JAN HARNUŠEK

Lenka ustala v předčítání, když sebou lehkým překvapením trhla. Noční nebe prozářila padající hvězda, po které ještě několik krátkých chvil zůstala pomalu mizející světelná čára. Ostatní hvězdy si odchodu své sestry nevšímaly a dále šibalsky pomrkávaly na ty, kteří jim chtěli věnovat chvíli svého času.

Zvedl se lehký, přesto však ledový vítr, který se prohnal zasněženou loukou a roztančil větve stromu, pod nímž Lenka seděla. Ji samotnou pak políbil na rudé líce. Přitáhla si kolena k bradě, zachumlala se do šátku a sykla chladem.

Pod tím stromem jsme se scházeli už v dětství. Sloužil nám jako pikola při hře na schovávanou, jako rozhledna i jako držák na houpačku a na podzim jsme shrnovali listí, aby měli ježci kde spát. Když to tak vezmu, v dospělosti se toho tolik nezměnilo. Vlastně až na jedno – už jsme se s Lenkou nevídali tak často.

A ač teď už musela být jistě velmi prochladlá, měla dost odhodlání, aby dodržela naši tradici. Vždy jsme si navzájem rádi předčítali z našich oblíbených knih, a pokud nám to počasí dopřálo, vždy to bylo právě pod naším stromem.

Přečetla znovu poslední větu na konci stránky, kterou načala předtím, než ji vyrušila noční obloha a chladný vítr. Neohrabaně se snažila ve svých tlustých pletených rukavicích přetočit stránku. Trochu mi jí bylo líto, ale spíš mi to přišlo zábavné.

Louku zalévalo světlo stříbrného měsíce a odráželo se ve sněhu jako tisíce malých diamantů. Jednu část obzoru vyplňovala černá silueta nedalekého lesa, druhou pak vesnice, která se snažila dnešní noc svitem pouličních lamp přikrýt oranžovým pláštěm.

Byla krásná, klidná noc. I těch jsme tu společně zažili hodně, ale ty v zimě, obzvlášť když napadl sníh, jsem měl vždy nejraději.

Lence se podařilo stranu otočit. Odkašlala si, vydechla obláček páry a pokračovala v předčítání mé oblíbené knihy.

Nikoho jsem nikdy neslyšel předčítat s takovým zápalem a nasazením. Pro každou postavu si dovedla vymyslet vlastní barvu hlasu a způsob řeči a držet si ho po celou dobu čtení. A nejen to – Lenka uměla skvěle používat i drobná gesta a hlavně pak mimiku ve tváři. V jednu chvíli se smála jako potrhlá, jindy její obličej zastínil oblak smutku, mluvila pomalu nebo jako opilá. Do toho všeho dokázala vykouzlit tisíce nálad, byť jen rty, které nepotřebovaly slova k tomu, aby promluvily.

Dospěla do momentu v ději, o kterém velmi dobře věděla, že patří k mým nejoblíbenějším. Odtrhla zrak od knihy, podívala se mým směrem, mrkla jedním okem, potáhla nosem a usmála se.

Milovat jsem na ní mohl spoustu věcí – ať už to byly drobné pihy kolem nosu, ďolíčky ve tvářích nebo i mrazem zčervenalý nos – ale její úsměv mě vždy odzbrojil. Ten úsměv byl klíčem i bránou. Ten úsměv byl součtem toho všeho, čím pro mě Lenka byla. Ten úsměv říkal „jsem dobrosrdečná, laskavá, vděčná, že se mnou jsi, mám tě ráda, vždy tu pro tebe budu…“

Z očí jí vyhrkly slzy, snad to bylo jen všudypřítomným mrazem, a pustila se do čtení. V průběhu se jí začal chvět a lámat hlas, otřásala se čím dál tím víc a ke konci přes slzy v očích ani neviděla na slova, která četla. Musel jsem ji obdivovat, protože se jí to nakonec povedlo přečíst až do konce. Ve stejnou chvíli však zaklapla knížku, odložila ji, zakryla si dlaněmi tvář a propukla v tichý pláč. Chtěl jsem ji obejmout. Tak moc jsem chtěl, ale nešlo to.

Dívka v mrazu usedavě pláče a je plná smutku. Krajina však zůstává neměnná – sníh se stále vesele třpytí, měsíc s hvězdami dodávají naději bloudícím, holé větvě stromu hravě bubnují jedna o druhou.

A Lenka byla v tomto všem sama. Ona, zimní krajina a náhrobek. Přešla k němu a přečetla si jméno, které se skvělo i na obálce knížky.

Teď to chápu. Jsem sobec a idiot. Vždycky jsem myslel, že by to takhle bylo lepší. Kdybych odešel já a ne ona. Mohla tu být dýl a žít šťastný život. Do této chvíle jsem si to skutečně myslel. Jenže pokud mě milovala tolik jako já ji… nikdy bych nechtěl, aby cítila to hrozné osamocení, tu tíhu smutku. Věčné hlodání v mysli, které nedá člověku spát a nutí ho přemýšlet, co se mohlo stát jinak, aby to takhle nedopadlo.

Čtu si její jméno na obálce knihy. Zvedám se od stromu a přecházím k jejímu náhrobku. Prsty přejíždím po zlatě vyvedeném nápisu Lenka. V té chvíli klesám na zem.

„Takhle to teď bude už navždy?“ vzlykám a hledím na hvězdy. Cítím se jak na dně studny, ze které není úniku. A nad hlavou světla naděje. Naděje na co? Že se snad ještě někdy setkáme? To ona byla vždycky snílek plný optimismu. Teď ale už není jak pokračovat. Nejde to nijak změnit. Takhle to prostě skončilo.

Znovu otevírám knihu a listuji až k úplnému závěru.

Jejich pohledy se střetly. V místnosti se rozhostilo ticho. Bylo ale jiné než to, které mezi nimi bylo před měsícem. Tehdy měl chuť jako nikdy předtím najednou zmizet a ocitnout se na druhé straně světa. Věděl, že to všechno zpackal a že se to už nedalo vrátit. O to víc byl ale vděčný, že toto ticho bylo klidné, skoro až příjemné. Nina se usmála. „Vím, že to bude znít jako klišé, ale naděje umírá poslední.“

Doteď jsem si toho nikdy nevšiml, ale po té větě už nic nenásledovalo. Žádné Konec nebo Pokračování příště.

Knihu jsem zavřel a odložil. Poté jsem vstal, usmál se, zapálil svíčku a položil na náhrobek ruku.

„Tak šťastné a veselé, ty moje Naděje.“

Zamával jsem hvězdám a kdoví, snad i Lence. Láskyplně jsem schoval knihu do kabátu a vydal se domů ke štědrovečerní večeři.

Ilustrace: Kristýna Plíhalová