Milé čtenářky, milí čtenáři,

lidé se speciálními potřebami k využívání služeb knihoven potřebují podporu, ať už se jedná o uživatele s tělesným či duševním hendikepem, seniory, maminky s dětmi, nebo lidi jinak ohrožené sociálním vyloučením. Přístupnost knihoven v Čechách pro tyto skupiny není všude dostačující, i když se situace zlepšuje. Certifikátem Handicap Friendly se v současné době můžou pochlubit čtyři knihovny, další o něj žádají. V rubrice Téma se vám představí a o své zkušenosti se podělí všechny čtyři, které zatím uspěly. Jejich konkrétní služby a zkušenosti se mohou lišit, všemi články ale prostupuje vědomí prospěšnosti, smysluplnosti takto zaměřených služeb, vzájemného obohacování, rozšíření obzorů knihovníků, vnímání služeb jako investice do budoucnosti. Téma uvádí příspěvek Zlaty Houškové s důležitou a doufám už všeobecně přijatou myšlenkou, že rovný přístup ke službám neznamená stejné služby pro všechny, ale zajištění příznivých podmínek k využití těchto služeb pro každého uživatele. Rubriku pak doplňuje praktickými zkušenostmi příspěvek Tomáše Lance, pracovníka Pražské organizace vozíčkářů.

Náhoda tomu chtěla, že jen o pár stránek dále si můžete přečíst první část miniseriálu autora s velmi podobným jménem, Míly Lince, o síti kreativních center Městské knihovny v Praze, popisující šicí dílnu Atelier pobočky Jezerka. V dílně platí pro knihovníky totéž co pro všechny pedagogy, vychovatele, rodiče a jim podobné: ukázat, poradit, naučit, ale nedělat za ně!

Seriál Library advocacy se věnuje otázce financování, v rubrice Knihovny v novém se dočteme o užitečných sedmiletých zkušenostech zlínské krajské knihovny s fungováním v rekonstruovaných, původně továrních prostorách. Následuje informace o teprve připravovaných stavbách i rekonstrukcích.

Prostor věnovaný již poněkolikáté J. A. Komenskému a jeho vztahu k žhavé současnosti tentokrát naplňují úvahy o tom, nakolik se náš propojený a globalizovaný svět liší od toho nedávno novověkého. Možná až natolik ne: cestování, prospěšnost znalosti cizích jazyků, navazování kontaktů i za hranicemi vlasti, to vše bylo důležité i tenkrát a dodnes svou váhu neztratilo. Uvědomujeme si to více ve chvíli, kdy až tak cestovat nemůžeme, jsme častěji odkázáni na kontakty zprostředkované technikou... A v tuhle chvíli se vracím na začátek, k lidem se speciálními potřebami, kteří těžkosti zažívají běžně, dlouhodobě. Podle zkušeností jsou to často lidé optimističtí, odhodlaní, zvyklí překonávat překážky. Máme se co učit.

S přáním pevného zdraví za redakci

PAVLA VLKOVÁ