DANA SÚLOVCOVÁ dana.sulovcova@rozmitalptr.cz 

Příspěvek věnovaný vzdělávání pedagogických pracovníků navazuje na úvodní materiál, zaměřený na vzdělávání knihovníků, který byl publikován v lednovém čísle Čtenáře (s. 18–20).

Historie legislativy

Jako byl pro vývoj knihovnického vzdělání stěžejní zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb., tak byl pro vzdělávání učitelů zásadní Všeobecný školský řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích, který se věnoval problematice postavení a vzdělání učitele. Jeho přípravou pověřila Marie Terezie opata Johanna Ignáce Felbigera, který měl za úkol reformu rakouského školství. Zpočátku nebyly samostatné školy pro vzdělávání učitelů. To se změnilo a od roku 1775 se zakládaly učitelské kurzy. Učitelé se v nich připravovali jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické. Jednalo se většinou o upevnění znalostí ze školy normální či hlavní. Učitelé se v normální škole učili všemu potřebnému k přípravě pro budoucí učitelský úřad. Při normální škole byly otevřeny tzv. preparandy – přípravky, což byly tříměsíční kurzy pro učitele triviálních škol. Pro pomocníky na škole hlavní se pořádaly šestiměsíční kurzy. Budoucí učitelé se v kurzech seznamovali s novou metodou, s výkladem o pedagogice, připravovali si vlastní hodiny a hospitovali na školách. Z preparand se po roce 1869 staly řádné učitelské ústavy.  

V 19. století došlo k rozvoji školství v českých zemích. V roce 1869 byl přijat nový školský zákon a došlo ke zkvalitnění veřejného školského systému, což mělo za následek vznik tzv. učitelských čtyřletých středoškolských ústavů. Po jejich absolvování a složení maturitních zkoušek nastoupil tzv. podučitel dvouletou praxi. Poté postoupil tzv. zkoušku učitelské způsobilosti a mohl se stát učitelem na obecné škole. Pokud chtěl učit na měšťanské škole, musel složit zvláštní zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy ve vybraných odborných předmětech. Zákon tzv. Hasnerův upravoval i sociální postavení učitelů. Učitelky, které se provdaly, ale učit nesměly. V roce 1883 byl zákon novelizován tak, aby byl prospěšnější církvi. Novela v této podobě vydržela až do roku 1922, poté byla zrušena.

Za 20 let od vydání školského zákona působilo v Čechách více než 3000 učitelů, kteří se lišili svým vzděláním, délkou praxe a společenským postavením. Na venkově měli učitelé nízkou kvalifikaci, zatímco městští učitelé měli i univerzitní vzdělání.¹

Od Rakouska po období první republiky

V souvislosti s průmyslovou revolucí a rozvojem věd se začalo na rakouských gymnáziích přemýšlet o ustanovení odborných učitelů, neboť třídní učitelé již nebyli schopni kvalitně zajistit výuku. Začaly se objevovat snahy o zvýšení jejich kvalifikace vzhledem k tomu, že učitelé nebyli spokojeni s úrovní svého vzdělání. V té době byl nedostatek odborně vzdělaných učitelů, proto byl v roce 1818 obnoven systém třídních učitelů, kteří učili vše. Ve vývoji školství se objevily dva trendy. Jeden spěl k tomu, aby se zajistila výchova odborně schopné generace. Druhý chtěl vytvořit centralizovaný stát, kde by byl pouze jeden jazyk, a to jazyk německý.²            

V roce 1921 byla českými učiteli zřízena Škola vysokých studií pedagogických se sídlem v Praze. O rok později byla otevřena brněnská pobočka. Šlo o soukromou instituci, kde se uskutečňovalo dvouleté vzdělávání formou přednášek a seminářů.³ Škola si kladla za cíl vzdělávat učitele v pedagogice a pomocných vědách, seznamovat je s vědeckými a výzkumnými metodami, připravovat je na pedagogickou práci a seznamovat s pedagogickou teorií a praxí. Roku 1929 byla přeměněna na pedagogickou fakultu a v roce 1932 na Pedagogickou akademii.

