RENATA HOLČÁKOVÁ knihovna@velkekarlovice.cz

Předehra

Vyprávění (ne)knihovnice: Měla jsem za sebou nabitý den i dlouhou noc. Noc s Andersenem. Byla sobota odpoledne a já se vracela do knihovny, abych tam uklidila. A třeba taky sama pro sebe zhodnotila, jak vlastně moje první velká akce pro děti v úloze nové knihovnice dopadla.

Ahóóój, teto knihovnico, volal na mě z několika metrů ušatý klučina. Hned jsem poznala, že je to jeden z účastníků včerejšího zábavného odpoledne i večera. Takové kvítko z čertovy zahrádky. Když ho maminka předávala, nechala hned čtyři telefonní čísla, kam zavolat, kdyby s ním byl problém, protože to on určitě bude. Nebyl.

Teto knihovnicóóó, kdy zas bude Andersen, zítra? vychrlil ze sebe na jeden hluboký nádech, když už mě zblízka fixoval svýma smějícíma se očima. To nevadí, že je neděle, já určitě příjdu…

Neznalost i naivita

Jak bláhová a problematiky neznalá jsem byla! Ani ve snu by mě nenapadlo, co za „procesy“ musíte absolvovat, abyste třeba jen každou novou knihu zavedli do systému, a taky jak vůbec není snadné vybrat tituly, které budou lidé číst. On se totiž vkus, nebo chcete-li zájem čtenářstva, za poslední dvě desítky let poměrně změnil.

Časy se mění

Vzpomínám si na svou první besedu, kterou jsem měla pro děti ze školky. Pečlivě jsem se na ni připravila: vykomínkovala dětské knihy, které určitě všechny děti znají a o jejichž hrdinech si budeme spolu povídat – Rumcajs s Cipískem a taky Mankou, Křemílek a Vochomůrka, Vodník Čepeček, Malá čarodějnice, Rákosníček, Krteček… A ouha. Ono nic. Vůbec se nechytali. Pravda, až na posledně jmenovaného Krtečka. Tak o čem si doma čtete, jací jsou vaši hrdinové? Tlapková patrola, Mimoni, Ninjago, Prasátko Pepa, Zvonilka, Máša a medvěd…, chrlili ze sebe nadšeně jeden přes druhého.

Podobným překvapením pro mě byly centimetry prachu, které se usadily v regálu na všech dívčích románech. Za mé puberty tolik frekventovaná literatura, a teď nic? Jak to? Jelikož nemám problém se zeptat, dozvěděla jsem se, že to, co je v dívčích románech napsáno, oni přece už znají, tak proč o tom číst. Dávají přednost pořádné fantasy s psychologickými prvky a taky tou romantikou, a když je tam i něco z thrilleru, tak to vůbec není na škodu.

Neúnavní bojovníci

No řeknu vám, plácala jsem se v tom jak kapr na suchu. Ještě, že knihovníci fungují jako taková jednotná armáda neúnavných bojovníků za své čtenáře... Nemají problém se podělit o své zkušenosti, poradit, nasdílet svoje materiály. Fungují naprosto úžasně nejen mezi sebou, ale i na lince Praha (tedy hlavní stan) – zbytek republiky. Myslím, že mám možnost krapet srovnávat a musím říct, že na tak vypracovanou metodickou podporu, která by navíc fungovala, jsem zatím nenarazila. Takže nebýt jí a mojí „soukromé“ metodičky Věrky, přiznávám bez mučení, že bych to vzdala. Místo toho jsem se ale nechala nalákat a pomalu, ale jistě začala objevovat nový svět knihovny…

Svět, který mě lákal. Dostala jsem chuť zkusit ho začít spoluvytvářet, byť bez knihovnického vzdělání, a proto tak nějak intuitivně. Držíc se přitom hesla, které jsem zaslechla na jedné z porad knihovníků a jež mě svou jednoduchostí a jasností naprosto dostalo: Vaše knihovna by se měla stát obývákem obce…

Komunitní centrum

Jak prosté. Proč tedy nezapracovat na tom, aby se v knihovně všichni – velcí, malí i ti nejmenší – cítili jako doma? Vytvořit z knihovny jakési malé komunitní centrum?

Co je k tomu zapotřebí? V první řadě asi přesvědčit zřizovatele, že tudy vede cesta. Pak s jeho pomocí knihovnu zútulnit, vytvořit dětský koutek ke hraní, půjčovat nejen kvalitní literaturu, ale třeba taky audio, deskové hry, časopisy, umožnit setkávání různých skupin – mladých maminek, seniorů, pořádat besedy, tematické večery, přednášky, koncerty…

V obýváku…

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi v hlavě i tak dál nerezonovala otázka: A co když se pleteš a nikdo nepřijde? Naštěstí přišli. Ba co víc, pravidelně se vracejí. A slova: Dejte vědět, až zas budete něco připravovat, abych to náhodou nepropásl, byla a jsou hotovým balzámem na mou nejistou knihovnickou duši.

Stejně jako když po dvou hodinách ukončíte besedu se sestrou Angelikou Pintířovou a on se nikdo z přítomných nemá k odchodu. A pak z hloučku zaslechnete: Bylo to tak zajímavé a příjemné a osobní. Jako bych se sestrou Angelikou seděla na gauči u nás doma v obýváku…