KLÁRA SMOLÍKOVÁ  klara.smolikova@tiscali.cz ve spolupráci s Richardem F. Vlasákem

Sotva byly tříleté Národní oslavy Jana Amose Komenského zahájeny, soukolí se začalo zasekávat. Kvůli epidemii covidu-19 se nejprve čas úplně zastavil a s druhou vlnou se vše, v jistém smyslu v ještě horším scénáři, opakuje. Všechny naplánované akce, výstavy, přednášky či soutěže se posouvají a ruší. Dobře namazaný a seřízený stroj se zadrhl a organizátoři včetně knihovníků začínají být apatičtí. Nikomu se nechce začínat s přípravami znovu a znovu.

Návraty ke Komenskému tak nakonec mohou na sebe vzít zcela jinou, niternější podobu. V přemítání nad jeho osudy a dobou se totiž zrcadlí zcela jiná současnost. Ještě před rokem se termíny valily překotně dopředu, všem chyběl čas, každý si stěžoval, že nestíhá. Jenže o hodiny a dny, které jsme získali karanténou či vládními restrikcemi, nikdo nestojí. I naše výstava Komenský v komiksu v Národním pedagogickém muzeu musela být prodloužena do roku 2021, aby měli návštěvníci aspoň nějakou šanci si ji prohlédnout.

Města řízená hodinami

Středověcí řemeslníci a obchodníci se usazovali ve městech a městské prostředí je měnilo. Rytmus života se zde nepodřizoval přírodě, jako tomu bylo zvykem na venkově. V kamenných domech se vymanili ze závislosti na živlech, ročních obdobích, denním světle a tmě noci. Ne každému se to líbilo. Třeba Jednota bratrská se nejprve vydala opačným směrem z měst do samot, aby našla přirozený řád věcí. Když se ve druhé polovině 16. století bratři a sestry vraceli do měst, už v nich neurčovalo čas slunce, ale orloj. Sluneční hodiny byly nahrazeny hodinami mechanickými.

Obecní čas tak neurčovalo pouze odbíjení kostelních zvonů, ale stále větší pozornosti obyvatel se dožadoval ciferník věžních hodin. Jejich ručičky nesmlouvavě odměřovaly stejně dlouhé časové úseky nezávisle na roční a denní době či slunečním svitu.

Radnice chtěly mít čas pod kontrolou a městské rady se rády nechaly vyobrazovat s přesýpacími hodinami. Ty se od pozdního středověku používaly pro měření kratších časových úseků. Přesýpací hodiny tak stávaly na stole, kolem kterého usedali členové radnice k jednání, a měřily čas příchodu radních. Na přesnost dohlížel purkmistr, který po vstupu do místnosti hodiny otočil. Kdo se opozdil, musel zaplatit pokutu.

Komenský se tedy už narodil do světa, který chtěl být přesně měřen. K dochvilným měšťanům se pozvolna přidávala i šlechta. Například Petr Vok z Rožmberka, stoupenec Jednoty bratrské, si, inspirován cestou do Nizozemí, nechal hodiny namontovat na věž zámku v Bechyni.

Čas jsou peníze

Spolu s časem se proměňoval také vztah k penězům. Na přelomu 16. a 17. století se rozvíjelo podvojné účetnictví a bankovnictví. Křesťanská Evropa se přestala štítit úvěru a začala žít na dluh, tedy za peníze, kterými v daný čas nedisponovala. Takové počínání pranýřuje třeba William Shakespeare v dodnes hrané komedii Kupec benátský.

Přesný čas obchodu vytvářel tlak na výkon i spotřebu. Nižší vrstvy byly lákány, aby žily na vyšší noze, než si mohly dovolit. Přestávalo být důležité postavení člověka ve společnosti, o to víc se stalo určujícím faktorem, zda jedinec disponoval penězi. Komenský si bolestně všímal, že v zemi ubývalo svobodníků, mnozí se zadlužovali a chudí ještě více chudli.

Život na dluh, což jsme v roce 2020 nepříjemně pocítili, je ruletou. Dlužníci věří, že vše půjde dobře, nic neohrozí jejich budoucí příjmy a dluhy bez potíží splatí, jenže nikdo není prorokem… V Kupci benátském se lodě s cenným nákladem potopily. A dnes leckdo zoufá, proč místo půjček raději nestřádal na horší časy, které s epidemií přišly. 

Neumdlévající stroj

Perpetuum mobile, tedy stroj, který se stále pohybuje a vykonává práci bez vnějšího zdroje energie, je jednou z met, po které lidstvo odedávna touží. Podobně jako kámen mudrců či elixír mládí by měl pomoci lidstvu vymanit se z danosti. V sedmnáctém století, kdy se modelem světa stává hodinový stroj a Bůh je připodobňován k Velkému hodináři, tato myšlenka ožívá a ani Komenského nenechává chladným. I on touží takový mechanismus sestrojit.

