Main content
KRONIKA: Být múzou
(vzpomínka na Zoru Šimůnkovou, 27. 6. 1965–12. 4. 2021)
FRANTIŠEK BAĎURA frantisek.badura@nkp.cz
Neuklízejte. To nemá cenu. Literatuře to nijak neprospěje.
Leda byste o tom napsali.
Zora Šimůnková
Není lehké psát o Zoře, Zorce, Zoriettě Šimůnkové a mít na to vymezený prostor. Zorka totiž ráda překračovala mantinely a jakákoli vymezení jí byla proti srsti. Měla nádhernou schopnost, po níž většina z nás touží, ale těžko toho dosahujeme – spojovala lidi. Proto by ode mě bylo nefér, abych si Zorku v této vzpomínce přivlastnil. Je tedy proložená slovy a větami jejích přátel, jako taková mozaika o společných chvílích a sdílených slovech.
Pod pražským literárním nebem snad není člověka, který by neznal jméno Zora Šimůnková. Každý, kdo za posledních dvacet let přivoněl k literatuře, zná její literární a organizátorskou osobnost. Zorku jsem poznal před sedmnácti lety přes muzikanta a dramaturga někdejší Poetické kavárny Obratník Jakuba Zahradníka. Ten na začátku milénia spoluvytvářel stálou uměleckou základnu kolem tohoto inspirativního prostoru na Smíchově. Tehdy jsem zdramatizoval dvě Zořiny povídky Jedenácté přikázání a Smutek, které jsme pak několikrát s herci Monikou Zaťkovou a Filipem Sychrou úspěšně hráli nejen v Obratníku.
Zora měla jednu krásnou vlastnost, kterou krutý okamžik rázem proměnil v odkaz. Uměla spojovat, inspirovat, motivovat. A vyzývala k tomu taky ostatní: Tvořte a nebojte se toho! Měla dar vycítit talent, pozvednout ho, podržet, a dokonce nad některými nesmělými literáty kroužit a jejich literární dráhu povzbuzovat a nenásilně směrovat. Tak jako si sama hledala svoje místo v životě, mezi lidmi a v literatuře, nabízela možné cesty i těm druhým. Jednou se mi svěřila, že svými uměleckými aktivitami pomáhá i sama sobě. Věděla, jak silné a motivující je hledání, jak potřebné jsou pomoc a empatie. Byla múzou pro mnohé. Neboj se s tím vyjít ven! Číst vlastní texty je přece stejně snadné jako zavazovat si tkaničky.
Měla zkrátka v sobě dostatek sil, o které jí nebylo zatěžko se rozdělit s ostatními.
S básníky Radkem Lehkoživem a Petrem Musílkem založila v roce 2003 malý literární festival Literární Vysočina, který z města Chotěboře doputoval až do Prahy. Ještě před tím, zkraje roku 2003, začaly „vycházet“ Večery přiměřených depresí. Živý večer, který měsíc co měsíc představoval literáty rozličných směrů, chutí, inspirací a kvalit spolu s hudebníky několika žánrů. Na začátku letošního roku dosáhly „Depky“ své plnoletosti.
Nikdy nepřestala překvapovat. I po všech těch letech. Byla nepřehlédnutelná, když šla po ulicích Prahy ve svých barevných splývavých šatech, kapku hippies, s výrazně obarvenou zářivou hlavou… Barevnost, květina či věneček ve vlasech.
Zákonitosti jazyka a jeho úzu mi, bohužel, nedovolují psát o Zorce Šimůnkové v přítomném čase. A taky se mi to příčí. Naštěstí každý z nás máme svoje obyčeje a návyky. Ty moje jsou takové, že se mi moje kamarádka a múza už bude napořád zpřítomňovat.
Děkuji Hance, Olze, Janě, Páje, Jakubovi, Radkovi a Kamilovi za jejich vzpomínky na Zoru.