PETR GRULICH p.grulich@muzeumhk.cz

Příběh jednoho muzea

Je březen roku 2020 a na počátku tohoto příběhu je jedno zavedené krajské muzeum. Jeho výstavní budova ve středu města byla nedávno zrekonstruována a pro veřejnost byla otevřena velmi specifickou rozsáhlou výstavou. Ta je nádherná a vzácná, ale směřuje tematicky pouze k určitému okruhu návštěvníků. Muzejníci se tedy těší na znovuobnovený a pestrý provoz, krátkodobé výstavy i na chystanou stálou expozici. Hlavně se však těší na fronty návštěvníků. Hlavní budova muzea s centrálním depozitářem je pro změnu také v rekonstrukci a sbírky i kurátoři jsou v provizoriu. Sbírky a kurátory od sebe navíc dělí sto padesát kilometrů. Atmosféru lze tedy popsat slovy nekomfort, na který jsme si už zvykli, a těšení se na zavedený režim. Jenže do toho přichází pandemie COVID-19 a ono muzeum po krátké době opět své brány zavírá.

První dva týdny jarního lockdownu probíhají stejně jako jinde. Muzejníci očekávají další vývoj, nadšeně šijí roušky pro okolní domy sociálních služeb a zajišťují rutinní činnosti, které musí běžet. Snad přispěly výše popsané okolnosti, snad akademické i praktické zkušenosti některých pracovníků a vedení muzea v oboru digital humanities a kulturních a kreativních průmyslů, snad souhra dalších okolností, ale zrodil se příběh, který zde chceme vyprávět.

Problém, který celý kulturní svět postihl, pojalo toto muzeum naopak jako výzvu. Toho bohdá nebude, abychom seděli se založenýma rukama, zaznělo z ředitelny. Tak jako většina muzejního světa, byli i muzejníci v tomto muzeu dosud zvyklí, že digitální produkce představovaly pouhý doplněk k fyzickým výstavám. Stojí to v jejich očích hodně peněz a zajistit vše musí specializovaná firma. Muzeum sice disponuje dvěma schopnými informatiky, ale ti se doposud na výstavní činnosti příliš nepodíleli. Oblast public relations je zde ale pokryta šikovnou kolegyní (říkejme jí třeba Lucie), která tuto situaci také pojala jako výzvu. Ostatně komunikace na sociálních sítích již v její gesci nějakou dobu pěkně běží, tak proč nepokročit dále? Postupně se tak zrodil tým kolem ředitele, Lucie, dvou informatiků (Jiřího a Moniky) a vedoucího výstavního oddělení (Standy), k nimž se postupně jako sněhová koule nabalovali jednotliví kurátoři, pedagogové a další odborníci. Mnozí z nich přitom dříve s počítačem pracovali pouze jako s prohlížečem internetu a psacím strojem a patří ke generaci, již lze označit za hluboce pamětnickou. Zařadili se mezi ně dokonce i pracovníci, kteří v onom muzeu působí už více než 40 let. Tento tým se postupně rozrostl na téměř 20 osob a do dnešního dne (počátek února 2021) vyrobil úplně nový a jiný muzejní svět, vlastně celé nové, digitální muzeum.

I. Panoramatické prohlídky fyzických výstav

Zatímco republikou běží propagace jisté nejmenované firmy, která tuto službu nabízí komerčně, naši muzejníci si řekli, že toho bohdá nebude, aby naše horko těžko otevřené výstavy veřejnost neviděla…, a domluvili se se dvěma studenty místní univerzity. Muzejní fotograf si osvojil, jak výstavu správně nasnímat, a šlo se na věc. Celkem vzniklo osm panoramatických interaktivních prohlídek, v nichž návštěvník způsobem obvyklým pro Google StreetView kráčí výstavou a kliká na jednotlivé popisky a detaily (viz obr. 1). V některých případech ho doprovází multimediální obsah. Vše vzniklo za pomoci nástrojů s licencí open source nebo s nízkonákladovou licencí, v řádu jednotek tisíců korun. Na výrobě se podíleli: dva studenti, Monika, Jiří, Lucie, muzejní fotograf se stativem a samozřejmě kurátoři výstav. Výsledek si můžete prohlédnout na https://muzeumhk.cz/program/vystavy-online.html. Příprava každé výstavy sice podle náročnosti trvala až tři týdny, ale za to byla (vyjma režijních nákladů) zdarma. A v procesu vzniku jsou další.