Ruku v ruce s moderním časem, kterému se člověk chtě nechtě musí podřídit, roste touha se ze závislosti na času a energii vymanit. Koneckonců Bůh jako První hybatel uvedl svět do pohybu a moderní učenci se snažili odkrýt všechny zákruty tohoto dokonalého stroje. Komenského doba se tedy nesla ve znamení fascinace technikou.

Na výstavním panelu nazvaném Vědění je rozhovor jsme se snažili ukázat, jak se Komenský s vědeckým pokrokem vyrovnával. Kolem něj se překotně objevovalo, experimentovalo a pitvalo. Lékař William Harvey popsal oběhový systém, astronom Galileo Galilei veřejně pochyboval o oběhu Slunce kolem Země, pořádaly se veřejné pitvy. Podobnost mezi člověkem a strojem se zdála být vědecky neotřesitelná.

Člověk nade vším

Komenský se o pokrok vědy živě zajímal, přesto se s filozofem Reném Descartem, který je symbolem rozumového přístupu ke světu, neshodl. Setkali se roku 1642 na zámečku Endegeest u Leidenu a dlouze spolu hovořili. Místo aby došli ke shodě, vždyť navzájem své práce znali, nakonec se oboustranné rozpory jen vyostřily. Komenský odmítl Descartův racionalismus, který nevidí člověka ani další boží tvory v celistvosti, a Descartes na oplátku nelichotivě přirovnal Komenského k alchymistům kvůli jeho příklonu k proroctvím.

Přestože Komenský, navíc ovlivněný vroucí vírou a rozjímáním teologickým, nebyl schopen stejné úrovně filozofické abstrakce jako Descartes, myšlenku světa coby mechanismu citlivě promýšlel. Jeho úvahy však nenajdeme zapsané ve vědeckých pojednáních, ale aplikované v dílech encyklopedických, pedagogických a literárních.

Svět v obrazech předkládá dětem srozumitelnou a názornou formou svět jako uchopitelný model, strukturovaný a řešitelný problém, vše do sebe zapadá, vše spolu souvisí. V Labyrintu světa se zase mladý poutník seznamuje se společností připomínající stroj. Jednotlivé sociální a profesní vrstvy, řemeslníci, kupci, učenci či vojáci se mu představují jako figurky na orloji ve velké hře života. Komenský byl totiž přesvědčen, že když světu a jeho mechanismům porozumíme, nebude mít nad námi moc. Je snadné podlehnout mámení fascinujících technických novinek. Pokud však člověk chápe jejich podstatu, ví, jak fungují, neupadne do jejich područí.

Přestát těžké časy

Do historie se často ohlížíme s nostalgií, vzdycháme po starých lepších časech. Komenský by takový odklon od současnosti viděl jako zbabělost a pohodlnost. Výzvou je pochopit svět současný, odhalit jeho mechanismy. Jen tak se lidé vymaní z danosti. Ač to bude znít nadneseně, Komenskému se v pedagogickém systému podařilo nastolit ideál spravedlnosti a rovnosti, stal se Velkým tvůrcem. V jeho knihách najdeme modely, které čtenářům umožnily se ve světě vyznat a porozumět mu.

Proto ani v knihovnách neumdlévejte a přes všechny obtíže pokračujte v přednáškových a vzdělávacích aktivitách. Mají dnes možná větší smysl než kdykoli jindy. Diktatury milují techniku a technický pokrok, aktuální mimořádná opatření nahrávala vládám pevné ruky, které dav bez přemýšlení následuje.

I pro takovou situaci má Komenský řešení. Jeho Poutník se oprostí od okouzlení světem, aby se mu otevřel ráj srdce. To, oč má jedinec usilovat, co je skutečně důležité, jsou totiž mezilidské vztahy. Práci, ať už je jakákoli, je třeba vykonávat s láskou a jako službu lidem, ne kvůli zisku. I když nyní lidé mnoha profesí ztratili jistoty, stále mají šanci najít pevnou půdu pod nohama, vrátit se ke kořenům, začít znovu, stejně jako znovu a znovu začínal Komenský. Jen nesmí ztratit naději.

Možná právě proto dostal Komenský v době, kdy padesátníci byli starci nad hrobem, roky navíc. Do poslední chvíle činorodý muž se dožil věku sedmdesáti dvou let. Anebo čas obelstil?

Foto: archiv K. Smolíkové

Obr.: Klára Smolíková (text), Lukáš Fibrich (kresba)