přepisování ústavy, faktické zničení opozice či likvidace nejctihodnější ruské lidskoprávní organizace Memoriál, je hned zřejmé, jak důležité jsou nejen literární, ale i mimoliterární hodnoty díla autorů, které jsme si dnes představili.

Zdroje obálek: databazeknih.cz