JIŘINA KÁDNEROVÁ Kadnerovaj@volny.cz

Knihovní zákon vydaný v červenci roku 1919 a následné prováděcí nařízení ukládaly obcím zřídit knihovnu (v obcích s menšinovým obyvatelstvem také menšinovou knihovnu); zákon byl obcemi ve lhůtě deseti let de facto splněn. Řada knihoven byla již založena v poslední třetině 19. století, výjimkou nejsou ovšem ani knihovny podstatně starší, některé dnes mají za sebou již více než stopadesátiletou historii.

Úvodem

Od vydání zákona se změnilo mnoho: výrazně se rozrostly nejen knihovní fondy, ale především škála služeb. Prostory dnešních knihoven jsou naprosto nesrovnatelné se situací před sto lety. Společnost zbohatla, některé knihovny sídlí v nových účelově postavených nebo rekonstruovaných budovách, další se staví nebo se o jejich stavbě uvažuje. Je ovšem také několik knihoven, které i téměř po stu letech sídlí na stejném místě.

Jaromír Kubíček v Dějinách veřejných lidových knihoven v českých zemích uvádí, že statistické šetření koncem roku 1924 konstatuje: zákon byl obcemi respektován, knihovnictví bylo ve stálém rozvoji. (…) V českých zemích bylo již 10 426 činných veřejných obecních knihoven (7694 českých a 2732 německých) a jen 416 obcí se školami nesplnilo ustavení zákona, když v takové obci ještě knihovna chyběla. Naproti tomu 2465 malých obcí beze škol knihovnu mohlo vykázat.

Mnoho zajímavého o historii knihoven jsme měli možnost číst na stránkách Čtenáře v seriálu První knihovní zákon – 100 let v roce 2019 a počátkem roku 2020. V příspěvcích byly časté zmínky o umístění a prostorovém vybavení knihoven. Jak vypadaly knihovny před zhruba sto lety, v jakých budovách a objektech sídlily v letech 1918–1939? Ne vždy měly pro svoji činnost dobré (nebo relativně dobré) prostorové podmínky, většina z nich se v tomto období opakovaně stěhovala. Vlastní samostatnou budovu mělo jen několik německých knihoven a pražská knihovna. Malé obecní knihovny obvykle „sídlily“ v několika skříních ve školách nebo na obecních úřadech. Leccos se dozvídáme z tehdejšího tisku, protože o významu knihoven informoval hned po vydání zákona.    

Pelhřimov

V týdeníku Tábor, orgánu české státoprávní demokracie pro český jih, vydávaném nakladatelem A. J. Langfrasem v Táboře, čteme o roztrpčení nad umístěním knihovny v Pelhřimově toto: Městská knihovna a čítárna v Pelhřimově v roce 1923 přes četné stesky a stížnosti dosud otevřena nebyla. Dr. Calábek, instruktor Ministerstva školství a národní osvěty… vytýkal nevhodné umístění knihovny a čítárny v hotelu u Jančíků… Od drahné doby se nic neměnilo, knihovna a čítárna tísnila se ve vlhkém klenutém sklepení o jediném kulatém jednoduchém okně dále, slečna knihovní za hamižný plat 300 Kč měsíčně vydávala se po několik pilně strávených hodin každodenně nebezpečenství rehmatismu a byl by tento stav, snášený s trpkou ironií a bezmocností úřadů obcí nadřízených i po vzdělání dychtících obecenstva, trval až dodnes a bůh ví, jak dlouho ještě, kdyby neblahý hotel Jančíkův nestihla Nemesis, bořící jeho vyvětralé zdivo.¹   

Webová stránka dnešní Městské knihovny v Pelhřimově uvádí, že první zmínky o knihovně pocházejí z roku 1846 – výnosy ze studentských divadelních představení byly základem pro založení první české veřejné knihovny v městě, která ale kolem roku 1900 zanikla. Podnět k založení současné knihovny vyšel opět od studentů; k jejímu znovuzaložení došlo v roce 1903 pod názvem Lidová knihovna Palackého s veřejnou čítárnou. V průběhu let se podle Státního okresního archivu v Pelhřimově mnohokrát stěhovala a sídlila v nevyhovujících prostorách (např. v jedné místnosti gymnázia, od roku 1922 v budově hotelu Procháska, dříve Jančík – liší se podle jména majitelů-nájemců, od roku 1926 opět v jedné místnosti novostavby chlapecké školy, jak se uvádí v článku z roku 1927).

Písek

Zajímavosti se dozvídáme o situaci v Písku, kde Knihovní rada města Písku v roce 1925 svým nákladem vydala brožurku Stavba budovy Veřejné obecní knihovny Palackého v Písku. V předmluvě se uvádí: Má-li knihovna a čítárna náležitě prospívati, musí míti účelné místnosti. Naše knihovna má místnosti těsné a v čítárně bývá takové ovzduší, že mnoho lidí z toho důvodu odříká si návštěvu čítárny. Ti, kdo to přece vydrží, naříkají si často rozhorleně. Knihovní rada žádala proto opětovně za odpomoc. Město je ochotno vyhověti a žádá návrhy na úpravu. Proto knihovník Fr. Lipš píše prostřednictvím města na všechna místa, kde mají veřejnou knihovnu a čítárnu lepší, a odpovědi sestavuje v obsáhlý elaborát, jejž přednáší na schůzi knihovní rady 23. října 1925. Knihovní rada se toho dne usnáší podati městské správě žádané návrhy. Tak vzniká nové podání, jejž v tomto spisku otiskujeme a předkládáme všem, kteří o veřejné knihovny a čítárny mají zájem, a hlavně těm, kteří nám mohou pomoci – členům městské rady a obecního zastupitelstva a veškerému občanstvu města Písku. Podepsána knihovní rada s datem 3. 12. 1925. 

