MILAN VALDEN milan.valden@nkp.cz

Jan Lukavec je knihovník, publicista, autor recenzí, redaktor a spisovatel. Vystudoval český jazyk a literaturu a kulturologii na FF UK v Praze a absolvoval půlroční stáž na univerzitě v Kostnici. Pracuje v Národní knihovně ČR v Oddělení doplňování zahraničních dokumentů. Pravidelně přináší zprávy z knižních veletrhů, přispívá do řady českých periodik (Deník N, Orientace LN, Respekt, Salon Práva aj.) a příležitostně přednáší na vybraných vysokých školách.

V různých životních etapách jsem četl zcela odlišné typy knih. Po sametové revoluci, kterou jsem jako školák nadšeně prožíval, jsem horlivě četl knihy o T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi a i pod jejich vlivem u mne došlo k náboženské konverzi. V důsledku toho jsem v následujícím období konzumoval hlavně životopisy svatých, byť někdy beletristicky zpracované, například Werfelovu Píseň o Bernadettě. A z povinné či doporučené školní četby jsem si vybíral tituly, které se nějak vztahovaly k náboženství, třeba Seifertovy verše o Panně Marii. V době gymnaziálních studií jsem četl pestrou směs všeho možného. V neposlední řadě i hodně knih o psychologii, abych se jako vnitřně rozháraný teenager mohl sám v sobě lépe zorientovat. Posledních asi patnáct let čtu převážně non-fiction, v čemž plně zapadám do zjištění Jiřího Trávníčka, že tento typ literatury čtou více muži. Výjimkou jsou případy, kdy načítám určitý typ beletrie ke konkrétnímu tématu, o kterém chci právě obecněji psát. O tom, jaká vychází beletrie, si udržuji přehled například prostřednictvím rozhlasové četby na pokračování. K některým spisovatelům se přitom v různých fázích života vracím: ke Karlu Čapkovi, Italu Calvinovi nebo Jiráskovi. Jako velmi mladý školák jsem se okouzleně hroužil do jeho Starých pověstí českých a o pár let později jsem zase hluboce prožíval tragický příběh nenaplněné lásky z románu Temno.

A co vaše osudové či milované knihy, k nimž se rád vracíte nebo vás nějak ovlivnily?

Z tisíců knih, které jsem přečetl, mne každá z nich asi ovlivnila aspoň trochu, i když už o tom třeba ani nevím. Vyberu jen několik nejvýraznějších. Ambivalentní vztah k náboženství jsem řešil prostřednictvím knihy Paula Veynea Věřili Řekové svým mýtům?, poukazující mimo jiné na to, že k různým rovinám skutečnosti můžeme přistupovat odlišnými způsoby, jak naznačoval už Goethe: Jsme panteisty, zkoumáme-li přírodu, polyteisty ve svých básních, a po stránce mravní pak monoteisty.

Další skupina knih, které mne oslovily, pojednává o způsobech, jak k lidem, zvířatům i věcem navazovat vztahy, v nichž by nešlo o zpředmětňování, manipulaci či využívání (Martin Buber: Já a Ty). Nebo v nichž se jednotlivec rozplyne v nějakém větším celku, což jsem hledal v dílech velmi odlišných badatelů: literárních vědců (Michail Bachtin) i antropologů (Victor Turner). A o totéž jde vlastně i v mém oblíbeném románu Imaginární život od Davida Maloufa. Ten pojednává o tom, jak básník Ovidius vědomě přijímá vyhnanství, do něhož musel odejít z Říma, zcela opouští civilizaci a podstupuje jakousi iniciaci do hlubin mystické Přírody. Proměny, které předtím popisoval jen teoreticky, začne prožívat sám na sobě. To jsem jednoho dávného večera dočítal a hluboce prožíval na Milíčovském vrchu na Jižním Městě, zády k hradbě paneláků a čelem k tmavnoucímu lesu, na podobném rozhraní mezi civilizací a přírodou jako románová postava Ovidia. Na onen kopec nebo do jeho blízkosti v současnosti chodím skoro denně, někdy se svými dětmi, jindy sám. Ovšem už ne kvůli četbě: jako rostliny tam vystavuji svoje tělo slunci a větru, jako zvířata tam při běhu napínám svaly, potím se, funím a popadám dech. Abych si připomínal a rozvíjel to, co mám s ostatními živočichy společného. Těmito spojitostmi se zabývám i na poli non-fiction. Mimořádná je v tomto ohledu kniha Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém. Její autor Robert M. Sapolsky v ní názorně ukazuje, co vše nás spojuje například s korýši. Pociťujeme-li strach, vylučujeme stejný hormon jako ryby, které se dostanou do potyčky s útočníkem. Biologické procesy odehrávající se při sexu v našem mozku jsou tytéž jako u kapybary. Zároveň vysvětluje, že často nemá smysl rozlišovat mezi „biologickými“ aspekty chování a těmi, jež by šlo označit za „psychologické“ nebo „kulturní“. Vše je v nás „zcela propletené“. Takzvané „neurobiologické“, „genetické“ či „vývojové“ vysvětlení chování označuje za pouhé zkratky, jež slouží k tomu, abychom se celému propletenci provizorně přiblížili z konkrétního úhlu pohledu.

Můžete stručně představit své vlastní knihy? Mají něco společného, nějaká blízká témata, která v nich sledujete?

Jak už jsem naznačil, obecně mne zajímají témata, která leží „na pomezí“. I proto jsem vystudoval kulturologii, což byl typicky průřezový předmět. To se promítá i do mých knih. Ta první, o G. K. Chestertonovi, analyzovala, co se děje s uměleckým dílem, když přechází z jednoho kulturního kontextu do druhého. A jak je možné, že v oblibě jeho textů se u nás v meziválečném období shodly tři velmi odlišné čtenářské komunity: komunisté, liberálové a konzervativní katolíci. Každá z těchto skupin ho ovšem četla svým vlastním způsobem. Publikace Od českého Tokia k exotické Praze pojednávala o hranicích mezi naším světem a exotickými oblastmi, které ve svých fantaziích konstruovali a pak překračovali čeští cestovatelé. A další mé knižní tituly zkoumají hranice mezi světem lidským, nadlidským a zvířecím, ať už se to týká bytostí fiktivních, jako jsou upíři a vlkodlaci, nebo příběhů o vztahu člověka a ostatních živočichů.

Co pro vás osobně znamená literatura, čtení a psaní a další aktivity kolem toho?

Existují tělesné činnosti, které jsou pro mne jistě důležitější i příjemnější než čtení. Ale knihy mohou užitečně vyplňovat čas mezi těmito aktivitami, nebo k nim mohou i inspirovat. Jak napsal Henry David Thoreau: „Skutečně dobrá kniha čtenáře přiměje k tomu, aby ji přestal číst.“ Záhy ji musí odložit a začít – podle ní nebo i jinak – žít.

Máte dva syny. Čtou? S jakým úspěchem je vedete ke čtení? A proč je čtení pro děti a mládež podle vás důležité?

Čtou, ale hlavně poslouchají audioknihy. Rádi mají třeba sérii Hraničářův učeň, která jednoho z nich inspirovala k tomu, aby se sám stylizoval do hraničáře, který posiluje svoje tělo a neslyšně se pohybuje přírodou. Knihám se kvůli tomu neodcizil, jen pak trochu změnil žánr, takže poslední dobou četl spíš příručky o přežití v divočině nebo naposledy publikaci od gurua otužování a vědomé práce s tělem Wima Hofa Ledový muž.