V letech 1930–1931 vznikly jednoleté pedagogické akademie v Bratislavě, Praze a Brně. Díky založení těchto škol se zvedl zájem veřejnosti o učitelské vzdělání.⁴ Akademie byly samostatné vyšší školy, oddělené od vysokých škol, navazovaly na střední školu ukončenou maturitní zkouškou a studium bylo jednoleté. Učební plán musel být přizpůsoben platným požadavkům zkoušek učitelské způsobilosti.⁵

Pedagogická gymnázia, instituty a fakulty

Vlivem 2. světové války byl vývoj českého školství přerušen. Po válce se pak navázalo na předválečné období. V roce 1945 stanovil dekret prezidenta republiky povinnost učitelů vzdělávat se na vysokých školách, především pedagogických. Tato povinnost se týkala učitelů všech typů škol. Pedagogické fakulty byly zřízeny zákonem z roku 1946.⁶ Od školního roku 1946/1947 vznikají pedagogické fakulty v rámci pražské, brněnské, olomoucké a bratislavské univerzity. Učitelé z obecné a měšťanské školy se připravovali celkem šest semestrů.⁷

Od počátku svého vzniku organizovaly fakulty doplňkové studium určené absolventům učitelských ústavů, kteří chtěli získat vysokoškolské vzdělání. Vysokoškolská kvalifikace tedy nebyla upřena ani učitelům v činné službě. Od roku 1950 se pak organizovalo i povinné dálkové studium pro nekvalifikované učitele, kteří neabsolvovali ani učitelský ústav. Doplňkové i dálkové studium bylo pro pedagogické fakulty velmi náročné, což způsobilo porušení koncepce učitelského vzdělání, které bylo opět přeneseno na středoškolskou úroveň zřízením pedagogických gymnázií. Avšak vysokoškolské vzdělávání učitelů prvního stupně nebylo úplně zrušeno, neboť jej pedagogické fakulty poskytovaly v dálkové formě.     

V roce 1953 byla závěrečná zkouška z pedagogického gymnázia uznána jako odborná způsobilost k vyučování, a tím bylo vysokoškolské vzdělání opět ukončeno. Časem se ukázalo, že absolventi pedagogických gymnázií jsou na pedagogickou profesi nedostatečně připraveni, což vyvolalo novou potřebu řešit přípravu učitelů. V roce 1953 byla pedagogická gymnázia přeměněna na pedagogické školy, které byly pro učitele mateřských škol tříleté, pro učitele národních škol čtyřleté. Tyto instituce měly propracovanější koncepci a jiné pojetí cíle a obsahu.     

V roce 1959 bylo zřízeno dvacet pedagogických institutů jako krajských vysokých škol. Všechny typy dosavadních pedagogických škol byly zrušeny. Byla opět obnovena vysokoškolská příprava učitelů prvního stupně. Po tříletém studiu učitelství prvního stupně a čtyřletém studiu učitelství druhého stupně následovala roční praxe. Studium bylo zakončeno státní zkouškou. Jedna část se skládala po třetím ročníku a druhá část po ukončení praxe obhajobou diplomové práce. Návrat k promyšlené koncepci vysokoškolského studia učitelů znamenalo v roce 1964 zřízení pedagogických fakult. Některé dosavadní pedagogické instituty byly přeměněny na pedagogické fakulty a přičleněny k univerzitám, ostatní instituty byly zrušeny.⁸          

Pedagogické fakulty zabezpečovaly vzdělání učitelů prvního a druhého stupně, ostatní fakulty, které byly pověřené vzděláním učitelů, zajišťovaly vzdělání středoškolských profesorů. Proto v roce 1976 v důsledku zavedení sjednocené přípravy učitelů druhého stupně základní školy a střední školy byl pedagogickým fakultám svěřen úkol připravovat středoškolské profesory a ostatním univerzitním fakultám pověřeným přípravou učitelů připravovat učitele i pro druhý stupeň základní školy. Proto některé fakulty omezily po roce 1989 vzdělávání učitelů základních škol.⁹

