Main content

TÉMA: Muzejní knihovny: Knihovna Národního muzea poklepem a poslechem

MARTIN SEKERA  martin_sekera@nm.cz

Veřejné knihovny se v posledním třicetiletí změnily doslova překotně. Svět dnešních knihoven zrcadlí děje světa velkého, vždyť jde o instituce věky zasloužilé, spjaté s jeho civilizačním rozkvětem. Realistická je otázka, co mají dělat, aby nepřispěly k civilizačnímu rozpadu současného světa, aby mírnily ty trendy, které hrozí vést společnost k degradaci spolehlivých hodnot humanismu a vzdělanosti. V tomto úhlu pohledu projděme Knihovnou Národního muzea (dále jen KNM), která se po letech působení v rekonstrukčním provizoriu chystá obnovit svůj provoz v jeho historické budově.

Řád i improvizace zabraňují chaosu

KNM má s ostatními muzejními knihovnami mnohé společné, ale jeden znak je nejdůležitější – nemá vlastní právní subjektivitu a svůj jedinečný bankovní účet. Je organizační součástí velkého celku Národního muzea (dále jen NM). Od časů Václava Hanky, jejího prvního knihovníka v roce 1821, kdy se jí říkalo „muzejní bibliotéka“, rostla v jeden ze současných odborných pilířů NM. Má svého ředitele, stejně jako další součásti NM: Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum, České muzeum hudby a Odbor digitalizace a informačních systémů.

Srovnatelně významné veřejné knihovny, jako je Národní knihovna ČR (dále jen NK ČR), Moravská zemská knihovna, Knihovna Akademie věd České republiky, Městská knihovna v Praze, mají právní subjektivitu a jejich generální ředitel či ředitelé jsou nezávislejší. To má ohromnou výhodu v tom, že své koncepční plány a rozhodnutí mohou podepsat, aniž by se (většinou) někoho nad sebou museli ptát. Reagují na potřeby svých knihoven a celého knihovnického systému rychleji, o penězích si rozhodují sami a snáze se jim daří prosazovat své, veskrze knihovnické cíle. Naproti tomu KNM žije ve stálé diskuzi o prospěchu celku NM, v hledání konsensu finančních potřeb svých a ostatních muzejních odborů, v absorpci priorit, které celku určí generální ředitel muzea.

Muzejní knihovníci jsou na to zvyklí, od počátku jejich knihovna sloužila především potřebám muzejních vzdělanců. V současnosti však někdy přetěžko vysvětlují svým kolegyním a kolegům z běžných veřejných knihoven, že leckteré činnosti jsou pro ně vedlejší a méně podstatné. Pod slogany a projekty, jako je „benchmarking knihoven“, „knihovny jako centra občanského vzdělávání“, „sociální inovace v knihovnách“, Centrální portál knihoven…, si KNM i její specifická vědecká klientela představují vlastní směrodatná kritéria výkonu, uživatelského zaměření a možností rozvoje. Přes velká napětí, která jsou mezi speciálností KNM a standardy, které musí plnit, aby měla právo být podle zákona veřejnou knihovnou, je její příslušnost ke knihovnické rodině České republiky blahodárná. Především díky velkému předstihu knihoven před muzei a galeriemi nemá totiž problémy s elektronickým evidenčním systémem svých fondů a sbírek, používá standardy popisu při zpracování fondů a naplňuje dlouhodobý digitalizační proces, který české knihovny koordinují v centrálních ministerských programech VISK 6 a 7. Sdílení obecných profesních norem, standardů a způsob řízení celého systému, jak určuje zákon o knihovnách, uchránily KNM od poměrného chaosu a slepých uliček, z nichž nyní hledají východisko muzea a galerie, protože dosud neexistuje jejich základní dokument – zákon o muzeích.

Systém knihoven je vzorem a hodnotou řádu. Aby mu však mohla KNM dostát, musejí její lidé zvládat i značnou míru improvizace, o níž většina veřejných knihovníků nemá potuchy. Důvodem je malý počet pracovníků v knihovně, která má v odborné správě cca 3,6 milionu svazků. Necelých 45 pracovních úvazků na toto množství fondů vyžaduje od velké části zaměstnanců univerzální schopnosti, dovednosti, znalosti a především velkou loajalitu ke kolegyním a kolegům v rámci knihovny i celého muzea. Jen pro srovnání, celé NM má asi 450 zaměstnanců, tzn. podobně jako NK ČR. To nutně počítá s pokorou, bez níž se v knihovně neobejde řadový katalogizátor, specializovaný kurátor ani vědecký pracovník. Tři příklady za všechny.

