Ptal se JAN DELONG jan.delong@knihovnatrinec.cz

Absolventka Informačních studií a knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě Hana Pietrová je knihovnice a pracovnice s mládeží v Mklubu Knihovny Třinec už sedm let. V Třinci koordinuje filmový festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. V Těšíně spolupořádá festival Svátek čaje a Kino na hranici. Do třinecké knihovny se dostala díky práci na mezinárodních projektech, jako byly např. komunitní zahrady CZ/PL nebo Slezská akademie demokracie.

V Mklubu založila a vede Dobrovolnické centrum K3, kde propojuje mladé lidi s organizacemi a knihovnou. Mládežnickou radu Třinec založila v roce 2016 a každý měsíc na ní potkává zástupce středních a základních škol z Třince, se kterými zjišťuje, co mladí chtějí změnit. V Mklubu se společně se svými spolupracovníky snaží tvořit bezpečné prostředí vhodné pro seberealizaci mladých lidí. V roce 2019 získala ocenění MARK za „jedinečný, inovativní a osobitý přístup k práci s mladými lidmi v knihovně a přínos oboru v oblasti služeb pro mladé“.

První rozhovor, který jsme spolu v roce 2018 vedli, začínal otázkou, jestli jste Hana Pietrová-knihovnice. Vaše odpověď byla trochu váhavá. Jak to máte teď?

Pořád jsem knihovnice a zároveň jsem pracovnice s mládeží, i když to druhé označení moc ráda nemám. Připadá mi takové hodně svazující. Pro mě znamená mnohem více to, že jsem knihovnice, nedokážu si totiž moc dobře představit, že bych svou práci, to, co dělám, mohla dělat někde jinde.

Co tedy jako knihovnice a částečně i jako pracovnice s mládeží děláte?

Když jsem nad tím nedávno přemýšlela, tak má práce je hlavně komunikace. Komunikace s lidmi, která ale není jednostranná, kdy někomu něco říkám. Když jde o mladé lidi, je to také hodně o naslouchání jejich potřebám, pocitům, pohledům na svět a život. Někdy se do té komunikace jako prostředek připlete knížka, desková hra nebo komiks, ale pokud se někde boří mýtus o tom, že knihovna, to jsou jen knížky, tak je to právě náš Mklub, tedy knihovna pro mladé.

A kdybychom to vzali obecně, jaká by měla být knihovnice nebo knihovník ve 21. století a její nebo jeho klíčové kompetence?

Už jsem zmínila komunikaci, ta je podle mě opravdu klíčová. Pak by to měl být člověk, který skvěle zná místo, kde se knihovna nachází: město, region, kraj. To znamená mít rozhled a vidět, co se děje za zdmi knihovny. Knihovníka 21. století totiž vidím spíše jako člověka, který má hodně kontaktů a umí je efektivně využívat a vzájemně propojovat. Ne všechno totiž knihovníci zvládnou sami a pro knihovnu jako takovou jsou partnerství stěžejní, ať už jde o jednotlivce, skupiny, nebo další organizace. Rozhodně by dnes knihovník neměl být introvert, i když to asi není to správné slovo… Rozhodně by to neměl být pasivní člověk, který bude čekat a myslet si, že se to nějak stane samo, že čtenáři nebo návštěvníci akcí, dobrovolníci nebo partneři přijdou sami.

Jak do toho vstupuje profesní vzdělávání? Vy jste knihovnictví vystudovala, chystáte se své vzdělání v tomto oboru ještě více rozšířit. Je to pro práci v knihovně důležité?

Občas se mě na to někdo ptá, třeba i z řad našich čtenářů. Já odpovídám, že si myslím, že ne. Pro nějaké hlubší pochopení toho, co to knihovna je, na jakých teoretických základech stojí, to smysl dává. V tomhle mi dala dobrý základ Slezská univerzita v Opavě a tamní knihovnický obor. Nyní mě čeká navazující studium na KISK (Kabinet informačních studií a knihovnictví) na Masarykově univerzitě. Ten jsem si vybrala proto, že je tam trochu méně toho knihovnictví a více oborů a oblastí, které ke knihovnám mají blízko, ale spíš ten náš svět rozšiřují a obohacují třeba o designové myšlení nebo současné trendy ve vzdělávání. A právě tyhle vlivy odjinud jsou důležité a knihovnictví jako takové posouvají dále a rozvíjejí ho. Pokud ale pracujete s mládeží a dětmi, je velkým plusem pedagogické vzdělání.