Současnost

V současné době zajišťuje vzdělávání učitelů devět pedagogických fakult: Univerzita Karlova v Praze, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Technická univerzita v Liberci, Východočeská univerzita v Hradci Králové, Západočeská univerzita v Plzni, Masarykova univerzita v Brně, Univerzita Palackého v Olomouci a Ostravská univerzita. Vzdělávání učitelů se uskutečňuje i na jiných fakultách vysokých škol, ale pro tyto studijní programy je učitelství druhořadé.¹⁰

Vzdělávání pedagogických pracovníků se řídí zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. V zákoně je uvedeno získávání odborné kvalifikace pedagogických pracovníků podle typů škol. Povinností učitelů je se neustále vzdělávat, čímž si obnovují, udržují a doplňují kvalifikaci. Další vzdělávání učitelů probíhá v akreditovaných zařízeních, která mají akreditaci ministerstva, dále pak na fakultách vysokých škol. Učitelé se také mohou vzdělávat samostudiem, studiem dokumentů prostřednictvím internetových odkazů, pomocí e-learningu, výměnnými pobyty na školách, výzkumem, účastí na různých projektech apod. Mohou navštěvovat různé semináře, konference a kurzy.¹¹           

Nabízí se celá škála možností. Zásadní je i zavedení kariérního systému, který podpoří celoživotní profesní rozvoj učitelů a propojí ho se systémem odměňování. Mělo by tak docházet ke zvýšení kvality učitelské profese, k růstu kvality škol, ke změnám priorit v rámci jejich řízení, měla by se zlepšovat kvalita práce pedagogických pracovníků, a tím docházet ke zlepšování výsledků žáků.¹²

Stejně jako u knihovníků je vzdělávání u pedagogických pracovníků velmi důležité. Příslušná legislativa klade důraz na pokračování v dalším vzdělávání. Pokud se ohlédneme do minulosti, ne vždy bylo vzdělávání samozřejmé a jednoduché. Odrážely se v něm změny politické, kulturní, ekonomické. Dějinné události se zapsaly do vývoje českého školství. Jak pedagogové, tak knihovníci absolvovali zpočátku kurzy. Rozvoj vzdělávání u obou profesí zbrzdila druhá světová válka. Změny přišly i s nástupem komunismu a po roce 1989. V současné době mají jak knihovníci, tak pedagogové nepřeberné možnosti terciálního i dalšího vzdělávání. Je již na nich, jak toho využijí.

1 ŠTVERÁK, V.: Dějiny pedagogiky: určeno pro posl. fak. pedagog. [Díl] 1. 1. [vyd.]. Praha: SPN, 1983.

2 VALIŠOVÁ, A. a kol.: Pedagogika pro učitele. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007.  Pedagogika. ISBN 978-80-247-1734-0

3 PRŮCHA, J.: Učitel: současné poznatky o profesi. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-579-2

4 VESELÁ, Z.: Vývoj české školy a učitelského vzdělání. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, [1992].

5 VÁŇOVÁ, R.: Vývoj počátečního školství v českých zemích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986.

6 VESELÁ, Z.: Vývoj české školy a učitelského vzdělání. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, [1992].

7 SPILKOVÁ, V. a kol.: Současné proměny vzdělávání učitelů. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-081-6

8 VÁŇOVÁ, R.: Vývoj počátečního školství v českých zemích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986.

9 VALIŠOVÁ, A. a kol.: Pedagogika pro učitele. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007.  Pedagogika. ISBN 978-80-247-1734-0

10 Učitelské noviny. 2010, r. 113 (38–39).

11 Zákon č. 563 ze dne 24. září 2004, o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. [online]. [cit. 2020-09-15]. Dostupné z: https://zakonyprolidi.cz/cs/2004-563.

12 MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY. Kariérní řád – profesní rozvoj pedagogických pracovníků [online]. [cit. 2020-09-15]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/o-webu-msmt/karierni-rad.