JITKA NEŠPOROVÁ jitka.nesporova@iliteratura.cz

Když v roce 2009 převzala Herta Müllerová Nobelovu cenu za literaturu, takřka nikdo u nás její tvorbu neznal, zatímco například v Polsku byla „objevena“ již dříve. Z autorčina obsáhlého díla, zahrnujícího vedle prozaických textů také básně, eseje a koláže, je dnes v českém překladu Radky Denemarkové dostupných pět titulů (rok českého vydání uveden v závorce): novela Cestovní pas (2010), autorčiny nejúspěšnější romány Rozhoupaný dech (2010; cena Magnesia Litera za překlad) a Srdce bestie (2011), debutový povídkový soubor Nížiny (2014) a nejnověji román Liška lovec (2019).

O některých autorech se s nadsázkou říká, že celý život píší jednu knihu, neboť ve své tvorbě rozvíjejí jediné téma, a tím je v případě Herty Müllerové život v nesvobodě, v diktatuře. Na vlastní kůži si prošla trpkou zkušeností života příslušníka utiskované etnické menšiny – jako švábská Němka žila do svých čtyřiatřiceti let v komunistickém Rumunsku, kde byla terčem politických represí, ponižování a vydírání. Bývá také označována za „kronikářku všedního života v diktatuře“.

Herta Müllerová se narodila v roce 1953 do německojazyčné rodiny v západorumunském Nitzkydorfu. Vystudovala germanistiku a rumunistiku na univerzitě v Temešváru, pracovala jako překladatelka v továrně, ale protože odmítala spolupracovat s rumunskou tajnou službou Securitate, byla ze zaměstnání propuštěna. Krátce pak působila jako učitelka. Svoji první knihu – soubor povídek nazvaný Nížiny – vydala v Rumunsku na prahu třicítky, ve zkrácené, cenzurované podobě. Za kritiku Ceaușescovy dikatury jí bylo opakovaně vyhrožováno smrtí, měla zcela zakázáno publikovat. V roce 1987 získala vízum a vycestovala do Berlína, kde od té doby žije.

U příležitosti vydání českých překladů jejích knih také několikrát navštívila Prahu, naposledy se účastnila veletrhu Svět knihy v roce 2019, kdy představila svoji knihu Liška lovec. Je to vlastně vůbec první román, který Herta Müllerová napsala, a především také její první kniha, kterou vydala po přesídlení do Západního Německa. Formou takzvaného autofikčního vyprávění zpracovává vlastní historické a politické zkušenosti s Ceaușescovým režimem (kniha vyšla v originále v roce 1992, tři roky po diktátorově smrti), tematizuje přátelství a zradu. Byt protagonistky Adiny, učitelky, jež se přátelí s lidmi v disentu, pravidelně navštěvuje tajná policie a zanechává po sobě stopy v podobě uříznutých končetin na liščí kožešině, kterou má Adina na podlaze. Situace se zdá bezvýchodná, Adina prchá na venkov. Po diktátorově smrti opouští zemi s falešným pasem i někdejší spolupracovník Securitate, který se vydával za přítele. Existenciální úzkost a všudypřítomný paralyzující strach se odrážejí i ve formální stránce textu – próza je lyrizovaná, využívá krátké, jednoduché, zdánlivě prostě popisné věty, v jejichž jádru se však často skrývá metafora, pracuje s opakujícími se motivy (kožešina, písňový nápěv), přitom je fragmentární, připomíná koláž.

Nejslavnější knihou Herty Müllerové je Rozhoupaný dech, román, který vyšel v roce, kdy se stala laureátkou Nobelovy ceny. Je inspirovaný osudy německého básníka a překladatele Oskara Pastiora (1927–2006), který rovněž jako Müllerová pocházel z německé rodiny v Rumunsku a po skončení druhé světové války byl pět let internován v sovětském pracovním táboře na Ukrajině. V roce 1968 využil studijního pobytu ve Vídni k tomu, aby uprchl z Rumunska a přesídlil do Berlína. Po letech své zážitky z lágru Müllerové vyprávěl a ona si je pečlivě zaznamenávala; v roce 2004 dokonce společně podnikli cestu do někdejšího internačního tábora. Deportace do pracovních lágrů na Ukrajině byla poválečným osudem velké části německého obyvatelstva v Sedmihradsku, postihla mimo jiné také matku Herty Müllerové.

Protagonistou Rozhoupaného dechu je Leo Auberg, kterému bylo sedmnáct let, když ho v lednu 1945 ve vagónu pro dobytek převáželi do sovětského gulagu. Odchod od rodiny a z maloměsta zprvu naivně přivítal, protože nemusel skrývat svoji homosexualitu. Pět let zažíval každodenní boj s „andělem hladu“, který společně s dřinou v koksovně „rozhoupával dech“ vězňů, trpěl zimou, nemocemi, krutostí dozorců. Snad díky větě Vím, že se vrátíš, kterou ho vyprovázela babička a kterou si dokola opakoval, lágr přežil, ovšem ani po návratu nebyl schopen vřadit se do běžného života. Román do značné míry rezignuje na děj a soustředí se na popis vnitřního světa protagonisty, který líčí poetickým jazykem, a přitom podává mimořádně silné svědectví o kruté realitě a lidské samotě.

Foto: wikipedia.cz