JANA STUPAVSKÁ stupavska.jana@seznam.cz

Když půjdete do helsinské centrální knihovny Oodi, najdete mnohem víc, než byste od knihovny možná očekávali. V impozantním architektonickém skvostu ve tvaru připomínajícím vlnu se totiž skrývá nejen knihovna ve svém primárním významu, ale přímo kulturní centrum. Kromě klasických knihovnických služeb se zde nachází restaurace, kavárna, kino, dětský koutek, místnosti, které si lze zarezervovat pro studium, konferenční místnosti, nahrávací studia, herny s videohrami, dílna se šicími stroji, laminovačkami, řezačkami, tiskárnami pro normální i nadměrné formáty, 3D tiskárnami apod.

 

Knihovnu Oodi lze brát za zářný příklad toho, jak významnou společenskou funkci knihovny ve Finsku plní a jak zásadní součástí finského sociálního státu jsou. Knihovny jsou ve Finsku přístupné všem, a to zdarma – na tom si Finové zakládají. Kdo se odváží navrhnout, že by měly být knihovny alespoň nějak zpoplatněné, dostane se mu leda posměchu. Knihovny mají v srdcích Finů zkrátka speciální místo. Potkáte je tam, jak pijí svou ranní kávu, hrají si s dětmi, čtou si, šijí, studují, plánují projekty, luští křížovky, zkrátka pracují i odpočívají. Jsou v knihovně jednoduše jako doma. Jak tuto významnou roli v životech Finů knihovny vlastně získaly?

Pohled do historie

Už od počátku 20. století zaznamenávaly finské knihovny veliký rozkvět. Doposud fungovaly spíše při školách, nyní však byla snaha síť knihoven rozšířit a zřídit alespoň jednu v každé obci. Roku 1908 byl založen Svaz finských knihovníků¹, který byl o dva roky později přejmenován na Finskou knihovnickou asociaci². Knihovny byly financovány ze státních a obecních dotací (Vatanen 2001, s. 31–33, 40). Zásadní bylo zřízení první knihovny amerického typu, a to ve městě Turku. Byla to moderní knihovna přístupná všem, největší novinkou a senzací však byl její volný výběr, tedy volně přístupné police s knihami, které si čtenáři mohli sami brát. Ozývalo se mnoho skeptických hlasů, lidé se obávali, že se knihy budou krást či ničit, ale nestalo se tak a tento typ knihoven se postupně rozšířil, což mělo za důsledek několikanásobný nárůst počtu výpůjček i čtenářů (Vatanen 2001, s. 53–57).

Už v roce 1909 se objevil návrh centrálního knihovního systému, ale trvalo mnoho let, než jej Parlament schválil, a když se tak poté, co v prosinci roku 1917 vznikla samostatná Finská republika, konečně stalo, přišla občanská válka. Projekt nebyl realizován ani po jejím skončení, jelikož měl předtím v Parlamentu velkou podporu levicových poslanců, a byl tak považován za „socialistický“ (Vatanen 2001, s. 58–60).

V roce 1928 bylo vydáno Nařízení o lidových knihovnách³. V něm byly ošetřeny úkoly Státního knihovního úřadu⁴, dotace pro knihovny a kontroly činnosti knihoven. V Nařízení bylo rovněž poprvé řečeno, že užívání knihovních služeb je pro všechny občany zdarma (Eskola 2001, s. 78–80). Roku 1928 bylo ve Finsku 1705 knihoven, z čehož pouze 55 bylo ve městech. Více než polovina knihoven byla v majetku měst a obcí, zbytek vlastnila různá sdružení. Téměř polovina knihoven však byla v této době také opravdu velmi malá (s méně než 200 knihami). Se státní podporou zavedenou s nařízením z roku 1928 se mezi lety 1929 a 1936 počet knihoven zdvojnásobil. Čtenářů však bylo stále poměrně málo a knihovny byly často zavřené. Státní podpora pro knihovny navíc na začátku nebyla nijak závratná, s přibývajícími lety však rychle stoupala, dokud zase na počátku 30. let kvůli ekonomické krizi neklesla. Znovu začala stoupat až ke konci 30. let (Eskola 2001, s. 74–77).

Ve druhé světové válce Finsko přišlo o kus území. Rusku spolu s ním připadlo i 349 finských knihoven. Asi 50 knihoven v Laponsku a na severovýchodě Finska bylo navíc zničeno při ústupu německých vojáků (Eskola 2001, s. 75). Po druhé světové válce se opět začalo s dotacemi pro knihovny a také se mluvilo o novém nařízení o knihovnách. To z roku 1928 bylo již zastaralé, ale válka vzniku novějšího nařízení bránila (Järvelin 2001, s. 103–104). I po jejím konci trvalo přes deset let, než byly knihovny nově právně ošetřeny.

Vliv zákona o knihovnách

Byl to právě zákon o knihovnách⁵ z roku 1961, který znamenal novou éru pro veřejné knihovny (název knihoven se změnil z lidových na veřejné⁶) a počátek sítě knihoven, jakou známe ve Finsku dnes. V zákonu o knihovnách již nebyl horní limit pro státní dotace pro knihovny, ale byla zavedena ještě přísnější kontrola využití peněz z dotací. V 60. letech započala ve Finsku velká modernizace a přicházelo mnoho vlivů ze zahraničí. Začínal se zde budovat sociální stát, jehož výsledkem je právě i enormní úspěch knihoven (Mäkinen 2001, s. 118–128).