II. Multimediální výstavy

Doposud se postupně zrodily tři fotografické výstavy, které nemají fyzickou předlohu. Byly, stejně jako všechny následující produkty, vytvořeny pouze pro virtuální prostor. Výstavy jsou postaveny na bezplatně dostupném software INDIHU a jsou tvořeny nejen prostou fotogalerií, ale také mluveným slovem, které dodala Lucie a externí kolega na dohodu. Vedle nich a informatika Jiřího se na akci podíleli ještě kurátoři. Praxe ukázala, že vůbec nejde o to, jak dokonalý je software, ale o to, o čem je obsah. I prostá fotogalerie měla lepší návštěvnost než sofistikovaná aplikace. Najdete je na výše uvedené adrese jako ostatně vše, o čem se zde píše.

III. Virtuální exkurze

Když byl ještě svět „normální“, tak ono muzeum rádo a často pořádalo pro nejširší veřejnost exkurze po okolí. Tak dobře, toho bohdá nebude…, asi již tušíte: vznikly celkem čtyři exkurze, tvořené fotografiemi a dalšími multimédii, které návštěvníka provedou zajímavými končinami, aniž by si zadýchal svou roušku (viz obr. 2). Náklady? Opět INDIHU, kurátoři, Lucie, informatik Jiří a onen kolega na dohodu, prostě low cost.

IV. Mapy s příběhem

Archeologické oddělení tohoto muzea si s technikou rozumí už dlouho, a tak se jednou objevil v ředitelské poště mail: Pane řediteli, máme takový nápad, co si tom myslíte…? Na uvedené webové adrese tak nyní najdete pět interaktivních mapových příběhů, které jsou doplněny fotografiemi, videem, 3D modelem, hudbou atd. Každý z příběhů si můžete ve svém chytrém telefonu vzít do ruky a za pomoci GPS si jejich kouzlo užít na místě. Projdete se tak nečekanou přírodou v obyčejném lomu, tajemnými kruhovými stavbami našich neolitických předků či zaniklými kostely v moderním městě. Zde, a to je nutno přiznat, byl využit placený software ArcGIS. Na příbězích pracovali dva archeologové u GISu a jejich kolegové kurátoři.

V. Přednášky

I toto muzeum, jako každé jiné, pořádá přednášky pro veřejnost. Také zde byla nalezena virtuální cesta. Nejprve se zrodily tři přednášky namluvené takříkajíc do zdi a poté pověšené na web. Vznikly za pomoci běžného nástroje Power Point, webkamery a freeware pro snímání obrazovky PC. V podzimním lockdownu se pak zrodily tři pokročilejší přednášky, které běžely živě a byly streamovány kamerou na Facebook a YouTube. Na web pak byly umístěny ex post. I toto je dnes triviální technická záležitost dostupná i školním dětem, proto ji není třeba technicky popisovat.

VI. Mluvené pohádky pro nejmenší

Muzeum nedávno vydalo obrázkovou knížku pohádek. Tak proč ji nenačíst a audio opět nezveřejnit na webu, ať mají radost i nejmenší děti? Finanční náklady – nula korun.

