HANA MATĚJČKOVÁ matejckova@svkkl.cz

Knihovnice a knihovníci – nedobrovolní dobrovolníci

Mám je ráda. Říkám jim: „Moje holky a moji kucí.“ Je jich hodně, jsou různého naturelu, schopností, a tak má potkávání se s nimi mnoho podob, příchutí.

Někde na vás zahartusí naštvaností obhroublý hlas: „No, kde jste?“ Je to milé, když hodinu předtím zoufale bloudíte kdesi v lesích, protože se kvůli objížďce nemůžete trefit na místo určení.

Jinde na vás zase na regále čeká sousoší jelenů, skákajících zdatně přes hvozd. Zřejmě knihovníkovi připomíná nimrodskou minulost, kdy číhával na posedu. Někde jinde zas prostoru vévodí ručně vyšívaná dečka s rudými máky, která chrání před prachem předpotopní monitor stejně předpotopního počítače. To je vám hned jasné, že ty rudé květy jsou výstrahou i pro případného uživatele: Nesahat! Stálo to majlant!

Tady se zase ani nemůžete dostat k regálům, ač jste sama sobě svatosvatě slíbila, že ty plesnivé mrtvolky prostě vyházíte. Je podzim, doba sklizně, takže se před regály tyčí bedýnky s jablky odrůdy Spartan. „Kam jinam je mám dát, když je tady tak pěkně chladno?“ A paní knihovnice má pravdu. Torzo ústředního topení má odřezané přívodní trubky. Knihovna funguje na perfektní znalosti čtenářského vkusu a principu roznáškové služby.

„No tohle je pro Jarušku. Až půjdu domů, hodím jí to cestou.“Jinde se na vás podívají laskavé oči vykukující z pamětnické tváře, a ač by knihovna potřebovala obrátit vzhůru nohama, zastavíte kacířské myšlenky 21. století a s pokorou se do těch človíčkovských očí obtisknete. Jaká blaženost!

Z nostalgie vás určitě dostane ta dračice za kopcem. To je ženská, panečku! Hotová Plajznerka. Papulu má, že jí do ní skočíte, jen když ji má k nádechu, šermuje rukama jako dirigent při marši, přeříká ediční plány i pozpátku, charakteristiku autorů, dokonce i knihovnické normy a doporučení má v malíku. Dlužno dodat, že většinou k tomu, aby na ně kašlala, aby šla svou cestou tak, jak vnímá lidi, kteří rádi čtou, své čtenáře. A knihovnu má plnou po střechu. Cvičí se staroušky, setkává se s pamětníky, dětem čte pohádky, má pro ně velkorysou čtenářskou soutěž, modeluje, jarmarkuje, učí angličtinu. Ojojoj!

Jinde zase naleznete mladou holčinu. Nedávno motala kytky, dnes je na mateřské a v malé obci se dostala do knihovny. Ze strany zastupitelstva jakási z nouze ctnost. Službu, kterou pro obec dělá, ani nedokážou docenit. Mnoho hodin věnuje přípravě projektů a akcí. Spolupráce s mateřskou školou, panely na podporu čtenářství, se kterými přišla na hasičské odpoledne. Nedávno starostu uložila na koberec mezi polštáře a děti, aby jim četl v rámci akce Tátové čtou dětem. Přesto musela právě před ním obhajovat hodiny práce, které jako by neexistovaly, jako by jí je pánbíček dal jako bonus. A stejně nezaplatil.

A o kousek dál, no tak tam vám je kluk, co má cop vlasů přes ramena a ještě dál a až kamsi k nebesům křídla vizí a plánů. A dělá všechno pro to, aby je uskutečnil, aby jim vdechl život. Někdy to jde ztěžka, kola se ne a ne pohnout a někdy mu nůžky neúspěchu ta jeho křídla sokolíka i přistřihnou, ale on se nedá. Ztrojnásobil počet čtenářů, chce novou knihovnu, nový systém, jedná, shání, vymýšlí, pomáhá v regionu, spolupracuje. A má božskou trpělivost. Někdy si totiž myslím, já postarší metodička, že mluví nějakou klingonštinou, či co? Někdy mu prostě vůbec nerozumím. Pozná, přepne a přeloží. A to mě hned napadne, že jsem opravdu ráda, že se po veslech pomalu natahují tihle mladí, nevycválaní, nebojácní, úžasní Klingoni. A až přijde čas, kdy se pomalu přesunu do svého imaginárního secesního salonku a budu poslouchat housle, tak se jen občas podívám škvírkou a budu se chápavě usmívat, když si udělají bouli, a tleskat, když se jim povede nebrečet. Nebyli jsme jiní ve svém čase. Je to tak spravedlivé.

Mám je ráda. V našem regionu jsou jich skoro dvě stovky. Někdy si nedokážu vybavit jejich tváře, interiéry jejich knihoven. Ale pod kůží je mám všechny. Obdivuju se jim a hluboce se před nimi skláním. A říkám jim: „Moje holky a moji kucí.“