Do poloviny 60. let překonal počet knihoven ve Finsku 4000, do konce 20. století však klesl pod 1000. Zdá se to problematické, ale opak je pravdou. Knihoven byl sice dříve ohromný počet a nacházely se snad i v nejodlehlejších finských oblastech, byly ale špatně vybavené a s nekvalifikovanými knihovníky. Ke konci 60. let však vznikly mobilní knihovny, které mohly přebrat úlohu knihoven klasických. Počet zastávek mobilních knihoven mezi lety 1969 a 1981 vzrostl z 5400 na 20 000 a na konci 20. století už ve Finsku fungovalo 208 mobilních knihoven. Jejich význam pro odlehlé venkovské oblasti i různá předměstí je dodnes značný (Mäkinen 2001, s. 134).

V 60. letech se Finové také konečně dočkali počátku onoho centrálního knihovního systému, po kterém volali již před získáním nezávislosti. Byly utvořeny regionální centrální knihovny (první v Joensuu roku 1962) a od roku 1981 působí Helsinská městská knihovna⁷ jako národní centrální knihovna pro veřejné knihovny (Mäkinen 2001, s. 135). Všechny veřejné knihovny jsou tedy propojené.

Rozvoj ve druhé polovině 20. století

Ve druhé polovině 20. století také závratně stoupal průměrný počet knih vypůjčených ročně jednou osobou. V 60. letech se z předchozího stavu toto číslo více než zdvojnásobilo na 3,4 a neustále narůstalo – na konci 20. století vyšplhalo až na neuvěřitelných 20,2 vypůjčených knih na osobu ročně (Mäkinen 2001, s. 116). Bylo to jistě také důsledkem ekonomické krize 90. let, která sice měla na knihovny negativní dopad kvůli škrtům ve financování, ale také dopad pozitivní díky přílivu čtenářů (Mäkinen 2001, s. 145).

Knihovny byly ve 20. století významné i pro oblast výzkumu. Rozšířil se zájem o historii finských knih a začaly se provádět různé výzkumy vydávání knih a knižního trhu, ve kterých hrála zásadní roli Národní knihovna⁸. Asi nejdůležitější postavou je v této oblasti knihovník Národní knihovny Henrik Grönroos, který se věnoval výzkumu původu knih a jejich vlastnictví. Právě podle něj se jmenuje databáze vlastníků finských knih HENRIK, která vznikla na počátku 21. století (Laine 2013, s. 237–239). Dvacáté století, hlavně jeho druhá polovina, bylo skutečně obdobím ohromného rozkvětu knihoven a knihovnických služeb ve všech ohledech.

Dnes jsou knihovny právem jedním z finských klenotů. Nový zákon o veřejných knihovnách⁹, který nabyl účinnosti v roce 2017, kromě jiného rozšířil škálu akcí, které je knihovna povinna pořádat, a služeb, které má poskytovat (OKM 2021). Podle statistik v minulém roce fungovalo ve Finsku 731 veřejných knihoven a 137 knihoven mobilních a uskutečnilo se přes 70 milionů výpůjček. V knihovnách se také konalo téměř 27 000 kulturních událostí. Počet pořádaných akcí byl samozřejmě ovlivněn globální pandemií, v roce 2019 jich proběhlo přes 55 000 (Kirjastot.fi 2021). Někteří Finové vtipkují, že se knihovny staly obývacím pokojem pro celý národ. A pokud nějakou knihovnu ve Finsku navštívíte, nemůžete než souhlasit.

1 Suomen Kirjastonhoitajien Liitto

2 Suomen Kirjastoseura

3 Asetus kansankirjastoista

4 Valtion kirjastotoimisto

5 Kirjastolaki

6 yleiset kirjastot

7 Helsingin kaupunginkirjasto

8 Kansalliskirjasto

9 Laki yleisistä kirjastoista

ZDROJE:

— ESKOLA, Eija. Finnish Public Libraries between the World Wars. In: MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. Tampere: Tampereen Yliopistopaino, 2001. ISBN 951-44-5481-2

— JÄRVELIN, Ilmi. 1950s: the Decade of Wait or the Decade of Progress after All. In: MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. Tampere: Tampereen Yliopistopaino, 2001. ISBN 951-44-5481-2

— LAINE, Tuija. Book history in Finland from the 18th century until today. Knygotyra. Vilnius: Vilniaus Universitetas, 2013, 60, 235-244. ISSN 2345-0053

— Legislation: Acts and Decrees Concerning Libraries. Opetus- ja kulttuuriministeriö – OKM [online]. [cit. 2021-12-16]. Dostupné z: https://okm.fi/en/legislation-libraries

— MÄKINEN, Ilkka. The Golden Age of Finnish Public Libraries: Institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s. In: MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. Tampere: Tampereen Yliopistopaino, 2001. ISBN 951-44-5481-2

— Suomen yleisten kirjastojen tilastot. Kirjastot.fi [online]. [cit. 2021-12-16]. Dostupné z: https://tilastot.kirjastot.fi/?orgs=2%2C536%2C630%2C634%2C654&years=2020&stats=1%2C33%2C100%2C101%2C104%2C107%2C108%2C109%2C110%2C111%2C112%2C115%2C183#results

— VATANEN, Pirjo. From the Society of Estates to a Society of Citizens: Finnish Public Libraries Become American. In: MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20th Century. Tampere: Tampereen Yliopistopaino, 2001. ISBN 951-44-5481-2