Pozorovatelka

LIDMILA KÁBRTOVÁ

Knihovny měla ráda odedávna. Vlastně nebylo to odedávna, ale od doby, co se naučila číst. Nebo spíš ještě o trochu později. Mohlo jí být tak osm devět, už nevěděla přesně. Samotná schopnost přečíst si věty jako ´EMA MÁ MÍSU. V MÍSE JE MASO.´ ji sice příliš nezaujala, ale díky náhodné návštěvě venkovské knihovny záhy přišla na to, že existují i knihy mnohem zajímavější.

Starý knihovník přijížděl každou lichou sobotu. Otevřel zatuchlou místnost bývalé venkovské měšťanky a odemkl mohutné dubové skříně, v nichž napřímeně stála jedna kniha vedle druhé, všechny ve stejném kabátci z hnědého povoskovaného balicího papíru. A na jejich hřbetech bylo čínským perem knihovníkovým zčásti kostrbatým a zčásti už stařecky roztřeseným rukopisem nadepsáno jméno autora, a pokud se to vešlo, tak i název knihy.

Knihovníka dítě překvapilo, sem chodilo jenom pár starých místních. S jejich příchodem vždy pookřál, zvedl se od zašlého stolu, který tu zbyl bůhví po kom a v jehož vyřezávaných nohách se jasně klikatily cestičky červotočů, a dokořán otevřel některou ze skříní, protože vkus svých čtenářů dobře znal. Holčička však pro něj byla záhadou. Kdyby se mohla orientovat podle pestrých obálek, bylo by to snazší a mohla by si vybrat sama. Jenže na uniformitu hnědých přebalů jen zmateně hleděla, jména autorů jí nic neříkala a knihovník tu buď dětskou literaturu vůbec neměl, nebo se v ní nevyznal. Takže postupně z jeho rukou převzala a přečetla Aloise Jiráska, Karla Václava Raise, Jindřicha Šimona Baara a Karolínu Světlou. Zvědavě přitom vždycky pozorovala jiné lidi, kteří si ze skříní vybírali sami, a marně přemítala, co jiného může v jejich knihách být a proč tyhle skříně neotevírá knihovník i pro ni… Co ale bylo pod hnědým přebalem, nikdy nezahlédla.

Knihovna ve městě byla v nádherné vile bývalého továrníka Cyrila Bartoně-Dobenína. Na impozantní dvoupatrové budově ji ale nefascinovala unikátní architektura přecházející od klasicismu přes národní dekorativismus až k funkcionalismu, ale prostý fakt, že knihovna měla samostatné dětské oddělení. Doslova přimražena pak zůstala při zjištění, že knihy tu nejsou skryty v papíru, ale jedna jako druhá mají lehounký pláštík z průhledného igelitu. Chodila mezi regály, přizpůsobenými dětské výšce, a okouzleně hleděla na hřbety knih. Tolik barevnosti! Tolik autorů! Tolik nepřeberných názvů! Tolik, až si najednou vůbec nedokázala sama vybrat. Brala knihy do rukou, prohlížela pestrobarevné obálky, ilustrace i rozličné typy písma. Skončila tak bezradná, že prvních několik knih jí vybrala sama knihovnice.

Po několika návštěvách (a péči ochotné knihovnice) se už dokázala orientovat docela dobře. Dívčím románkům se po několika málo zkušenostech vyhýbala, rychle zdolala všechny ransomovky, verneovky i mayovky. Pořád hledala další a další zajímavé knihy. A přitom zvědavě pokukovala po tom, co třímají v rukou nebo v náručí, pokud bylo knih více, ostatní děti. Co když mají něco, co by se líbilo i jí? Ale jak to poznat? Oslovit si je netroufla. Ploužit se pomalu za nimi a stihnout v kradmém okamžiku přečíst nápis na obálce se také nepovedlo vždycky. A tak si alespoň prohlížela je samé. Pozorovala. Jak rychle si umí v regálech vybrat. Kudy procházejí. U jakých kategorií literatury se zastavují. Jakou mají jejich knihy tloušťku. Jestli jsou s tvrdými deskami nebo jde o paperbacky. Jestli z nich vykukuje záložka. Zda je obálka barevná, nebo jen černobílá. Bylo toho mnoho, co šlo vidět. A ona se dívala pozorně.