Knihovní rada upozorňuje na situaci knihoven, jejichž umístění bylo již uspokojivě vyřešeno (Jičín a Hradec Králové) a předložila svůj návrh s přesvědčením, že může odpomoci všem nedostatkům i vadám dosavadní Veřejné obecní knihovny Palackého v Písku…, předkládá všem povolaným činitelům k laskavému posouzení a žádá, aby v zájmu veřejném co nejdříve bylo rozhodnuto, že se stavbou nové účelné budovy knihovny v nejbližší době má být započato. Žádost byla symbolicky podepsána 28. 10. 1925.

V žádosti knihovní rada doporučuje, aby byla budova umístěna na pozemku města na Spáleništi, vypočítává stavbu budovy na 400 000 korun; náklady na provoz včetně nákupu knih a mzdy knihovníka na dalších 100 000 korun, což považuje za náklad zajisté značný, ale ne nedosažitelný. Pokud by toto se radě města zdálo příliš nákladné, doporučuje postavit na pražském předměstí prostou, jednopatrovou průčelní budovu se zvýšeným přízemím, ve které by byla knihovna a Sociální sbor studentský. Nedoporučuje pro knihovnu upravovat starou budovu divadla z důvodů vysokých nákladů, navíc by budova neměla pro účely knihovny dostatek světla i vzduchu a byla by jen nevhodným provizoriem. O píseckém řešení městské knihovny informoval obšírně i Časopis čsl. knihovníků ve svém 9.–10. čísle ročníku 1925.

A jak nakonec písečtí městští radní žádost knihovní rady vyřešili? Stavba knihovny se neuskutečnila. Až do roku 1934 byla umístěna v přízemí obecního domu v Tylově ulici, než přesídlila do nového funkcionalistického „paláce“ písecké spořitelny (na rohu Velkého náměstí a ulice Fráni Šrámka), vybudovaného podle projektu Jaroslava Starého. Zde sídlila až do roku 1970, kdy se přestěhovala do adaptovaného (původně gotického) domu na Alšově náměstí.  

Zhodnocení stavu

V Časopise čsl. knihovníků (vydávaném v letech 1918–1938 v Praze Spolkem čsl. knihovníků a jich přátel) se Jan Ladislav Živný v roce 1928 o umístění knihoven vyjadřuje takto: V našich statistických datech uvádí se také, jaké mají knihovny místnosti – vlastní či sdílenou s jinou institucí. Ve zmíněné sněmovní debatě i o tom se mluvilo, a právě poslanec Lukavský, jak již vzpomenuto, to byl, kdo na vhodné umístění knihoven kladl důraz, neváhaje doporučiti, aby k tomu účelu se použilo i zrekvírovaných budov velkostatkářů. Jistě by to bylo vítanější, kdyby knihovny nemusily se tísnit v podnájmu a měly budovy vlastní. Jubilejní rok republiky měl vyvolat právě o tuto věc nejživější zájem. Architekti jsou také i umělci a budují, dá-li se jim příležitost, také díla monumentální. I budovy knihoven byly by pomníky kultury, a jistě trvalými, a mimo to byly by nejšťastnějším spojením krásy a užitku. Snahy, zbudovati knihovně vhodný a důstojný útulek, od jisté doby zřejmě se projevující, jsou znamením, že počíná se uplatňovati již názor, že knihovny zaslouží pro své kulturní a sociální poslání stejné péče jako školy. Skvělý příklad hlavního města Prahy nezůstal zjevem ojedinělým. Beroun, Kolín, Kutná Hora již vykonaly svou kulturní povinnost, Jaroměř, Moravská Ostrava, Písek aj. města pracují energicky k téže metě. V samé Praze staví se již druhá budova pro knihovnu na Král. Vinohradech.²

Publikace Knihovna jako instituce národní (1928)³ hodnotí výsledky ankety o veřejných knihovnách: Umístění veřejných knihoven je „všelijaké“ … jak bolestně působí, vidíme-li, jako u nás, že se musíme tísniti s veřejnou knihovnou v nevhodných, ano studených a vlhkých místnostech, musíme-li se dívati, jak knihy, které byly draho nakoupeny, poškozuje plíseň. O budovu dělí se s knihovnou a čítárnou současně policejní úřad, policejní šatlava, soukromé byty, na chodbě prádelna se svými výpary, v průjezdě vedoucím dovnitř, hokynářky „kupčící“. 

Foto: archiv autorky

Pokračování

1 S-s. Pelhřimov. Tábor. 1927, roč. 61, č. 41, s. 2–3.

2 Živný, Jan L. Deset let veřejných knihoven, co předcházelo. Časopis československých knihovníků. Roč. 7 (1928), č. 4, s. 145–161. 

3 Knihovna jako instituce národní: anketa o veřejných knihovnách. Praha: Spolek veřejných obecních knihovníků, 1928. 150, [1] s., 3 listy.