VERONIKA CHRUŠČOVÁ veronika.chruscova@mlp.cz

Nabídka napsat článek do Čtenáře se neodmítá. A napsat o dalším ročníku konference Knihovny současnosti, to teprve ne. I když bylo řečeno (viz Čtenář č. 1/2021, s. 14–15), že organizátor má povětšinou pouze mlhavou představu o samotném dění na přednáškovém „molu“. Tak ji pojďme nakrojit – rozumějte, tu mlhu.

Tak tedy, jaká byla letos Olomouc? Krásná jako vždy. Zřejmě proto tam také běželo asi šest konferencí najednou, včetně té naší. Tudíž sehnat ubytování v centru, když k tomu člověk přistoupil poněkud ležérněji, byl docela problém.

A protože jsem byla poněkud ležérnější i v srpnu, tak to z mé ubikace na Pedagogickou fakultu UPOL, kde akce probíhala, bylo, jářku, cca dva kilometry svižným tempem. Naštěstí je Olomouc rovinatá, proto byl jasný dopravní prostředek. Kolo! Jak jinak, sice některá půjčovatelná kola kulatá kola neměla, ale i na osmě toho ujedete dost.

Tak tedy. Testovací jízdy probíhaly první den, nejprve na fakultu, pak na raut (zpátky vždy po svých). Cesta byla vytipována, otestována a zajeta. Zážitek trochu zkalen, zejména čichově, tím, že jsem kus cesty jela za popeláři, nešť, čas skvělý – za 15 minut na místě.

Druhý den za kuropění (proč to začíná tak brzo, proč?) byla kola k půjčení pokryta rosou. Ručník nemajíc (odsouzena k smrti při mimozemském stavebním zásahu) jsem otřela sedlo sakem. A pak mi byla zima. Šlapala jsem ze všech sil, bych se zahřála, stále mi však byla zima. Mlžný opar v parku na mně kondenzoval. A opět v cestě popeláři, teď ne směsný odpad, tentokrát plasty. Zase jsem se za nimi vlekla. Nešť, čas skvělý – 12 minut!

K večeru jsem kolo použila pro přiblížení k restauračnímu zařízení. Sice už na mém stanovišti stálo poslední, ale věděla jsem, doufala jsem, že mi někdo ponechá na ráno svůj povoz. Olomouc je i večer stále krásná. Kašna tady, sloup proti moru tam, kostely, domy, dómy a ty parky v mlžném oparu. Sukně na kolo také krásná, zejména pokud si ji musíte vytáhnout k pasu, aby člověk mohl šlapat.

Kolo zamknout ke stojanu v šeru, ba i ve tmě bylo trochu svízelné. Uzamkla jsem ho k větvi, bo jsem se spletla, ale nevadí, Olomouc stále krásná.

Třetí den za kuropění jsem zjistila, že kolo není (to je skoro verš). Ti lidé jsou tak nezodpovědní a jezdí jenom do centra. Musela jsem až skoro k Tržnici pro vehikl (a to s krosnou na hřbetu). A pak park, mlha, popeláři, už to znáte. Čas neměřitelný, kus jsem cválala po svých.

Ale i tak jsem si to užila, neboť při cestách pěšmo i kolmo v ulicích Olomouce, při sezení i stání v konferenčních prostorách, při konzumaci pochutin i popitin všude klokotal život, dobrá nálada, pospolitost, společenský ruch. Všude paže rozpřažené k objetí, nastavené tváře k polibkům, ruce k potřesení.

A to, myslím, bylo leitmotivem letošních Knihoven současnosti. Můžeme si představovat, že koncepci podpírají tři pilíře, a navíc ještě jeden, sice nezapsaný, nenakreslený, nepojmenovaný, ale je to ten, který koncepčnímu konstruktu dává stabilitu. Je to pilíř sounáležitosti a nadšení. A stejně jako čtyři sloni podpírají Zeměplochu, tyto čtyři pilíře drží knihoplochu na cestě vesmírem vědění. Ještě mi v této nešikovné paralele chybí věčná želva A’Tuin, ale možná postačí věčná želvuška.

WTF, ti haj**i mi naúčtovali kilčo za nezamknuté kolo? Ale Olomouc je krásná...