JAKUB DEZORT

Dejme si hudbu k Vánocům...
zvuk trumpety radosti a znovuzrození;
ať každý z nás zkusí s písní v srdci
přinést mír lidem na zemi.
MILDRED L. JARRELL

Byl chladný, prosincový večer. Chumelilo. Pro Stana Clauda by to za jiných okolností bývalo velice šťastné roční období. Měl rád zimu venku a teplo uvnitř. Takové teplo, které vám dokáže zajistit krb, whisky a horký, divoký jazz, který se právě teď linul ze Stanova saxofonu. A jak lépe se o tuto hudbu podělit nežli s vybranou společností kabaretu Modrá ploštice.

Chodil sem hrát rád. Vyhrával si srdce a odhaloval střípky své duše dámám ve středních, nenaplněných letech. Zde se nemusel schovávat za příběhy, nemusel se přetvařovat, nemusel být někým jiným. Mohl být sám sebou. Alespoň na čas. A tento čas se měl brzy nachýlit ke svému konci.

Ponořen v rytmech, tancoval prsty po svém hudebním nástroji. V decentním doprovodu smyčce a klavíru nechal se unášet po jevišti. Obecenstvo se vlnilo a na odvážná sóla saxofonu libě přitakávalo ani příliš hlasitě, aby nepřerušilo umělcovo vystoupení, ani příliš potichu – protože to prostě nebylo možné. Stan hrál nadpozemsky a dobře to věděl. Přinášel radost do srdcí lidí.

Věděl, že takto je lidem platný mnohem více než ve svém dalším životě. V životě tak cizím, který z hloubi své duše nenáviděl a zajídal se mu. A kterému nebyl schopen se vzepřít.

Píseň dohrála a fanynky, dosud se ovládajíce, propukly v jásot. Byly na vrcholu blaha, stejně tak Stan. Byl večer noční, předvánoční. Věděl, co musí nyní udělat. Začal házet přídavky. Jeden, druhý, třetí. Nikdo nic nenamítal, všichni pluli, nechali se ovívat. A Vánoce toho roku přišly o něco dříve…

Večer se chýlil ke konci, stejně tak vystoupení. Stan se jako obvykle zadíval do publika, na všechny a na nikoho. Někoho tam spatřil, ze starého života. Ten někdo ho musel hledat celý rok, ale nakonec ho našel. Vždycky ho nakonec jeden z nich najde. Její tvář by však nikdy nečekal, a o to to bylo pro něj horší. Jako ledová sprcha následovaná kudlou do zad. Uklonil se a – zmizel. To poslední, co z haly slyšel, byl vzdalující se aplaus.

Propadliště fungovalo jako vždy bezchybně. S dobře načasovanou salvou konfet a lehkým kouřem to vypadalo, jako by se vypařil. Nyní se nacházel v pozici ležmo na dobře vypolstrované matraci. Nacvičeným pohybem se převalil a se saxofonem zamířil ležérním krokem ke svému pokoji. Měl ho pronajatý na celý rok dopředu. Dnes mu měl patřit naposledy.

Věděl, že svému osudu neunikne. A už vůbec neuteče jí. A proč taky? Pokoušel se už tolikrát. A neuspěl. Nebude plýtvat drahocenným časem a pokusí si tu chvíli, která mu ještě zbývá, užít do konce.

Zlehka vzal za kliku. Pomalu, ale jistě otevřel dveře. První, co ho zarazilo, byla temnota. Platil si za to, aby se po celou dobu jeho představení v pokoji svítilo. Neměl rád tmu. Moc mu připomínala jeho další život, celý pod rouškou noci. Také vycítil cizí přítomnost na pohovce. Nemohlo být pochyb.

„Mohla byste rozsvítit?“ požádal Stan. V odpověď se rozzářila velká lampa vedle pohovky. Ozářila menší konferenční stolek, který nyní podpíral lahev dobré whisky a dvou skleniček.

„Zapomněla jsem, ‚Stane‘. Vy nemáte rád tmu, ale vidíte v ní přeci bezvadně, ne?“ Její hlas byl hluboký a sladký. Lehce koketní. Stan přistoupil na její hru zdvořilostí. Znali se však dobře a dlouho. Ale skutečně to jen předstírala? Mohli jí vymazat paměť, nebo pozměnit vědomí. Dětem z celého světa to přeci dělali pořád. Občas i dospělým. Patřilo to ke Stanově původní práci. Nemohl být spatřen.

„Máte pravdu. Teď preferuji světlo. Lépe v něm vynikají tvary a křivky,“ sklouzl pohledem k lahvi hřejivého štěstí.

„Dobrá, i mně světlo spíš vyhovuje. Tam u nás nahoře ho moc nemáme.“

„Přeslechl jsem Vaše jméno.“

„Ach, prosím, říkejte mi Mary.“

„Mary. Mám takový dojem, že jsme se již dříve potkali.“

„Měla jsem ten samý pocit. Snad jsme spolu někdy pracovali?“

„Mnohokrát, vy si opravdu nepamatujete?“

„Ne moc. Jsem docela jako ve snu.“

„To nic, pevně věřím, že zítra to bude lepší.“

„Věřím Vám. Něco mi říká, že mluvíte pravdu.“

„Mluvím pravdu, protože nemám na vybranou.“

„Jak to myslíte?“

„Nemoc z… povolání. Starý zvyk. Patřil neodmyslitelně k mé práci.“

„Ano. Vaše dnešní vystoupení na mě velice zapůsobilo.“

„To jsem rád. Myslím si, že tím vracím něco nazpět. Něco ze sebe.“

„Vskutku? Všude o Vás slýchávám, že jen dáváte.“

„Nerad se o tom bavím, oškliví mi to přítomnost.“

„Dobrá, nebudu o tom mluvit – z ohleduplnosti.“

„Teď opravdu mluvíte jako ze sna, Mary.“

„Jak si myslíte, že dnešní večer skončí?“

„Pro Vás, nebo pro mě?“

„Vy... se vrátíte, Stane.“

„Co když nechci? Co když už nemohu?“

„Musíte, On si to žádá.“

„Shinny Upatree.“

„Ano, Stane. Čeká. Tolik to pro něj znamená. Jako to kdysi znamenalo tolik pro Vás.“

„Mlčte! Já… já se nevrátím.“

„Pak zemřete.“

„Zní to, jako bych neměl na vybranou.“

Něco se stalo. Koutek úst se jí zachvěl. Na moment jejím tělem projel lehký třas. Jako by se vymanila ze sevření chladu, který ji svíral, a ona konečně poznala teplo. Odložil jsem saxofon, přisedl si k ní na pohovku a nalil nám whisky. Podal jsem jí sklenku. Přijala. Chvíli ji třímala v rukou, složených na nohou.

„Máte na vybranou, Stane. Vždycky jste měl. A vždycky jste se vrátil zpět. Co se změnilo?“

„Já, já se změnil. Celý svět se změnil. Nepotřebuje liché dary. Nepotřebuje mě. Nepotřebuje… nás. Poslání jsme splnili. Můžeme být volní.“

Napila se. Napil jsem se také.

„Dám Vám deset minut k dobru, déle nemohu, venku čeká pět našich. Půjdou po Vás.“

„Děkuji, Mary.“

Toho roku, na Boží hod vánoční, lidé nenašli jediný dárek pod stromečkem, ani v pletených, kousavých ponožkách.

Stana Clauda již nikdy nikdo neviděl. Jeho hudbu však slýchali dál.

Ilustrace: Kristýna Plíhalová