Sníh

VIKTOR ŠPAČEK

Víření a větření. Zmatené, nešťastné vločky v náporech vzduchu, už už by klesaly dolů, potom však prostorem opět projde tělo neviditelného obra a ony se vrhnou za ním. Sněžení může být různé. Za okny knihovny v N. je vzteklý neklid, jako když ti úzkostné sny nedají spát.

Vzpomínám na jednu chvíli před šedesáti lety. Byla jsem tehdy brýlaté nic s očima v knížce, chodila jsem na gymnázium a byla jsem nešťastná. Peklo jsou ti druzí, zvlášť když mají v ruce vystřikující pomerančovou kůru a za zády hlouček spřažených chechtalů. Jenom pocity vlastní nicotnosti mezi spolužáky mě však tehdy netrápily; bylo tu ještě cosi dalšího, cosi nepojmenovaného a nepojmenovatelného. Vířilo to a větřilo, hučelo to jako příliš velká meluzína v příliš úzkém komíně – a pak, v jeden jediný okamžik, to najednou utichlo.

Dívala jsem se tehdy z okna na padající sníh. A najednou mi došlo, pro co jsem v životě určená. Prostor za oknem přestal vřít, vločky se srovnaly jedna k druhé a snášely se dolů, úhledné jako pastelové kvítky na válečku na stěně babiččiny předsíně.

Uvnitř teplo a za oknem klidně sněží: pocit té nejjednodušší spokojenosti a bezpečí.

Tak dlouho jsem to nezažila.

Desítky let jsem nedokázala dokončit jedinou povídku.

Můj syn Vladan nikdy nevzal do ruky jedinou mou knihu. Snad z pubertální vzpoury, snad proto, že je prostě jiný. Na ČT art moderuje pořady s desítkami umělců, moje tvorba ho však nezajímá. Proč bych měla psát, říkám si, dnešní mladí mi nerozumí – a vidím jeho tvář. Nemám pro koho přemýšlet, a tak tedy nepřemýšlím, a bez přemýšlení nejsem nic. Až epidemie jednou pomine a já sundám ten respirátor, bude mou hlavou vidět zeď za mnou jako ve filmu Neviditelný.

Řady plastových židlí, prázdné kvůli covidu. Sedím osaměle na pódiu, čekám na moderátora, který má nahrát rozhovor se spisovatelkou, a tumpachově popíjím sodovku. Zvuky kolem vnímám, jako bych byla pod hladinou. Snažím se tvářit důstojně, jsem ale zelená jak sedma. Takový bude můj poslední filmový obraz, který na světě po sobě zanechám.

Otevřou se dveře, dovnitř nakoukne hlava, na chodbě se ozve hovor a hlava zase zmizí. Vladan. Vždyť to byl Vladan. To byl přece můj syn!

Radost a ohromení, zmatené myšlenky. Je to snad nějaké překvapení? Vladan si to tu nějak dojednal a chce mé čtení moderovat sám? Vzpomněl si na mámu? Bude na mě před knihovnou čekat celá moje rodina?

Vůbec nevím, jak se mám tvářit, jsem úplně poblázněná a šťastná. Vyskočím, zakývám rukama, zase se posadím – a napjatě čekám.

Dveře se otevřou podruhé. Zaměstnaně ke mně spěchá, v tváři pracovní dopoledne. Pozdraví „dobrý den“ a zeptá se, jakou jsem měla cestu. Neodpovím, jenom na něj třeštím oči. Zarazí se, jednu rozpačitou chvilinku opětuje můj pohled, potom se ke mně otočí zády a s rutinní agilností se začne věnovat stojanu s kamerou.

Ne, tento mladík Vladan není, je mu jenom neuvěřitelně podobný (i když je tak o deset let mladší). Tytéž oči, tentýž hipsterský plnovous, stejný vínový svetr s vykukujícím límečkem košile. Jmenuje se Szabó, přízvuk má ale jako Pražák. Užívá si, jak je mladý a hezký, přátelsky se na mě usmívá. Jak pobíhá kolem pódia, na hubeném zadku mu plandají černé kalhoty.

