VĚRA ONDŘICHOVÁ vera.ondrichova@gmail.com

O konzistenci

V deváté části našeho seriálu přichází tentokrát na řadu tematika spojitosti a konfrontace reklamou nabuzeného očekávání s realitou. Ani v knihovně bychom neměli ohýbat své přísliby vstřícné, přátelské a otevřené instituce.

Potřebujete navštívit kožního doktora a poradit se, co s ekzémem na prstech. Přijdete na jeden web a dozvíte se, že pan doktor studoval lékařství na věhlasné univerzitě, absolvoval profesní kurzy skvělé úrovně, vyléčil nebo pomáhá tisícům lidí a přečtete si ohlasy spokojených zákazníků. A pak odkliknete na nějakou vedlejší stranu a tam se dočtete, že pan doktor pracuje s principem bohyně v nás. Nebo že léčí kožní problémy na rukou skrze tlakové body na genitáliích. Leknete se? Já rozhodně. Přečtěte si předchozí věty o doktorovi ještě jednou. První dlouhá věta postupně rozvíjí naši představu (schopného, studovaného, zkušeného) doktora. A pak si přečteme o bohyni a genitáliích a máme pocit, že ta smysluplná kolej, po které jsme původně jeli, uhnula o 90 stupňů jinam. O.K., někdo z nás může mít pocit, že je to správná cesta, že chtěl tohle a nikoli doktora. Ale my, kteří jsme hledali doktora medicíny a ne šamana, web zavíráme.

Podobný zážitek můžete mít se školou. Dostanete se na univerzitu, těšíte se, že dostanete to nejlepší v republice a taky ona z vás dostane to nejlepší, a pak zjistíte, že ten příslib, který univerzita a její dobré jméno dává, není fér. Není nejlepší v republice. Dobří učitelé odcházejí jinam. Její nároky na vás jsou nízké. Jediný nárok je přetrpět výklad učitele. Hodnotí se docházka, ne vaše iniciativa apod. Právě jste si překreslili původní obrázek. Škola může nadále vydávat barevné letáky s rozesmátými studenty a mluvit o „výborném pracovním uplatnění“, vy však už víte své. V gastronomii se to děje pořád. A vůbec ve službách. Restaurace údajně vaří z nejlepších surovin a má skvělé kuchaře, ale oběd vám vrže mezi zuby, protože skvělí kuchaří neumí umýt salát.

Knihovna si přeje, aby do ní chodilo víc čtenářů. Vydává plakáty, pozvánky, články. Ale když lidé přijdou, jsou za dveřmi zmatení, kam jít dál. Kde hledat tu skvělou akci nebo knihu. Přepracovaný knihovník nezvedne hlavu od pultu nebo sdělí „na dveřích přece máte papír“.

Přeháním, snad tak lépe vynikne, jak ohýbáme své vlastní přísliby, když si na to nedáme pozor. Jsme-li otevřená, vstřícná, zvoucí knihovna, musíme jí být pořád.

Chceme-li vychovávat příští generace čtenářů, musíme je přijmout i s tím, že jsou zatím hluční, zmatení nebo ubrečení, když jim za regálem zmizí maminka. Tohle všechno jsou staré známé pravdy a jako jednotlivci jsme schopni si to pohlídat. Ale velká organizace s tím má skoro vždycky problém.

Jak zjistit, kde své vlastní přísliby zrazujeme?

• Projít si vlastní službu, všechny vlastní služby. Vyzkoušet si realitu na sobě a co nejvíc odfiltrovat to, že jsem insider.
• Požádat o totéž někoho známého a vysvětlit mu, že se potřebujete dovědět sebemenší nesoulad nebo zaváhání. (Sebemenší proto, abyste se ze slušnosti a ohledů druhého člověka nedozvěděli jen to, že všechno je báječné. Takovou informaci nepotřebujete.)
• Projít vlastní web v nějaké logické cestě – hledat informaci o knize nebo si ji objednat podle katalogu. Požádat o totéž někoho jiného.
• Vymyslet osobu, jakou by knihovna byla, kdyby byla živá. Popsat si ji, nakreslit, vypíchnout její povahové vlastnosti a zájmy. A pak porovnávat komunikační výstupy knihovny s její osobností. Opravdu by tohle napsala mladá, rychlá, týmová hráčka Zuzanka?
• Přirovnat svou knihovnu k jinému, ideálnímu prostoru. Je-li mým vzorem jazzová kavárna nebo dokonce tvůrčí dílna, mohou mé tiskové zprávy nebo webové stránky vypadat takto? Je to ono?