ONDŘEJ HUDEČEK ondrej.hudecek@mlp.cz

O existenci želvušek jsem se dozvěděl teprve po nástupu do zaměstnání v Městské knihovně v Praze. Už ani nevím, kde a od koho jsem poprvé zaslechl přirovnání knihoven právě k tomuto živočichovi.

Pokud vám jeho jméno nic neříká, dovolím si připomenout několik podrobností o tomto nanejvýš milimetr dlouhém bezobratlém organismu: přežije teploty blížící se absolutní nule i opakované zahřátí na 150 stupňů Celsia, přečká několik dní v otevřeném vesmíru i 20 let ve zmrazeném stavu, můžete jej vystřelit více než dvojnásobkem rychlosti zvuku do hromady písku a přece nezahyne… Všechny tyto podivuhodné schopnosti vědci u želvušek testovali, ne snad z rozmaru, nudy nebo přebytku peněz, ale aby zjistili, zda náhodou nebyly na Zemi zaneseny odněkud z vesmíru (třeba při dopadu asteroidu). Zdá se však, že navzdory všem těmto mimořádným schopnostem jsou nejspíš opravdu výsledkem pozemské evoluce.

Co tedy chce říci ten, kdo přirovnává knihovny právě k želvuškám? Bude mít na mysli nejspíš odolnost, což je v posledních letech mimořádně populární pojem. Želvušky, podobně jako jiné jednoduché organismy, utlumují při nepříznivých vnějších podmínkách svoje životní funkce, fakticky vyschnou, a vyčkávají na návrat normálního stavu.

Tuto schopnost – odolnost neboli resilienci – dnes nacházíme jmenovanou mezi důležitými trendy, na které výslovně upozorňuje Asociace amerických knihoven, což nás přivádí zpět k výše zmíněné metafoře knihoven-želvušek. Knihovna je budova, fyzický prostor. Bez zaměstnanců a uživatelů ale ztrácí svůj smysl, a proto mluví-li někdo o odolnosti knihoven, má fakticky na mysli v první řadě odolnost samotných knihovníků. Pandemická zkušenost byla – a v době vzniku tohoto textu stále ještě je – velkou zkouškou pro každého z nás. Zásadním způsobem narostl počet zaměstnanců pracujících z domova, ti však ale zároveň museli často fungovat též jako kuchaři či asistentky učitele při online výuce.

Dlouhé období nejistoty spojené s mimořádným nasazením má za následek, že podle výzkumu americké konzultační společnosti McKinsey nyní minimálně polovina zaměstnanců pociťuje vyhoření. Podle jiného výzkumu až třetina lidí na home office pracuje i ve svém volném čase, a bývá tak mnohem častěji překračována maximální povolená hranice pro počet pracovních hodin. Takto vytíženým zaměstnancům určitě nepomohlo, když se od některých veřejných činitelů dozvídali, že práce z domova je fakticky „placená dovolená“ a že se jen „flákají“. Pokud navíc patří k mladé generaci tzv. mileniálů, čelili i komentářům o vlastní rozmazlenosti a nepřipravenosti na reálný život, ze kterého se prý hned hroutí. Poznámky o „sněhových vločkách“ patří v této souvislosti k těm ještě vlídnějším. Ti, kdo podobné soudy vynášejí, se zpravidla zaštiťují slovy jako odříkání, tvrdá práce, výkonnost a samozřejmě... odolnost!

Jak to tedy s tou odolností lidí ve skutečnosti je? Lze ji ztotožnit se schopností vydržet, nedat se, za žádnou cenu si nezoufat a tvrdě pracovat? Právě na tyto otázky podnětně odpovídala Alice Koubová z Filosofického ústavu Akademie věd ČR na dubnovém webináři cyklu Udržitelnost v knihovnách. Připomněla, že zranitelnost a křehkost jsou naší přirozenou vlastností a patří k nám jako lidskému druhu. Není proto možné vytvářet dualitu odolnost-zranitelnost, neboť zranitelnost je součástí našich odolných strategií, a tak abychom byli odolní, musíme se právě s naší zranitelností, s našimi nejistotami i strachy naučit žít tak, aby nás neblokovaly, nebo naopak nevedly k přehnaně útočným reakcím. Když si toto uvědomíme, dodávám já, bude se nám všem, včetně těch objektivně slabších i těch, kteří se nechtějí přizpůsobit neoliberálnímu tlaku na výkon, žít mnohem lépe.

První, co pro to lze udělat, je zapomenout na želvušky, protože ty rozhodně nejsou dobrým modelem ani pro lidský organismus, ani pro naše instituce. Buď si tedy najdeme jiný příklad, nebo na podobné metafory úplně zapomeneme a vystačíme si s našimi lidskými specifiky. Člověk je totiž výjimečný druh, který si – z pohledu evoluce přírody – za velmi krátký čas vytvořil mimořádně složitou kulturu a díky ní, respektive díky schopnosti aktivně přetvářet své prostředí se rozšířil doslova po celé planetě. Zvláště v posledních několika stovkách let se mu ale také „podařilo“ život na Zemi zásadním způsobem ohrozit. Zapomněli jsme totiž na vlastní zranitelnost a nepodporovali odolné strategie.

Pandemická zkušenost bude mít na lidskou společnost obecně i každého jednotlivce zvlášť výrazný vliv. Již jsem zmínil, že mnozí pociťují vyhoření, cítí se být (a objektivně i jsou) pod velkým tlakem v pracovním i osobním životě a ne úplně výjimečně namísto slov podpory slýchají komentáře o nízké odolnosti. Možná bychom tu celou debatu měli zkrátka změnit. Nezaměřovat se na kvantitativní ukazatele a výkon, nýbrž na kvalitativní ukazatele a vztahy. Ptát se více na to, co je to dobrý, šťastný, úspěšný život a jak ho dosáhnout. Jakkoli nechci nikomu brát svobodu rozhodovat sám o svém vlastním osudu, přeci jen musím souhlasit na stránkách tohoto časopisu s již citovaným Michalem Brožou, že ono olympijské „rychleji, výše, silněji“ není tou správnou a udržitelnou cestou pro jednotlivce, ale koneckonců ani pro celou lidskou společnost.