LIBUŠE NIVNICKÁ nivnicka@kjm.cz

Knihovna, která chce zůstati pouhou půjčovnou,
nezasluhuje názvu knihovny.

Jiří Mahen, Nutnosti a možnosti veřejných knihoven (1925)

Nemohu začít jinak než touto burcující a nadčasovou myšlenkou Jiřího Mahena, prvního knihovníka Veřejné knihovny města Brna, založené 1. 2. 1921. Zdá se mi, že dnes mnohdy objevujeme dávno zakotvené principy fungování veřejné knihovny, hovoříme o inovacích a novém designu služeb tam, kde už bylo podstatné vyřčeno.

Nadčasový Jiří Mahen

S velkým respektem listuji publikacemi o tom, jak dělat knihovnu, které jsou stále v našem knihovním fondu a ve kterých jsou původní vpisky Jiřího Mahena. Poznámky typu „pro nás nic“ či škrty celých pasáží svědčí o tom, že s razancí sobě vlastní dokázal vybírat ze zákonů to podstatné pro fungování konkrétní knihovny.

Nicméně přes existenci knihovního zákona nebyl v Brně vznik veřejné knihovny snadnou záležitostí. První veřejná knihovna města Brna vznikala na základech mnoha spolkových knihoven a mnoho z nich se svých fondů vzdát nechtělo. Prozíravá však byla podmínka knihovní rady, že knihovna nebude veřejnosti otevřena dříve, dokud nebude mít alespoň 10 000 svazků. To se podařilo až v listopadu 1922 se stavem 13 228 svazků, z nichž bylo knih zábavných 10 037 a knih poučných 2337, časopisů 814 svazků.

Nešlo ale jen o počty svazků. Konfrontace u nás dochovaných archiválií s článkem 3 Nařízení vlády Československé republiky, jímž se provádí zákon o veřejných knihovnách obecních, který hovoří o tom, jaké knihy v knihovně být nemají, dovozuje, že Mahen usiloval o co nejvyšší obsahovou hodnotu knih, ale cesta to byla nesnadná. V jeho dopise presidiu městské rady ze dne 3. 3. 1925 se mj. dočítáme: Knihovník i jeho pomocník marně běhají do regálů pro knihy, kterých tam není. Dnes je v regálech 17.000 svazků. Ale polovina jsou autoři, kteří se nečtou, nebo sbírky, které musí být v knihovně, ale vyhledávají se zřídka. Zbývají tedy pro 2.000 čtenářů 8–9.000 svazků, což ovšem nestačí.

Vrátím-li se ke spisu Nutnosti a možnosti veřejných knihoven, najdeme zde i tabulky, které uvádějí skutečné stavy fondů v roce 1924 a stanovují – dnešními slovy – standardy pro počty nutné a ideální. Ve vazbě na tyto potřebné počty kalkuloval Mahen i minimální a maximální potřebný rozpočet na pět let. Věnuje se zde i otázkám reklamy, která má ovšem smysl, je-li věc řádně vybudována: Jinak je reklama zmetkem, který je na pohled zábavný, ale vnitřně chudák.  

Mahen také věnoval mimořádnou pozornost významu veřejné knihovny pro studium. Ostatně i prováděcí nařízení vlády přesně vymezuje, že každá příruční knihovna obsahuje sbírku zákonů, přiměřený slovník naučný vyhovující moderním potřebám, dále díla všeobecně poučná, slovníky, praktické příručky, statistiky, názorné pomůcky, díla týkající se hlavně poměrů místních a krajových, vůbec tiskopisy prohlubující vědomí čtenářů. A Mahen k tomu říká: Nesmíme se spokojiti jenom s výpůjčními knihovnami a nesmíme přenechati studování jen studijním knihovnám. Bude k tomu zase třeba více peněz na personál, delší dobu otevření, na stoly, na místnosti atd. – ale k tomu ideálu dostati se musíme. Mahen hovoří i o možné přeměně zábavných čtenářských spolků ve study clubs. Stejně tak se pilně věnuje vysvětlování i uplatňování sociálního poslání veřejné knihovny. Ve třicátých letech v době krize se umožnil přístup nezaměstnaným do knihovny zdarma a ve statistikách v tomto období převažují nezaměstnaní nad úřednictvem a studentstvem.   