V oddělení časopisů, které přijímá plný povinný výtisk periodik (vychází cca 5000 titulů ročně), musí šest jeho lidí umět katalogizovat, provádět revizi fondu, připravovat historické tituly k digitalizaci, scanovat, pohybovat se v depozitáři v Praze a Terezíně, protože vlivem depozitárních redislokací je nutno velké množství fondu znovu zařadit na regál, jednou za týden se proměnit v personál obsluhující studovnu a badatele, průběžně reagovat na dotazy badatelů, zpracovávat historický fond, který je vedle fondu periodik NK ČR druhý největší v republice, vybírat a připravovat materiál k výstavám; někteří pracovníci jsou kromě toho zapojeni do vědecké činnosti.

Oddělení služeb se v počtu 5,5 pracovního úvazku musí starat o provoz hlavní studovny, digitalizaci pro vnější klienty i domácí (odborné a výstavní požadavky), současně vypomáhá základní knihovně plnit vysoké inventarizační kvóty fondu, protože si knihovna nemůže dovolit samostatné revizní oddělení.

Oddělení zámeckých knihoven v šesti lidech ve spolupráci s kolegy Národního památkového ústavu zajišťuje odbornou správu téměř 350 knihovních celků čítajících zhruba 1 600 000 svazků. Poměr „černé práce“ při revizích fondů v památkových objektech po republice a práce vědecké a výstavní je vyrovnaný jen v případě, že den má šestnáct pracovních hodin.

Z uvedeného je názorně vidět, že pro KNM je nad jiné důležitá vysoká profesní i lidská kvalita pracovníků. Bohužel je tento knihovnický typus stále více za horizontem představ a schopností absolventů knihovnických a informačních studií. Sehnat a udržet nadějného mladého člověka, který umí více cizích jazyků než jen angličtinu, vedle počítačové, informační a mediální gramotnosti má také důkladný historický přehled (unikátnost knihovny spočívá právě v historických fondech), disponuje výstavnickou imaginací, má chuť, vzdělanost a zarputilost k vědecké práci a unese více než tři kila knih – to je bohužel stále těžší. Ale bez takových univerzálních lidí nebude v budoucnu možné propojovat onen ochranný knihovnický řád s životodárnou muzejní improvizací.

Prognóza dalšího života KNM

Jakkoli to možná vypadá, že předchozí řádky vedou k nezbytně ponuré diagnóze zdravotního regresu a smrti, je tomu jinak. KNM se zbavuje svého hlavního nepřítele – PROVIZORIA.

Zatímco v roce 2010 opustila historickou budovu NM všechna muzejní pracoviště bez naděje k návratu po rekonstrukci, knihovníci si udrželi starý vchod otevřený. Novostavba muzejní budovy v 90. letech 19. století totiž obsahovala ve své době jeden z nejmodernějších knihovních depozitářů Evropy (čtyřpodlažní ocelová konstrukce se skleněnými pochozími povrchy) a k němu přilehlé knihovnické pracovny se studovnou. To je vstupenka do starého sídla pro oddělení služeb, oddělení rukopisů a starých tisků a oddělení zámeckých knihoven. Ředitelství knihovny, oddělení základní knihovny, oddělení knižní kultury, oddělení mezinárodní výměny publikací zůstávají přes ulici v nové budově NM a oddělení časopisů v bývalém Místodržitelském letohrádku nad Stromovkou. Pracovníci se už do historické budovy přestěhovali, knihovní fond, který je uložený v Zámku Zbraslav a částečně v Terezíně, bude přestěhován v tomto roce tak, aby se v září otevřela po letech historická studovna pro veřejnost. Znovu se musí stěhovat asi 12 km knih, které bude nutné opět podrobit povinné revizi na regálech. Ale skončí devítileté provizorium, kdy knihovna měla přechodná badatelská útočiště na Zbraslavi, v nové budově NM a v Terezíně. Převozy knih nebo cestování do vzdálených míst nebyly pro badatele ani knihovníky nic komfortního. I když bude nějakou dobu trvat, než se po nastěhování fondů provede opět jejich povinná revize (ta po předchozím stěhování trvala téměř pět let), bude mít studovna k historickému depozitáři i k depozitáři po Parlamentní knihovně ve vedlejší nové muzejní budově blízko, a to včetně dostupnosti těch nejvzácnějších fondů rukopisů a starých tisků. Jejich bezpečnostní depozitáře právě procházejí zkouškami systémů klimatizace a zabezpečení.