VII. Hraná videa pro školy, aneb Středověk trvá!

Jak známo, i muzejníci mívají děti. Také tyto děti se musejí učit online a na jaře se učit online učili i sami učitelé. Jenže muzejníci mají tu výhodu, že někteří z nich jsou také vystudovaní učitelé a že mají díky muzeu možnost tuto výuku nějak vylepšit. To se právě stalo. Na počátku byla maminka jistých dvojčat, sedmáků, kteří se online nudili v hodině dějepisu na téma středověk. Odtud přišel k vedení muzea první impuls a pokračoval směrem k muzejním pedagogům a k okresní metodičce dějepisu pro základní školy, která s muzeem již dlouho spolupracuje. Po krátkém rozhovoru o možné kooperaci se spontánně zrodil úžasný projekt, který absolutně předčil veškerá očekávání. Dvojice muzejních pedagogů (Martin a Veronika) se rozhodla pro hraná videa! Jenže nikdo z nich nikdy nehrál, a to ani ochotnicky! To je ovšem výzva, ale toho bohdá nebude, abychom to nezvládli! Tým byl doplněn o potomka jednoho z iniciátorů (Mariana) a rozjelo se natáčení. Vzniklo osm hraných kostýmovaných didaktických krátkometrážních filmů šitých na míru rámcovému vzdělávacímu plánu na základních školách. Ta se následně přes YouTube a Facebook rozletěla do kraje. Filmový štáb, kostyméři, maskéři, studio Barrandov? Ani náhodou! Vše vytvořili aktéři: Martin a žákyně Mariana, student s kamerou na dohodu, pár dobrovolníků reenactorů a nadšená paní učitelka za aktivní podpory vedoucího oddělení muzea. Filmy najdete pod názvem Letem světem středověkem.

VIII. Muzejní adventní trhy

Koronavirus přinesl krizi firmám i řemeslníkům, o těch lidových ani nemluvě. V muzeu se měl v prvním adventním víkendu roku 2020 konat v pořadí již XXX. adventní muzejní trh. Běžně jej navštíví cca 10 000 lidí. Jenže co s tím? Vládní opatření byla jasná. Po jistém váhání opět zaznělo toho bohdá nebude, abychom to vzdali. Zrodil se projekt Virtuální adventní trh (viz obr. 3). Z přihlášených řemeslníků byli vybráni ti, kteří jsou nositeli ocenění UNESCO, vlády či vedení Kraje, a těm byla nabídnuta účast. O nich samotných a jejich práci vznikla krátká videa a jejich zboží bylo naskladněno do speciálního oddělení muzejního e-shopu. Návštěvníci tak nepřišli o svůj předvánoční nákup ani o atmosféru s vůní svařáku a kávy ani o koledy při osobním odběru. Pro lidové řemeslníky to pak byl signál, že v tom nejsou sami. Trh navštívily 2000 lidí. Příprava: Lucie a externista, informatik Jiří, webmaster a vedoucí muzejního shopu s partou pokladních (Katka, Hana, Lenka), samozřejmě za podpory vedení a dalších kolegů.

Jak to dopadlo?

Dnes je ono muzeum někde jinde. Muzejníci se přestávají bát informatiky a pochopili, že na zajímavé věci nemusí být najata žádná firma, že to prostě zvládnou sami. Podařilo se generačně propojit mladé se zasloužilými kolegy, humanitní vědce s informatiky. Podařilo se prolomit mnohé bariéry. Podařilo se netušené a doslova za pár korun. Ale hlavně, a to i „díky“ nechtěnému opakování z podzimu, v muzeu zavládlo pochopení, že také tudy vede cesta směrem k návštěvníkům. Není samospasitelná, ale je potřebná a dnes je už nevyhnutelnou součástí muzejního světa.

Výše popsané virtuální produkty do konce roku 2020 navštívilo celkem 48 000 návštěvníků, z nichž 28 000 setrvalo v delším prohlížení. V roce 2020, poznamenaném uzavřením výstav a expozic, to činí přesně dvojnásobek fyzických návštěvníků, kteří do muzea přišli, když bylo otevřeno.

Co je to za muzeum?

Aktérem tohoto příběhu je Muzeum východních Čech v Hradci Králové a jeho pracovníci. Ano, je možné opáčit, že jde o velké nadregionální muzeum, kde se tyto věci rodí snadněji. Jenže když se podíváme na okruh zainteresovaných zaměstnanců, tak profese, jež se na uvedených produktech podílely, najdete obvykle i v běžných okresních či větších městských muzeích. Dovolím si proto trochu provokativně tvrdit, že to, co jsme zvládli my, zvládne, byť v menším, každý, kdo se přestane bát. Třeba i knihovny. Ano, nebát se informatiky, o tom to je! I my se stále trochu bojíme, a právě proto máme nové a ještě vyšší mety. Držte nám palce!

Obr.: archiv Muzea východních Čech v HK