Návštěvníky knihoven nepřestala pozorovat ani potom, co se naučila nevybírat si knihy naslepo, ale přicházet se seznamem. Pozorovala je i potom, když opustila dětské oddělení a přešla do dospělého. A dokonce i poté, co začala knihy sama psát.

Už dávno ji přitom nezajímalo, co přesně si půjčují, ale přemýšlela, kdo jsou ti lidé, které potkala v knihovně mezi regály nebo se sešli na jejím čtení. Co dělají? Nad čím přemýšlejí, kam půjdou z toho společného prostoru přeplněného knihami? Kde je jejich doma? Mají psa nebo kočku? Či snad papouška? Leguána? Jsou to samotáři a mají na čtení spoustu času, nebo jsou naopak obklopeni rodinou a ke knize se dostanou jen na chvíli večer? Pokud vypadal člověk úpravně, přemýšlela, zda je stejně úpravný i jeho byt. Jestliže se objevil někdo rozevlátý, hlavou se jí hnala představa lehké bohémské ledabylosti, ačkoli věděla, že je to vlastně prachsprosté klišé a ve skutečnosti může být všechno úplně jinak. Ale pozorovat lidi a představovat si za nimi příběhy ji pořád bavilo. Někdy jí ti lidé a její představy o nich dokonce pronikli do knih a ona jejich příběh vystavěla sama, po svém. Ale to pochopitelně nikdy nikomu neřekla.

Když začala epidemie, zdálo se, že je se čtením v knihovnách konec. Že ji čeká jen ticho u počítače a výhled oknem do polí, protože žila na venkově. Na projekt Spisovatelé do knihoven kývla, ačkoli bylo jasné, že nikdo neví, co bude možné a kdy… Že moderní technologie nepatří k jejím silným stránkám, raději ani nezmínila. Když přišel požadavek na připojení se na google meet z gymnázia, protože první čtení bylo pro školu, vyděsilo ji to. Ale možná proto, že učitelka i ředitelka znojemské knihovny si také nebyly propojením příliš jisté, protože ona byla úplně první autorkou „na dálku“, dopadlo vše dobře. Najednou seděla před třídou plnou gymnazistů. Věděla, že tam jsou, že ji vidí, protože na svém počítači zapnula kameru. Že také vidí pokoj, ve kterém obvykle sedí a píše. Byli u ní doma. Ale oni pro ni zůstávali jen nehybnými ikonami na monitoru. Jen dvěma písmeny v kroužcích rozesetých po obrazovce.

Po pěti minutách se osmělila a požádala je, aby si kamery a mikrofony zapnuli i oni. Ostýchali se, jak to teenageři umějí. Ale pak na ni začal monitor pomalu mrkat, ikony se proměňovaly v živé lidi a ona se náhle ocitla v mnoha studentských pokojích. Dívka s velkým psem, kluk celý pod peřinou, jiná dívka sedící za stolem, další na zemi na koberci, jiný chlapec v pohodlném křesle… Byla v tolika domácnostech, v tolika soukromých světech! Skutečně viděla to, co si vždycky jen představovala. Prostor lidí, s nimiž se potkala přes knihy. Mohla být prvně v životě pozorovatelkou i tady.

Čtení se povedlo, studenti se po chvíli přestali stydět a po úvodní části si společně povídali se zapnutými mikrofony na počítacích natolik zaujatě, že přetáhli stanovený čas.

Přesto byla ráda, když hodina skončila a obrazovka znovu potemněla. Vesmír se přelil do známé podoby a ona se začala těšit, až zase bude moct číst v knihovně. Naživo a nablízko. A svět svých čtenářů si bude moci jen představovat. Protože to ji těšilo, to ji bavilo vůbec ze všeho nejvíc. Představy a fantazie.