TOMÁŠ ONDRÁŠEK ondrasek@svkkl.cz

V říjnu 2021 byl v Kladně v Divadelní ulici po 24 měsících od položení základního kamene zkolaudován depozitář, na který kladenští knihovníci čekali desítky let. Třípatrová budova byla postavena na brownfieldu, v proluce vzdálené asi tři sta metrů od hlavní budovy knihovny. O projektování depozitáře i dalších projektech vyprávěla usměvavá architektka Pavla Olšáková s velkou náruživostí, v přesně formulovaných větách a s decentní pokorou k zadáním investorů.

Jako každý rodilý Ostravák má ocelové srdce. V Ostravě-Zábřehu vystudovala v letech 2004 až 2008 stavební průmyslovku, obor pozemní stavitelství, potom v 2014 promovala na VUT Brno, obor Architektura a rozvoj sídel. Krátce pracovala v Brně jako interiérový designer a projektant pozemních staveb. V roce 2016 se vrátila do Ostravy, kde v architektonickém ateliéru Kania pracuje jako stavební projektant. Za důležité považuje, že práce je jí koníčkem. Žije v Porubě, o které říká, že je nejkrásnější částí Ostravy.

Chodíte do knihovny? Čtete?

No…, já do knihovny nechodím. Čtu, ale nejsem vášnivý čtenář. Lidi z mého okolí knihovny využívají, já ale průkazku nemám. Knihy si kupuju, když narazím na nějaké zajímavé. Ráda mám knihy o osobním rozvoji a sebemotivaci. Taky mám doma hodně kuchařek.

Jsou v dnešní digitální době knihovny ještě potřebné? Nestačil by velký prostor na iCloudu?

Význam určitě mají. Stejně jako si fanoušci pořád kupují cédéčka, mnoho lidí ocení papírovou knihu, té přeci baterie nikdy nedojde… V nejbližších letech se určitě nemusíme bát. Byla jsem v létě na dovolené a na pláži všichni měli papírovou, e-knihu nikdo. Kniha má svoje místo, které dlouho zůstane. Papírové knihy nečtou jen padesátníci ze setrvačnosti, ale i mladé dvacítky. Když hledám podklady pro nějaký projekt, beru si k tomu výhradně knihu tištěnou. Nehledám na internetu.

Jak jste se k projektování depozitáře pro Středočeskou vědeckou knihovnu v Kladně dostala?

Když naše firma vyhrála výběrové řízení, byli jsme dva architekti, kteří přicházeli v úvahu. Druhá kolegyně ale měla jinou práci, proto byl projekt přidělen mně. Dostala jsem to jako úkol. Bylo fajn, že v rámci veřejné zakázky byla zadána i studie toho objektu. Nedostali jsme hotový vytvořený projekt, ale jeho podobu jsme mohli sami vytvářet. Projekt tak tvoříte od samého začátku, a tím si vytváříte vztah k investorovi a můžete si vytvořit svůj tým spolupracovníků.

Vybrala byste si knihovní depozitář, kdybyste si mohla vybrat, jakou stavbu budete projektovat?

Ano, byl by v Top 5. Depozitář je výzva. Neděláte ho každý den, je to problematická stavba, vyžaduje velký objem práce a hlavně – ten kladenský stojí v zastavěném území, což se muselo zohlednit. Na zelené louce si vymyslíte cokoliv, ale v zastavěném území máte limity a musíte na ně reagovat.

Byla to vaše první knihovna?

V době zadání jsem shodou okolností dokončovala projekt rekonstrukce knihovny v Jeseníku, kde jsme ve staré nevyhovující části divadla projektovali novou knihovnu. Původní objekt zůstal a my jsme k němu připojovali přístavbu. Vznikla multifunkční knihovna, komunitní prostor a společenský sál (pozn. red: viz Čtenář, 2021, č. 9, s. 330–331). S projektováním provozu knihovny jsem tedy už zkušenost měla, ale depozitář má jiné provozní podmínky. Je tu jiná správa i obsluha knih, zde byl navíc požadavek na digitalizační pracoviště a knihařskou dílnu na opravy knih.

Jaký přístup od architekta vyžaduje veřejnospolečenská budova?

Abych se přiznala, nic jiného než veřejné objekty jsem zatím neprojektovala. Skočila jsem rovnou do nich. Naše firma má zkušenosti s velkými stavbami, a menší, třeba rodinné domky neděláme, i když rezidenční bydlení je pro architekta hlavní téma. Rodinné domy jsou hrozně složité, protože na malé stavbě je obrovské množství detailů a architekt si musí do hloubky pohrát s každým. Děláte to pro konkrétního klienta, proto se na něho musíte těsně napojit, zjistit přesně jeho potřeby. U rodinného domku musíte mít vztah k zadavateli už před zadáním té zakázky, kdežto u veřejné zakázky si ten vztah vytváříte teprve v průběhu projektu.