Když se účastním diskuzí, kde se dotkneme tématu mladých lidí, všichni mluví o tom, jak je nutné se jim věnovat, ale když dojde na konkrétní cestu, která k mladým vede, je těžké ji najít a popsat. Jak ta cesta podle vás vypadá a kudy vlastně vede?

Podle mě neexistuje univerzální cesta, u které bychom si mohli říct: tak tohle přesně na mladé lidi platí. I kdyby se to nějakým zázrakem povedlo, k mladým lidem nedojdeme hned. Má zkušenost je totiž taková, že velmi záleží na dlouhodobé a kontinuální práci. U nás v třinecké knihovně to začíná už v knihovně pro děti, která je takovou vstupní bránou a základním kamenem. Tam začíná ten první kontakt a je moc důležité, aby byl co nejvřelejší a nejpozitivnější. To podle mě náš tým dělá skvěle. Pak přicházíme na scénu my v Mklubu, což je zpravidla v době a věku, kdy si mladý člověk říká, že knihovnu vlastně nepotřebuje a proč by tam měl chodit. A my mu ukážeme prostor a místo, které je podobné knihovně pro děti a zároveň úplně jiné, dospělejší, ale nesvázané pravidly, otevřenější a v některých ohledech i hravější. Třeba když vidí, že tady máme virtuální realitu a další technologické hračky. Hodně nám v tom pomáhají školy a tady je důležité to zopakovat – dlouholetá spolupráce. V rámci programů pro žáky a studenty ukazujeme, co Mklub umí a co díky němu mohou mladí lidé dělat, co se můžou naučit nebo kde můžou prostě jen tak být.

Nedávno jsem byl v nejmenované knihovně, kde v „teen zóně“ bylo pár gaučů, pohovek, počítačů a hotovo. Navíc všude byly koberce a nápisy, aby se lidé zuli... Měl jsem z toho dost rozporuplné pocity. Když se vytváří nebo buduje prostor pro mladé, je jeho design a vybavení důležité?

Asi to bude znít trochu drze, ale ten prostor by měl vypadat co nejméně jako knihovna v tom tradičním pojetí místa s regály plnými knih. Jasně, knihy jsou pořád důležité, ale mít jich „tak akorát“ stačí. Gauče a pohovky jsou určitě super, protože pohodlí je taky důležité, ale zásadní je atmosféra. Tu vytváří nejen vybavení, ale taky knihovník a celkový přístup. A upřímně, zákazy, příkazy a výstražné cedule právě na té atmosféře příliš nepřidají. A pokud takový prostor navrhujete nebo plánujete, tak naprosto stěžejní je do celého procesu vtáhnout ty, pro které se to místo vytváří, protože nakonec to budou oni a jejich vrstevníci, pro koho ta knihovna bude.

Máme teď všichni za sebou dost neuvěřitelný a náročný rok a půl. Jak se pandemie podepsala na chodu třineckého Mklubu, jeho službách nebo počtu návštěvníků?

Na začátku a během první vlny jsem měla obrovský strach, protože bylo vážně hodně těžké odhadnout, co se bude dít dále, jestli se do knihovny lidé vrátí. S každým rozvolněním ten strach mizel a vlastně se místy měnil v nadšení. Do Mklubu se totiž nejen vrátili ti, co k nám chodili pravidelně, ale přišli i noví, kteří se třeba hned zapojili jako dobrovolníci. Právě na nich je vidět, že mezi mladými je tady touha a potřeba něco dělat po tak dlouhé době nucené a relativní nečinnosti.

Zároveň ale ze strany psychologů zaznívají hlasy a názory, že během pandemie, lock downů a omezení jsme kromě ohrožené skupiny seniorů vytvořili novou a možná ještě ohroženější skupinu – děti a mladé lidi. Vidíte nějakou hlubší změnu v jejich chování a v čem spočívá to ohrožení?

