O knížkách, knihovnách a čtení

RADEK ŠTĚPÁNEK

Už jako malej jsem byl posedlej knížkama. Jakmile jsem se to naučil pořádně, což bylo asi někdy ve druhý třetí třídě, začal jsem číst, co se mi zachtělo. Když teď listuju čtenářským deníkem, kterej jsme si povinně museli na prvním stupni základky vést, najdu tam leda pohádky Hanse Christiana Andersena – moje nejoblíbenější byla ta s názvem Křesadlo. Pak příběhy Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka, anebo později Metráčka a zápis o tom, jak nějaký děti lezou nějakýmu dospělýmu do hlavy, to je asi Křeček v noční košili. Všímám si taky, že většinu obrázků mi kreslil taťka, protože já kreslit nikdy neuměl. Možná, že mi ty zápisky sám i psal, protože v tý době jsem chtěl sám číst něco úplně jinýho. Pamatuju si taky, že jsme s taťkou už tenkrát chodili i do městský knihovny. Hlavně proto, že když tam byla knihovnice paní Košinová, vždycky srandovně zapletla ruce a chytila se jednou dlaní za nos, aby napodobila slona. Pak zatroubila, a já se smál na celý kolo. Asi mi tak mimovolně vštípila do hlavy, že knížky a příroda jdou dohromady, a tahle myšlenka už mě pak nikdy úplně nepustila.

„Radku, z tebe něco bude,“ říkala mi vždycky ráno družinářka paní Vlachynská, když mě před vchodem do školy viděla postávat s knížkou v podpaží. Nejradši jsem měl tenkrát Lovce mamutů, Hrdinu Nika nebo Bronzový poklad, ale pamatuju si, že poprvé mi to řekla, když jsem si s sebou přinesl Lovy v Karpatech od doktora Julia Komárka. Uznávám teď zpětně, že by mě dítě ve druhý třídě s takovou knížkou taky překvapilo. Jenže taťka měl doma skvělou knihovnu, kde měl i dost příběhů, který mi připadaly dobrodružný už jako dítěti. Třeba Plutonie. Taky jste někdo doufal, že ta země pod zemským povrchem, kde svítí slunce Pluton, pod nímž se vedle mamutů proháněj i dinosauři a obří mravenci s pravěkýma lidma, opravdu existuje?

Když jsem Plutonii dočetl poprvý, opravdu jsem si přál, aby to všechno byla pravda, aby svět pořád skrýval záhady a neměl konec. Celý moje dospívání pak bylo jedním velkým zklamáním, při kterým se tajemná planeta scvrkávala jako kus filé na rozpálený pánvi a všechno tajemství z ní vytékalo jako ten divnej bílej šlem.

Za pár let jsem v taťkovo knihovně přečetl, co se dalo. Jenže jsem taky objevil, že má městská knihovna svou pobočku přímo u nás ve škole. Paní knihovnice tam každej tejden na pár hodin zašla a mám pocit, že jsem patřil asi k nejvěrnějším zákazníkům. Občas jsem s tím měl i starosti, jak jsem byl nepořádnej, kolikrát mi na vypůjčený knížky vytekl jogurt nebo se mi tam rozmačkal banán, všechno, co jsem dostával od mamky ke svačině. Vracel jsem pak knížky plný dost ošklivejch skvrn a poničení musel i doplatit. Tou dobou jsem si nejčastějc pučoval časopisy Kometa, protože jsme s klukama stavěli bunkry, a v tom časáku bejvalo hodně inspirace, pak jednu knížku o dvou dětech, který se svojí babičkou uvízly někde ve švýcarským údolí v jeskyni a musely se na nějakou dobu proměnit v pravěký lovce, aby přežily – ale třeba už taky knížky Okouzlen brouky a hady nebo příručku o tom, jak sbírat a preparovat hmyz.

Nastávalo totiž moje entomologický období, to pak vystřídalo období sadaře, rybáře, řezníka a pak myslivce a lesníka. Tím vším jsem chtěl bejt, zatímco jsem po škole chodil s odbornýma publikacema o příslušnejch oborech, který jsem nosil i na oběd, zastrčený pod tričkem, aby se mi jiný děti nesmály; a ony se mi samozřejmě právě kvůli tomu smály ještě víc. Taky jsem s knížkama chodil na fotbalový tréninky, protože kromě nich jsem miloval i dávání gólů. Ne že by to spoluhráči chápali. Na tohle období nemám úplně ty nejradostnější vzpomínky, nejlepší na něm je, že jsem ho nějak přežil.