Bylo v zadání něco, co se vám nelíbilo, s čím jste nesouhlasila? A podařilo se to změnit?

Zadání bylo postavené jednoznačně. Strach jsme měli jen z pozemku. Je to taková navážka suti, na které dřív stávalo několik staveb, zřejmě skladovacích hal pro Poldi Kladno. Věděli jsme, že ze statického hlediska to nebude jednoduché. Báli jsme se, co se objeví, když se kopne do země. Hned zpočátku jsme si museli vyjasnit, co nám ze zadání nebylo jasné. Například podmínky, za jakých se knižní fond musí uchovávat. Třecí plochy ohledně úrovně ochrany jsme měli jen u skladu ve třetím podlaží, kde nám knihovníci požadavky nedokázali definovat.

Zde je ochrana fondu nastavena na nejvyšší možnou úroveň…

Měly se tam ukládat vzácné knihy, které se v případě požáru budou hasit dusíkem. To je hodně složité a nákladné. Z toho se postupně slevovalo po zjištění, že žádné vzácné knihy ve fondu knihovna vlastně ani nemá… Tehdejší ředitel Mika byl vizionář, který chtěl postavit ideální depozitář pro třetí tisíciletí, možná něco jako muzeum. Knihovníci při zadávání chtěli, aby se teplota a klima ve skladu nezměnily, ani když se člověk uvnitř bude pohybovat už jednu hodinu. To jsou hodně přísné požadavky. Nebo by personál při práci nesměl dýchat… Ty požadavky byly nadsazené, ale investor je investor, takže jsme vše splnili. Požadavky architektonické byly bez problémů. Udělali jsme několik návrhů a oni si z vizualizace vybrali, který jim byl sympatický. Řešili jsme už potom jenom požadavky knihovnického charakteru, jako třeba zatížení polic.

V depozitářích bývá studovna, jenže v Kladně není budova veřejnosti přístupná. A proč nemohly na ploché střeše být solární panely, které by významně snížily obrovské provozní náklady za energie? Náklady na energii jenom za klimatizaci jsou (pozn. autora: ještě před odhadovaným skokovým zdražením) spočítány na milion korun ročně.

My jsme dostali zadání pouze na skladovací prostor…

Okoukla jste jiné depozitáře, české i ve světě? Pytlačila jste?

Byli jsme se podívat na depozitář ve Zlíně, kde jsou ale jiné podmínky. Depozitář je v podzemí, proto je tam snadnější udržování teploty. Zaměstnanci nám na exkurzi ukazovali, jak vše funguje. Inspiraci jsme hledali i na internetu, ale neopisovali jsme. Navrhli jsme úplný originál.

Depozitář stojí na bývalém brownfieldu a v nevýrazné okolní zástavbě. Je to pro architekta plus nebo minus?

Výhodou je, že architekt nemusí dodržovat jednotný styl zástavby. Měli jsme stanovený výškový limit a nemuseli držet jednotnou linii ulice. V historické ulici bychom museli navrhnout budovu historickou. Záleží ovšem na stavebním úřadu toho města. Třeba u nás v Ostravě památkáři chtějí do památkových zón zásadně jenom moderní objekty, jako kontrast… My jsme v potaz brali celé Kladno, kde je mnoho funkcionalistických staveb, které mají různé výšky, fasády jsou historické i klasické a mně ta různorodost vyhovovala. Chtěli jsme maximálně využít pozemek, kde podle územního plánu mohlo být zastavěno nejvýš 70 % plochy. Zbytek musel zůstat nezastavěný, třeba zeleň. Jiné limity mě nevázaly, mohla jsem používat moderní prvky. To je fajn, byla to hezká výzva.

Bavilo vás to?

Ano, ano, velmi mě to bavilo! Celý projekt od studie po odevzdání realizační dokumentace trval zhruba rok a čtvrt, já jsem kreslila úplně všechno, včetně prováděcí dokumentace. Mně se pracuje dobře pokaždé, když mám dobrý vztah s investorem. Při špatném vztahu máte k práci až nechuť. Do Kladna jsme se těšili a jezdili tam rádi. Věděli jsme, že problémy umíme konstruktivně společně vyřešit. Ohledně samotné budovy jsme jednali hlavně s ředitelem Mikou a o vybavení s jeho kolegyněmi. Žádné překážky nevznikaly ani na městském úřadu. Všichni byli velice ochotní a nadšení, že vznikne taková stavba. Bylo to velmi příjemné, celou dobu mě to moc bavilo.