V době provizoria 2010–2020 se nezastavila výzkumná a vědecká činnost knihovny. Jak v oblasti základního výzkumu, tak v aplikovaném výzkumu knihovníci dokázali udržet kontinuitu. Vedle publikační činnosti ve vlastním časopise Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum zůstala bohatá produkce i v oblasti monografií. Dílo Liber viaticus Jana ze Středy (fotografické faksimile a komentářový svazek) získalo ocenění Magnesia litera. V programu aplikovaného výzkumu NAKI – Provenio je KNM vůdčí organizací ve výzkumu problematiky knižních proveniencí a dokonce jí to otevřelo dveře do mezinárodní organizace CERL (Consortium of European Research Libraries).

Po ukončení provizoria začne také nová etapa výstavních aktivit knihovny. V roce 2014 bylo zrušeno vyhlášené Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou. Patřilo k největším muzeím ve Střední Evropě věnovaným knižní kultuře. Ale nebylo nadále v silách NM inovovat a hlavně provozovat tuto vzdálenou destinaci KNM. V rekonstruované historické budově získala knihovna sice nevelký, ale pro střídání krátkodobých tematických výstav příhodný výstavní sál. V kombinaci s dalším prostorem v jedné z věží objektu muzejní budovy, který je určen pro semináře, přednášky, pracovní dílny a krátké výstavy unikátních jednotlivin, bude v centru Prahy přístupné a živé místo pro popularizaci knižní kultury a jejího vývoje, jehož programovou náplň pracovníci knihovny právě připravují.

Velký zisk v době provizoria znamenalo pro knihovnu vybudování vlastní moderní konzervační a restaurátorské dílny v nové budově NM. Po několik desítek let tato dílna živořila po různých pražských adresách (naposledy byla na Žižkově ve dvou nuzných místnostech bývalého bytu). Pracovníci dílny jsou mladí a skvělí odborníci; jejich schopnosti dokládá hmotný průzkum významných památek – Rukopisu KrálovédvorskéhoZelenohorského, jehož výsledkem je obsáhlá exaktní monografie.

Digitalizační program knihovny také nezaspal. Oddělení časopisů se specializuje na náročnou přípravu dlouhých řad periodik – Politik, Prager Presse, Rudé právo, Časopis Národního muzea, letos začne České slovo. To je jeho stabilní příspěvek do Krameria. Knihovna v rámci muzea koordinuje distribuci peněz na digitalizaci v dalších významných knihovnických centrech jiných složek – v Náprstkově muzeu a v Českém muzeu hudby. Pro digitální knihovnu Manuscriptorium pravidelně zajišťuje digitalizaci unikátních rukopisů a starých tisků. Z oddělení knižní kultury čerpají portály archivních fondů a sbírek Badatelna.eu a eSbírky, samostatným projektem oddělení je digitální knihovna Špalíček, která zprostředkovává obraz a popis sbírek kramářských tisků nejen tohoto oddělení, ale také jiných velkých vlastníků.

Retrokonverze starých lístkových katalogů především základní knihovny probíhá už mnoho let, je náročná personálně i odborně. Doplňuje ji tedy alespoň digitalizace katalogizačních lístků a jejich zpřístupnění badatelům. V období provizoria se to podařilo oddělení časopisů, které je stále více oceňované badateli. Těm jsou v NK ČR historická periodika mnohokrát nepřístupná a v Krameriovi ještě nejsou v digitalizované podobě.

KNM se stala členem konsorcia CzechElib, a pro muzejní i externí vědce tak zpřístupňuje řadu mnohooborových elektronických zdrojů. Přesto si stále uchovává mezinárodní výměnu tištěných periodických i monografických publikací s 800 univerzitními, akademickými a muzejními organizacemi po celém světě. Ukazuje se, že je to i v době elektronizace vědeckých výstupů stále důležitá forma vědecké komunikace, a některé tituly další knihovny kromě muzejní nemají.

Složitá je situace oddělení zámeckých knihoven. Původní koncept z 50. let 20. století, podle něhož měly knihovní celky co nejvíce zůstávat na hradech a zámcích jako součást historické identity místa, je v současnosti opouštěn. Tam, kde tyto knihovny nejsou součástí prohlídkových tras nebo je vlastnicky nespravuje Národní památkový ústav, hrozí, že knihy v majetku NM budou muset opustit prostor cizího památkového objektu. Naštěstí muzeum a Národní památkový ústav uzavřely smlouvu o spolupráci, v níž je mj. zakotvena i určitá tolerance ústavu vůči muzeu do doby, než si zajistí nové vlastní depozitární prostory. A ty knihovna s nadějí v budoucích letech vyhlíží v muzejním areálu Horních Počernic. Sídlí zde již Přírodovědecké muzeum, své sbírky se tam chystá uložit po postavení nového depozitáře Náprstkovo muzeum a po něm by se mělo podobné úlevy dostat i KNM a Historickému muzeu ve společné budově pro papírové fondy. Knihovna by tak vedle svých úložných prostor v Ústředním depozitáři NM v Terezíně získala další a centru jejího působení bližší lokaci, s níž by z hlediska úložných kapacit mohla vystačit zhruba do roku 2050.

