MILAN VALDEN  Milan.Valden@seznam.cz

Nicolas CARREAU. Skutečné životy hrdinů. Přel. Helena Beguivinová. Praha: Argo, 2019, 232 s. ISBN 978-80-257-2833-8

Mnozí literární hrdinové mají předobraz ve skutečných osobách. A nemám tím na mysli biografické romány o více či méně známých osobnostech, nýbrž fikce, u nichž bychom na první pohled často ani neřekli, že se při jejich psaní autoři opírali o skutečné osoby či události. U některých může být někdy až překvapivé, že nejde o pouhé výmysly spisovatelské fantazie, ale že mají své vzory v realitě. Někdy je těžké je vysledovat, autor zatvrzele odmítá svůj zdroj prozradit; jindy je postava tolik vzdálená od původní předlohy, že až na neurčitou podobnost nebo jméno s ní nemá téměř nic společného, píše v úvodu své čtivé knihy právě na toto téma francouzský novinář a literární publicista Nicolas Carreau (* 1982). A pokračuje: Některé postavy se svému protějšku ze skutečnosti značně podobají, a navíc některá jejich dobrodružství či neuvěřitelné zvraty osudu téměř dokonale zapadají do stop, jež zanechal ve světě. Autor zároveň upozorňuje, že nechce bořit ani ohrožovat literární mýty nebo „zabít“ postavy odhalováním jejich vzorů; naopak, Carreau se domnívá, že nalezení reálné předlohy mnohdy dodá smyšleným postavám ještě větší lesk.

Ve třinácti kapitolách sleduje slavné postavy ze světové literatury a odhaluje, kdo a jaké události autory k napsání jejich příběhů inspirovaly. Někdy je celkem obecně známo, co k této inspiraci vedlo, někdy je to ale málo známé, až nečekané. Někdy se autoři inspirují jen volně, jindy úžeji, někdy čerpají z více vzorů, jež zkombinují do jedné postavy. Carreau si zvolil Drákulu z románu Brama Stokera, d’Artagnana z Dumasových Tří mušketýrů, Defoeova Robinsona Crusoea, Jeana Valjeana z Hugových Bídníků, Dumasova hraběte Monte Christa, Emmu Bovaryovou z Flaubertovy Paní Bovaryové, Philease Fogga z Verneovy Cesty kolem světa za osmdesát dní, Doyleova geniálního detektiva Sherlocka Holmese, krále lupičů Arsèna Lupina z románů Maurice Leblanca, komisaře Maigreta z mnoha románů a povídek Georgese Simenona, opicemi vychovaného Tarzana z dobrodružných knížek Edgara Rice Burroughse, Tintina a další postavy z Hergého komiksů a agenta 007 Jamese Bonda ze série románů a povídek Iana Fleminga.

Například Flaubert se inspiroval případem Delphine Delamarové: i ona se ocitla v kritické situaci jako Flaubertova nešťastná Emma Bovaryová, když si vysnila život z románů, jež ráda četla, ale po sňatku byla realita jiná; Delphine nadělala dluhy, dva milenci ji opustili, o čest ji připravily pomluvy, takže nakonec se otrávila… Předobraz Hugova Valjeana sice neměl tak pohnutý a dobrodružný život jako ve slavném románu, přesto Hugo leccos čerpal ze života jistého galejníka Pierra Maurina. A James Bond byl inspirován hned několika skutečnými předobrazy i vlastní Flemingovou prací v tajných službách…

Podle autora je však „opravdový“ jen papírový hrdina, protože on tu zůstává pro nás, čtenáře: Koneckonců bez Dumase by d’Artagnan byl jen voják, všemi zapomenutý, známý jen historikům, kteří se specializují na 17. století, nebo svým vlastním potomkům, kteří by hrdě uctívali památku tohoto prapředka tak blízkého králi Slunce. Bez spisovatelů by Drákula byl jen krutým válečným vůdcem bez jakékoli nadpřirozené moci, jakých bylo v dějinách tolik, Robinson špatně vychovaným darebákem a hrabě Monte Christo obyčejným, nepříliš důmyslným sériovým vrahem. Hrdinové románů jsou inspirováni skutečností, ano, ale poté i oni inspirují a stonásobně vracejí to, co si vzali.