Má depozitář něco signalizovat už na první pohled náhodnému kolemjdoucímu?

Vzhledem k tomu, že veřejnosti není budova přístupná, takový záměr nebyl. Prosklené nároží z ulice signalizuje otevřenou budovu. Pozve vás dovnitř. Jinak ten objekt depozitář ani knihovnu připomínat neměl.

Hodně architektů dnes fandí pohledovému betonu.

Já ne!! Pohledový beton nemusím. Připadá mi nezabydlený, nedodělaný. Chladný, studený, neosobní. Výstavba je asi levnější, ale o to precizněji musí potom být udělané vnitřní sítě, tak je to cenově asi nastejno.

Národní technická knihovna v Praze, architekty i veřejností velmi pozitivně hodnocená, do dálky křičí: Já jsem knihovna, a ještě k tomu vědecká! To jste nechtěli?

Lákat veřejnost by nemělo význam, když se tam nedostane. Nenavrhli jsme žádný štít, žádný poutač, žádnou symboliku, jen decentní označení. Chtěli jsme stavbu upozadit, spíš schovat. Prvoplánově oznamovat funkci objektu jsme nechtěli.

Usnesení vlády z roku 1965, že z každé stavby financované ze státního rozpočtu půjdou 1–4 procenta na uměleckou výzdobu, skončilo po roce 1989. Depozitář je strohá stavba, bez ozdob. Není to škoda?

Aha, to usnesení neznám. Na veřejné budově by nějaký umělecký ozdobný předmět podle charakteru objektu být mohl. Dílo, které zaujme nebo souvisí s budovou, by bylo dobré. Určitě ano.

Co jste při projektování depozitáře akcentovala? Krásu, nebo užitek?

Podle zadání byl u depozitáře důraz kladen na funkčnost a maximální využití objemu. Jako architekt jsem nechtěla udělat skladovací halu, ale budovu přívětivou vůči ulici. Proto jsme udělali snížený parter a terasa snižuje výšku objektu, aby působil rezidentním dojmem. Kolemjdoucí nepozná, že je to sklad. Stěny jsou bílé a dvě boční budou mít fasádu ze zelených popínavých rostlin. Až budovu celou obrostou, bude to hravé a jemné.

Jaký máte pocit, když vidíte stavbu hotovou? Změnila byste něco?

Na kontrolních dnech jsem viděla jen hrubou stavbu a potom dokončování povrchů. Finální výsledek mě potěšil, vypadá to hezky. Objekt se povedlo zakomponovat do prostředí. Nevyčnívá. Neměnila bych nic. Upozorní, že je nový, že je tam život, ale nekřičí. Nějaké vnitřní dispozice by mohly být jiné, ale to po dokončení napadne kdekoho.

Na vnitřním vybavení, na uspořádání interiérů jste se podílet nechtěla?

Při navrhování objektu myslím i na interiéry. Investorovi projekt interiéru vždycky nabízíme. Ptáme se, co preferuje. Nábytek zhotovený na míru, nebo kupovaný? Co je ochotný zaplatit? Já mám ráda zlatou střední cestu, ani nejlevnější, ani nejdražší. Navrhujeme kanceláře neutrálně, aby si je člověk mohl zabydlet. Anebo do jedné reprezentativní místnosti něco dražšího, a ostatní místnosti levnější. Prospěšné je udělat alespoň studii, základní návrh, aby investor věděl, čeho se má držet. V tomto případě ale investor naši nabídku nepřijal. Důvod neznám.

Vítěz výběrového řízení na stavbu nabídl asi o 20 milionů korun méně, než byl odhad. Byly náklady špatně spočítané?

Vždy je to jiné, než rozpočtář napočítá. Před pěti deseti lety bývala vysoutěžená částka o 20–30 % pod limitem, dnes už cena bývá vyšší než v zadávací dokumentaci. Ceny hrozně rostou.

Kdy se pustíte do další knihovny?

Záleží na tom, jak budou vypsána další výběrová řízení. Zkušenosti už mám, ráda bych. Ucházeli jsme se o depozitář v Lounech, ale neuspěli jsme. U podobných zakázek bývá ve výběrku podmínka, že jednu dvě podobné stavby už musíte mít naprojektované. Takových firem v Česku je asi deset, tak potom soutěžíme o cenu. Doufejme, že knihovny zůstanou zachovány, budou se rozvíjet a stavby knihoven budou pokračovat.