O tomhle s našimi dobrovolníky a návštěvníky Mklubu mluvíme často a hodně se opakuje, že nucená sociální distance a odloučení u nich vyvolávají pocity osamocení a taky ztrátu energie nebo motivace. Například ti, kteří ve vyučování excelovali a usilovali o výborné výsledky a top vysoké školy, najednou cítili, že ztrácejí ten drajv, že se nedokážou vyhecovat. Distanční výuka jim paradoxně vzala mnohem více volného času, protože to byla nejen výuka, ale pak i dílčí úkoly a přípravy na další vyučování. Zároveň, a to mě fakt hodně těší, se i u mladých lidí vzedmula vlna solidarity. Najednou neváhali a pomáhali, i když to byli třeba jen spolužáci, kteří nestíhali učivo. Někde to šlo i dál, kdy byli morální a psychickou podporou těm, kterým se toho nedostávalo doma například kvůli špatné sociální situaci. A to je podle mě zároveň to největší ohrožení, protože fyzická škola určitým způsobem stírala sociální a majetkové rozdíly. To bylo najednou pryč a pomyslné propasti a příkopy se ještě více prohloubily. Vidím to i kolem sebe právě u mladých lidí, kdy například neměli přístup k technice nebo se museli starat o vážně nemocné rodiče a kvůli tomu začali propadat.

Knihovna Třinec a především Mklub je založený a vystavěný na setkávání, na tom místě a prostoru, lidech. Pandemie to všechno změnila. Změnil se i způsob komunikace a vzájemné interakce. Vám se ale tuhle virtuální bariéru podařilo překonat, udržet v chodu dobrovolnické centrum a dokonce dobrovolníky aktivizovat. Jak DOBROcentrum fungovalo a co všechno dělalo?

Ze začátku jsme komunikovali virtuálně, jenže se velmi brzy ukázalo, že onlinů už mají až nad hlavu a spíš to nefungovalo. Proto jsme hledali způsoby, jak se potkat, třeba v malých skupinkách, nebo jsme vyrazili na čerstvý vzduch, třeba na hory nebo do lesa. To nám hodně pomohlo udržet partu kolem dobrovolnického centra soudržnou. Ještě před covidem jsme fungovali hodně na bázi organizování akcí. Během pandemie šlo hlavně o pomoc potřebným a solidaritu. V první vlně nám každou chvíli někdo z dobrovolníků klepal na dveře a nosil doma ušité roušky. Loni o Velikonocích jsme vyráběli přání pro osamělé seniory, abychom jim trochu zpříjemnili nečekaně smutné svátky. Něco podobného jsme zopakovali během Vánoc, kdy jsme psali veselé příběhy pro zdravotníky a lidi v sociálních službách, jejich pacienty a klienty. Od druhé vlny až v podstatě doteď bylo hlavní aktivitou a náplní doučování. Buď v knihovně nebo v nízkoprahovém centru nebo přímo u rodin, kam jsme půjčovali i tablety nebo notebooky. Měli jsme asi dvacet doučujících dobrovolníků týdně a nabídka a poptávka byla ještě větší, ale to už jsme logisticky a organizačně nebyli schopni zvládnout. Když se ohlédnu zpátky, tak mi to připadá skoro neuvěřitelné, co všechno se podařilo i přes všechny překážky uskutečnit.

Poslední otázka by se klasicky týkala budoucnosti knihovnictví, Knihovny Třinec a Mklubu, ale vás za několik měsíců čeká nová životní etapa a role, protože se z vás stane máma. Nabízí se proto jiná otázka. Dala vám práce v knihovně, s dětmi a mladými lidmi nějakou průpravu pro mateřství?

Haha, myslím, že tahle otázka by měla přijít až třeba za rok. Ale řekla bych, že práce v knihovně mi dala do života více trpělivosti, ohleduplnosti, ale taky schopnost improvizovat a přizpůsobit se dané situaci. Třeba když něco plánujete, a ono to pak nevyjde, tak se z toho nehroutíte, a naopak, když to vyjde, tak z toho máte mnohonásobně větší radost.

Foto: archiv Knihovny Třinec