Další knihovnou mýho života byl kamrlík pana Kadlece, kterýmu jsme říkali Káďa. Byl to fajn veselej chlápek a vedl vlastní knihovnu na prachatickým gymplu. Kupodivu měl poměrně obsáhlou nabídku, a tak jsem si od něj pučoval všechno, co potřeboval člověk, kterej po tom všem tápání od fotbalu přes tenis až po máchání rybářským prutem a vzduchovkou v sobě objevil básníka. Do městský knihovny už jsem nechodil, to radši s kamarádama po škole na pivo, kde jsme revoltovali proti systému a filozofovali o Kafkovi a Wildovi.

Kupodivu, ani na vejšce jsem nebyl s knihovnama úplnej přítel, ač si mnozí mysleli, že aby člověk vystudoval, je třeba bejt v knihovně pečenej vařenej. Mně hlavně vadilo to, že žádnou knížku, kterou jsem si opravdu potřeboval pučit, jsem si pučit nemoh, protože všechny výtisky už byly rozpučovaný mezi ostatní studenty a v regálech vždycky zbejvala maximálně poslední na prezenční prohlídnutí. Jenže já na vysedávání v knihovně tenkrát čas fakt neměl. A tak, místo abych na vysoký svůj vztah ke knihovnám utužil, úplně jsem ho ukončil.

Místo knihoven jsem začal navštěvovat antikvariáty a začal si budovat svou vlastní knihovnu. Z obcházení krámů plnejch starejch knížek se stal každotejdenní rituál, když jsem byl v Brně, procházel jsem pravidelně všechny antíky v centru a sháněl hlavně knížky, který vyšly před pár rokama, vzhledem k omezenýmu nákladu byly ale v době, kdy jsem se o nich vůbec dozvěděl, už beznadějně vyprodaný. Internetový antikvariáty tenkrát ještě vůbec neexistovaly, takže nezbejvalo než chodit a čekat. Moje knihovna se hezky rozrůstala a vlastně pořád roste. Když člověk pracuje v nakladatelství, možná by se mohlo zdát, že se těch knížek časem přejí, ale to já ne. Vždycky jsem rád, když do regálů můžu zařadit něco, co mě zajímá, a pak to s chutí přečíst. Jak knížek pořád přibejvá, myslím, že půlka z nich je v knihovně pořád nepřečtená. V těch stovkách a tisících je ale počet přečtenejch titulů už asi docela slušný číslo.

Na veřejný knihovny bych popravdě možná málem zapomněl. Jenže minulej rok mě shodou okolností pozval na jedno čtení můj bejvalej učitel a vedoucí diplomky Pavel Klvač, kterej teď řediteluje ve vyškovský knihovně Karla Dvořáčka. Přijel jsem tam, a i když jsem čet básně, který asi zajímaj málokoho, a byla doba pandemie, v knihovně bylo docela dost lidí a úplně jinejch, než jaký potkávám běžně na autorskejch čteních.

Uvědomil jsem si, že pokud někdo chce dostat poezii k širšímu publiku, což bych osobně chtěl, musí si vzít knihovny na pomoc. A tak jsem si přál udělat v budoucnu nějaký turné po knihovnách. Věděl jsem, že spisovatelé do knihoven jezdí, netušil jsem ale, že se mi přání na nějaké takové turné splní hned za pár tejdnů a že se budu moct takový prestižní události zúčastnit. Měl jsem asi ještě větší radost, než kdybych vyhrál nějakou literární cenu. Jako kdybych to tim svym přáním přivolal!

Ve skutečnosti to sice žádný turné neni, protože většinou sedim jen za počítačem a zírám do obrazovky a ani nevidim, jestli se vůbec někdo kouká. Fakt ale je, že díky projektu můžu oslovit lidi napříč celou republikou, a tak vždycky doufám, že tam někde za tim mým vlastním odrazem ve skle prostě někde někdo je. Díky online přenosům se můžou přihlásit i lidi z větších dálek, který by pod vybraný knihovny ani nespadali. Doba pandemie přináší velký bolesti a starosti, ale i některý nepřehlédnutelný výhody a nový pohledy na věc. Na celkový hodnocení toho, co pro nás znamená, je ještě příliš brzy.