RADEK LIŠKA  liska@svkkl.cz

V sobotu 21. 3. 2020 byl na programu ČT2 odvysílán asi půlhodinový pořad, který byl věnován tzv. venkovským knihovnám. Bylo představeno celkem pět knihoven: Jarošov nad Nežárkou, Benešov nad Černou, Lipová u Šluknova, Blansko (pobočka Městské knihovny Kaplice) a Kostomlaty pod Milešovkou. Většina z nich leží v okrajových částech Čech, tedy v příhraničních regionech, tři z nich pak v jižních Čechách.

Velmi zasvěceným průvodcem a uvaděčem do světa venkovských knihoven byla paní Daniela Wimmerová, která jako dlouholetá metodička i předsedkyně jihočeské regionální organizace SKIP problematiku malých knihoven dobře zná a  dlouhodobě se jí věnuje. Ostatně jednu z těch­to knihoven také vede, konkrétně v Blansku.

Leckterý divák tohoto pořadu mohl být příjem­ně překvapen, protože stále panuje v naší společnosti letité a velmi zažité klišé o knihovnách, kde se výhradně půjčují knihy, případně návštěvníci pod přísným dohledem paní knihovnice tiše čtou či studují a kde zanedbané prostory přetékají knihami a jinými dokumenty. Opak je však pravdou. Značná část knihoven poslední dobou prodělala razantní proměnu z „šedé Popelky“ v moderní komunitní i vzdělávací centrum své obce. Tyto proměny se naštěstí netýkají pouze velkých městských knihoven, ale ve znač­né míře i knihoven mimo město, tedy na venko­vě. A důkazem tohoto tvrzení jsou i výše zmíně­né knihovny.

Jak jsme mohli vidět v reportáži, jsou to nejen místa příjemná na pohled, vyzývající k návštěvě, posezení, odpočinku s knihou v ruce či bez ní, ale zároveň i místa, kde se děje něco, co má přesah, co je více než prosté půjčování dokumentů. Představují místa činorodá, kde se mohou setkávat a také se setkávají všechny generace dané obce. Vidíme seniory, děti, vedení obcí, zkrátka všechny obyvatele obce, jak část svého času tráví pospolu. Oni nemusejí vytvářet funkční komunitu, ale již v ní žijí.

A toto komunitní působení knihoven, chceme-li, komunitní činnost, se táhlo jako červená nit celým pořadem. Viděli jsme zastupitele, staros­ty, kteří jsou součástí této komunity, nikoliv mimo ni. Jak v pořadu zaznělo, lidé by měli cítit potřebu do knihovny jít, něco se dozvědět, setkat se, realizovat, něco předat. A ve středu všeho dění nalezneme knihovnici – činorodou, usměvavou, otevřenou všemu a všem. Jak bylo zmíněno v reportáži, bez takových knihovnic, které svou práci dělají srdcem, se žádná, tedy ani moderní knihovna neobejde. Jsou základním kamenem, na kterém se dá knihovna vystavět.

Ano, takové jsou knihovny v uvedené reportáži. Taková může a měla by být i dnešní podoba knihoven kdekoli v naší zemi. Ty pak nabývají ještě většího významu, když si uvědomíme, že jsou většinou jedinými společenskými institucemi svých obcí, a někdy dokonce vůbec jedinou fungující institucí v obci, jako je tomu např. ve zmiňovaném Blansku.

Ovšem, jak také zaznělo v reportáži, ani sebezapálenější knihovnice by nic nezmohla, kdyby v obci nefungovali osvícení zastupitelé a lidé, kteří knihovnu spoluvytvářejí a berou ji za svou. Podpora ze strany obce i občanů je velmi důležitá. Viděli jsme to i v daném pořadu na příkladu zmiňovaných knihoven, kde o svém pozitivním vztahu ke knihovně hovořili jak zástupci obcí, tak sami občané. Z jejich slov potom vyplynulo, že je knihovna pro ně osobně i pro celou obec nedílnou a stabilní součástí života.

Představované knihovny již také vystoupily ze svých tradičních prostor, ve kterých své služby nabízely, a staly se nepostradatelnou součástí života svých obcí. Spolupodílejí se na řadě akcí pořádaných obcí, a místo setkávání a propojování lidí se tak vlastně může nalézat kdekoliv. Tím ale neztrácejí ze zřetele svou základní úlohu: práci s knihami, od nákupu až po jejich půjčová­ní. Je to stále nejdůležitější agenda jejich činnosti.

Závěrem musím zmínit, že knihovny v této reportáži jsou svým způsobem knihovny vzorové, které by se měly stát, když ne přímo příkladem pro další venkovské knihovny, tak alespoň svým pojetím služeb inspirací pro knihovny ostatní, které by se mohly maličko posunout směrem k 21. století. Jsou příkladnou ukázkou toho, že i v malé obci lze vybudovat svým významem velkou knihovnu. Knihovny jim podobné fungují v obcích zapojovaných (a vyhodnocovaných) do soutěže Vesnice roku a knihovnice a knihovníci, kteří v nich pracují, jsou oceňováni za svou mimořádnou činnost. A není jich málo. Bohužel máme ale stále i velké množství knihoven, zvláš­tě ve venkovských oblastech, které do jisté míry zaspaly dobu. A některé stále ještě spí...

Tak jako práce lékaře, hasiče či policisty není nikdy hotova, není nikdy hotova ani práce knihov­níka/knihovnice. Doba se překotně mění, ne­ustá­le nám něco nového přináší a my se chtě nechtě to nové učíme a osvojené pak zprostředkujeme také našim uživatelům, se kterými musíme neustále a všestranně komunikovat, pracovat s nimi v účelném dialogu. Jak zmínila paní Wimmerová v pořadu, člověk to musí mít v sobě, musí mít svou práci rád, mít rád lidi. Musí být přirozenou autoritou. A to knihovníci z reportáže zcela jistě jsou, a proto také byla reportáž věnována právě jim a jejich knihovnám.