Budoucnost knihovny, zdá se, vypadá povzbudivě. Je tu však jeden aspekt, který sounáležitost v systému veřejných knihoven poněkud sráží její muzejní podstatu tvorby fondů speciální knihovny. A to je úplný povinný výtisk periodik. Před mnoha lety se ředitel knihovny pokusil přesvědčit ostatní knihovny zastoupené v Ústřední knihovnické radě, aby podpořily jeho záměr zbavit NM této povinnosti, kterou má vedle dalších osmnácti knihoven v republice. Neúspěšně. Oddělení časopisů tak de facto plní konzervační knihovní funkci pro zbytečně široké portfolio tohoto druhu knihovního fondu. Povinným výtiskem jsou blokovány pracovní i úložné kapacity časopiseckého oddělení tam, kde by mohla vznikat sbírka navazující na unikátní historický fond. Výběrová akvizice by umožnila budovat sbírku podle kritérií typového zaměření, tematiky a formy periodik. A umožnila by obnovit dříve vlastními silami provozovaný výzkum dějin žurnalistiky a vydávání novin a časopisů. V oddělení základní knihovny, které má částečný (tzv. placený) povinný výtisk monografií, je situace sice personálně i z hlediska úložných kapacit také vážná, ale lze snáze profilovat akvizici podle vnitřního sbírkového programu.

Vyloženě muzejní sbírkový přístup a akvizice kvetou naopak v oddělení knižní kultury. Všichni jeho pracovníci mají postavení kurátorů a rozvíjejí sbírky v jiných paměťových organizacích třeba i opomíjené. Bibliofilie, knižní vazby, knižní ilustrace, nakladatelské archivy, speciální sbírky svatých obrázků a kramářských písniček zastřešuje v depozitáři v Terezíně mohutná a živá studijní sbírka polygrafických strojů. K úplnosti rozpětí záběru tohoto pracoviště patří ještě péče o mobiliář (knihovny, pracovní stoly a jiný nábytek) spisovatelů, vzdělanců a jiných umělců, kteří obsahy svých knihoven odkázali či prodali KNM i s tím, v čem byly uloženy. Ani o tomto oddělení tedy rozhodně nelze tvrdit, že by mu hrozil nějaký útlum nebo dokonce konec.

A krédo na závěr?

Titulek tohoto článku jsem si vypůjčil od Pavla Eisnera a jeho knihy Čeština poklepem i poslechem (1948). Stejně jako živý jazyk je neustále měnícím se organismem v mezích a pravidlech systému, který nezbytné proměny udržuje v logice pevného řádu, tak i KNM a její lidé jsou organismem, který reaguje na podněty přicházející z knihovnického světa i světa obecného tak, aby ze svých starých funkcí a postupů zachoval ty životně důležité.

Organismus KNM je v českém systému knihoven charakteristický těmito rysy:

— silné vědomí unikátní historicity fondů, o kterou může účinně pečovat jen knihovník natolik vzdělaný, aby rozuměl i jejich obsahům, formám a dobovým kontextům, v nichž tyto fondy vznikaly; jedině tak bude trvat tradiční hloubka loajality muzejního knihovníka k jeho vědecké klientele i k neodborné veřejnosti, jíž bude knihovník umět zpřístupnit fondy populární formou výstav, srozumitelných přednášek a vzdělávacích virtuálních aplikací;

— nedostatek vzdělaných a univerzálně dovedných knihovníků schopných improvizovat tam, kde se nedostává pracovních sil nebo peněz, vytvořil během let v této knihovně zvláštní instinkt – rozpoznat nevhodnost těch směrů a projektů knihovnického systému, které by sílu podstaty muzejní knihovny rozmělnily ve prospěch mainstreamové obecnosti, povrchnosti.

Tyto vlastnosti KNM budou dále prosperovat v rámcích její působnosti, a tak jí zůstane čisté svědomí, že hodnoty humanismu a vzdělanosti neopustí z vlastní vůle nebo slabosti.

Foto: David Paroulek