Když o té absurdní záměně později přemýšlím, zdá se mi vlastně naprosto logická. Svědčí o mých potlačených přáních a o tom, kolik myšlenek Vladanovi mimoděk věnuju.

Už už bych se zase oddala svým mrákotám, s čiperným Szabóem se však v místnosti vyměnil vzduch. Pohání mě, ať se do toho dáme, čas nás sice netlačí, moderátor ale rád pracuje rychle; zřejmě je to životní rytmus, který mu dělá dobře. Knihovnice přitlačí nákupní vozík s mými knihami. Už dlouho jsem se takhle pohromadě neviděla, většinou jsem roztroušená po všech koutech naší staré zaprášené knihovny. Snad je to nadšením moderátora, snad pocitem vlastní důležitosti, mnohaleté prázdno v mysli se zachvěje. Jak Szabó vyndavá z vozíku nové a nové knihy a rovná je do komínku, zvedá se mi hlava, jako by mi je podkládal pod bradu.

Tak.

Budeme začínat.

Kamera běží.

Szabó zamává ve vzduchu mojí prvotinou a spustí tenorkem, až se mu veverčí zuby míhají.

„Ten samý text jste v jedné knize použila jako prózu a v jiné jako báseň, jenom jste ho rozdělila do veršů. Je to teda próza, nebo poezie?“ ptá se mladík a já jsem potěšená, že se mými texty ještě vůbec někdo zabývá.

„Své postavy nazýváte tu jménem, tu jenom začátečním písmenem, tu je nepojmenováváte vůbec,“ konstatuje Szabó a mě překvapí, do jakých detailů zná mé knihy.

„Psal jsem na vás diplomku,“ říká mladík. „Četl jsem od vás všechno. Tolik pro mě toto setkání znamená,“ řekne muž s Vladanovým obličejem.

Je toho až příliš.

Najednou zjišťuju, že se směju. Slabé slovo: řehtám se, div mi nevypadnou zuby. Rozvášním se, rozhazuju rukama, dvakrát srazím láhev s vodou a ještě ve vzduchu ji chytnu. Jsem bystrá a odpočatá, tíha v mé hlavě se rozplyne, jako když se roztrhnou mraky. Jako by „do mě něco vjelo“, jak se říká, to něco jsem ovšem já. Lehkovážně, se sodovkou v ruce, klidně přejdu z jednoho pokoje své osobnosti do druhého (vida, ty dveře zazděné vlastně nebyly) a jen tak mimoděk, po letech, se stanu sama sebou. Dobře, že mě nahrají takto; toto jsem skutečně já.

Pětačtyřicet minut uplyne jako minut pět. Sedíme proti sobě a mlčky se na sebe usmíváme. Mladík se zvedne a jde vypnout kameru. Zarazí se, vyděšeně se po mně ohlédne. Na záznamu není nic. Moc se omlouvám, nevím, jak je to možné, ale – prostě se to nenahrálo.

Některé okamžiky mají velkorysost, kterou by v sobě člověk nehledal. Cítím se úplně klidná. Nějak… nějak vůbec nevím, proč by mi to mělo vadit.

„Z toho si vůbec nic nedělej, V… nedělejte, pane Szabó.“ Moderátor neví, čemu se směju, cítí však ulehčení a zasměje se také. Žertovně nad kamerou zacvičí rukama. Nenahrálo se to.

„Celé to bylo jako špatný vtip,“ sdělím večer svému muži a nebude to pravda. Byl to totiž vtip dobrý. Anekdota, kterou si řeknou dva kolegové, pracující (či spíše žijící) spolu dvacet let, kteří se mají rádi, i když si to nikdy neřekli. Vydařený fór, vyřčený za obyčejného únorového pracovního dopoledne, kdy si člověk užívá té nejjednodušší a nejúčinnější spokojenosti, kdy je uvnitř knihovny teplo – a venku klidně sněží.