Mahen tedy byl neúnavným bojovníkem za zlepšení podmínek pro knihovnu, jak prostorových, tak finančních. Zároveň pilně psal o významu knihovny, kterou prosazoval nejenom jako půjčovnu knih, ale jako instituci systematicky vzdělávající. Ve svém spise Nutnosti a možnosti veřejných knihoven vytvořil i jakousi fantazijní podobu knihovny v roce 1940 – chceme-li, vizi –, v níž vykresluje podobu studijní a příruční knihovny, čítárny, ústřední půjčovny, dětské knihovny, odboček či putovních knihovniček. A co mě osobně upoutá snad nejvíce: otevřeno má být denně 10–20 hod. A především závěrečná slova datovaná 31. 12. 1924: Knihovna čítá na 230.000 svazků a má v posledních letech průměrně ročně 700.000 výpůjček. Město Brno stalo se i na tomto poli opravdu druhým hlavním městem republiky. Jaké to sociálně cítící město!  

Do další stoleté budoucnosti knihovny

Do  těchto krátkých toulek v myšlenkách Jiřího Mahena jsem se v souvislosti se stoletým výročím naší knihovny pustila zcela záměrně. Pro rok našeho výročí jsme si vytkli, že chceme nejen slavit spolu s našimi uživateli, ale především vytvořit vizi pro další období pěti až deseti let, která zároveň bude propojovacím mostem pro další stoletou budoucnost knihovny. Studujeme mezinárodní trendy, koncepci rozvoje kultury a kreativních odvětví státu i města Brna, opíráme se o Koncepci rozvoje knihoven ČR do roku 2027 s výhledem do roku 2030 a mnoho dalších zdrojů, budeme sbírat data a názory veřejnosti. Zároveň ale srovnejme ony myšlenky, za které bojoval Jiří Mahen, se současností. Hovoří jiným slovníkem, ale o principech služeb veřejné knihovny, které jsou platné dodnes a jsou nadčasové. Zamysleme se nad nimi.

Knihovna, která nese od roku 1959 jméno po svém první knihovníkovi a řediteli, začínala skromně ve dvou místnostech a se 14 pobočkami. Výkazy z roku 1923, který byl prvním celým rokem fungování knihovny, hovoří o 1736 zapsaných čtenářích, uskutečnilo se 64 000 výpůjček a navštívilo ji přes 31 000 osob. V současnosti má kromě ústřední knihovny 34 poboček, Mahenův památník a vzdělávací In-centrum.

Registrováno je téměř 52 000 čtenářů, z toho je přes 14 000 dětí do 15 let. Návštěvníků pak evidujeme přes 630 000 a uskuteční se 1,6 milionu výpůjček (uvádím čísla z roku 2019, v roce 2020 jsou statistiky ovlivněny pandemií). Je to důkaz toho, že naše knihovna je životaschopná, potřebná a oblíbená instituce. Podrobnosti o ní naleznete na www.kjm.cz. 

Predikovat budoucnost je v dnešním turbulentním a globalizovaném světě stále obtížnější. Věříme však, že se nemýlíme v tom, že knihovna, která dokáže propojovat digitální a fyzický svět a poskytovat své služby na principech a hodnotách, jakými jsou odbornost, spolehlivost, vstřícnost, empatie, solidarita, respekt, má budoucnost. Historie i budoucnost knihovny je spjata s příběhy lidí na obou stranách – knihovníky a dalšími neodmyslitelnými profesemi a našimi uživateli, pro které zůstane institucí nepostradatelnou a vyhledávanou. Institucí, která přispívá k jejich osobnímu rozvoji, a tím i rozvoji bohatství celé společnosti.