ZLATA HOUŠKOVÁ

Mladá krásná slečna vstoupila s úředníkem do kouzelného domu plného knih. Jejich obálky zářily všemi barvami, lákaly portréty statečných hrdinů, krásných hrdinek, vyobrazením dobrodružných dějů a exotických krajin. Vzduch tu byl cítit všemi vůněmi světa – sladkými po milostných příbězích, exotickými po cestopisech, kořeněnými po humoristických románech, těžkými po dramatech a dráždivými po dobrodružných příbězích. Slečna také zaslechla mumraj tichoulinkých zvuků – směsici zpěvu, hudby, rozhovorů, smíchu a šumění. Jako by se celý svět vešel a zhmotnil v tom jediném úžasném kouzelném domě. Úředník, který ovšem nic takového neviděl, neslyšel a necítil, pravil: Tak tedy zde budete pracovat. Vaše mzda bude jen mírná, město nemá na vyhazování. Budete zde ostatně v teple, klidu a uprostřed knih. Vaše práce bude lehká, budete jen půjčovat knihy podle přání těm několika příchozím. Važte si toho, že máte práci a spravujte dobře městskou knihovnu. A odešel.

Slečna byla zcela okouzlena množstvím knih a vůbec si nevšimla, že na nejvyšší polici regálu sedí docela maličký mužíček a šťastně se usmívá. Ano, tady chci pracovat – šermovat s mušketýry, plavit se s Achabem za bílou velrybou, smát se se Saturninem, snít při romantických příbězích, přemýšlet nad detektivními záhadami, bát se při hrůzostrašných historkách, poznávat cizí země, učit se od filozofů, číst a číst, řekla slečna a přijala práci v kouzelném domě.

Chodila do kouzelného domu den co den. Ale na vlastní snění a čtení jí jaksi nezbýval čas, snad jen chvilky po večerech, když usínala nad rozečtenými příběhy, které tolik chtěla znát.

Dům totiž navštěvovalo stále víc lidí. Měli své starosti, trápení a žaly, měli své radosti. A k tomu všemu potřebovali pomoc krásné slečny, potřebovali správné příběhy a pravá slova. Dnes zemřela má matka, prosím, máte příběh, který by mi dal zapomenout? ptal se starší muž. Ach, dnes mě můj chlapec požádal o ruku! Chtěla bych si přečíst slova tak krásná, že budou vystihovat mou radost! volala už od dveří zadýchaná dívka. A jindy přišla matka, které onemocnělo dítě a potřebovala utišit, a opět jindy muž, který ztrácel zrak a chtěl si ještě přečíst tu nejkrásnější knihu na světě. Žáček si nevěděl rady s úkolem a filozof potřeboval onu zásadní knihu: Jak jen se jmenovala… A krásná slečna hledala, vybírala a pomáhala studentům studovat, kuchařkám vařit, milencům vzájemně se chápat, zvídavým objevovat, unaveným odpočívat, dětem snít a všem žít lepší a zajímavější život. Povídala si se svými čtenáři, sdílela s nimi jejich radosti a bolesti a pomáhala jim objevovat svět ukrytý v knihách – plný moudrosti, fantazie a krásy. Na vlastní záliby, touhy a přání se příliš nedostávalo. Občas uvažovala, je-li zde vůbec šťastná…

Když zamykala večer kouzelný dům, bývala unavená, protože život jejích čtenářů nebyl vždy lehký. Bývala ale i spokojená, protože mnohým pomohla, mnohé potěšila a mnohé rozesmála. Někteří jí vraceli její přátelství a jiní se o ni nezajímali. Nikdy se však necítila sama. Těšila se den co den na setkání se svými čtenáři a její srdce se otevíralo všem a rostlo, jako by chtělo pojmout celý svět.

Utíkal den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem a slečna si ani nevšimla, že jí pomalu zešedivěly vlasy, že se shrbila a že její tvář je plná hlubokých vrásek. Její srdce bylo obrovské, měla v něm všechny bolesti a radosti světa a stále ji vzrušovaly příběhy, jichž byly životy lidí plné, stále ji těšilo pomáhat ostatním a ovšem stále také milovala knihy, které, jak doufala, jednou všechny přečte.

Čas je neúprosný. A tak jednoho dne přišel slečně dopis s poděkováním za její dlouholetou práci a se sdělením, že jejích služeb již nadále nebude třeba. Že si tedy má vzít, co je její, opustit knihovnu a odejít na zasloužený odpočinek. Na její místo přijde mladý schopný muž nových znalostí a dovedností. Stará slečna seděla nad dopisem a nevěděla, co si počít. Neuměla si představit, že svůj kouzelný dům opustí a zůstane sama někde mimo jeho zdi. Rozplakala se. Plakala tiše a dlouho a nakonec usnula.

Probudil ji kouzelný dům, který zářil do noci tisícem světel. Užasle se rozhlédla: všechny knihy byly doširoka otevřené jako dveře a lákaly ji ke vstupu do svých příběhů. Zaslechla opět tu kouzelnou směsici zvuků, hudby a hlasů jako první den, kdy vstoupila do kouzelného domu. Veselý malý mužík jí galantně podával ruku a řekl: Je tvůj čas. Tvůj příběh čeká, pojď, je čas! Slečna vstala, podala mu ruku a váhavě došla k veliké otevřené knize. Přečetla první slova příběhu: To je ale krása, řekla užasle – a vstoupila do knihy. A příběh ji uchvátil a nesl kamsi daleko, dál a dál…

Druhý den přišel úředník otevřít knihovnu novému zaměstnanci. Úředník byl starý a nevrlý; bývalá knihovnice neodevzdala klíč, neráčila se vůbec objevit a on se musel obtěžovat z úřadu přes celé město. Tvářil se přísně a otráveně: Tak tedy budete pracovat v knihovně. Vaše mzda bude jen mírná, město nemá na vyhazování. Budete zde ostatně v teple, klidu a uprostřed knih. Vaše práce bude lehká, budete jen půjčovat knihy podle přání těm několika příchozím. Važte si toho, že máte práci a spravujte dobře městskou knihovnu, zabručel a bez rozloučení odešel.

Nový knihovník byl zanícený mladý muž a vášnivý čtenář. Už se těšil, jak si to v knihovně užije a kolik toho přečte. Otevřel dveře a vstoupil do kouzelného domu plného knih. Jejich obálky zářily všemi barvami… A cosi jako tichounké hlasy a zvuky dolehlo k jeho uším. Nadšený mladý muž si řekl: Ach ano, tady chci prožít svůj život!

Kdyby se byl díval trochu pozorněji, zjistil by, že na nejvyšší polici regálu sedí řada malých lidiček včetně velmi roztomilé a šarmantní slečny a šťastně se na něj usmívají…