GERDA LORENZOVÁ Lorenzova@knihovnakv.cz

Vývoj v 19. a v první polovině 20. století ukazuje, že Karlovy Vary měly potřebu zabezpečovat kulturní potřeby jak lázeňských hostů, tak i stálých obyvatel. Platí to i pro knihovny, které prodělaly vývoj od nepatrných počátků až po zřízení moderních a dobře organizovaných knihoven, které disponovaly tisíci svazky odborné literatury i beletrie.

Přestože koncem 18. století vznikala na území našeho státu řada větších i menších veřejných knihoven, podmínky pro vznik veřejné knihovny v Karlových Varech byly velmi špatné. Karlovy Vary zachvátila vlna moru, jehož následkem byl úbytek obyvatelstva.

Další pohromou, která zpomalila hospodářský i kulturní rozvoj města, byl požár v roce 1759, kdy popelem lehly dvě třetiny města.

V literatuře je zmínka o pokusu založit půjčovnu knih Jana Ferdinanda Schönfelda, bohužel však není možné doložit její existenci. Měšťanské knihovny vykazovaly pouze malý počet svazků knih. Tvořila je převážně beletrie. Na přelomu 18. a 19. století vznikají různé spolky, z nichž některé budují také vlastní knihovny. Zakládají se i školní knihovny, které měly sloužit vzdělávání učitelů a žactva. Jsou však později zpřístupněny i veřejnosti.

Městská knihovna Karlovy Vary

Nejdelší tradici má Městská knihovna Karlovy Vary (Karlsbader Stadtbibliothek), která byla od svého vzniku budována především jako studijní sbírka karlovarské regionální literatury. Jejím zakladatelem je kronikář a historiograf děkan Leopold Stöhr (1764–1831), který daroval městské radnici deset starších i novějších knih o vřídelním městě. Velkým obohacením městské knihovny byly odkazy kompletních knihoven lékařů Jeana de Carro (1770–1857), H. Bermanna a Eduarda Hlawaczka (1808–1879). Fond byl rukopisně zkatalogizován roku 1857, 1865, 1871. V letech 1896–1931 vedl knihovnu dr. Karl Ludwig (1866–1931). Za jeho působení vzrostla městská knihovna nejvíce. Největším přínosem byl knižní odkaz městského radního a lékaře Galluse Hochbergera (1803–1901). V roce 1927 fond obohatila koupě regionální knihovny dr. Karla Davida Bechera. V roce 1935 se městská knihovna v nových prostorách stala organickou součástí karlovarského muzea a archivu. Knihovna byla čtenářům přístupna dvakrát týdně na tři hodiny – po dobu provozu muzea. Po roce 1945 tento knihovní fond připadl zčásti městskému archivu a městskému muzeu, další část byla převezena do klášterní knihovny v Teplé.

Veřejné výpůjční knihovny

V 19. století vznikají v Karlových Varech specifické veřejné knihovny – veřejné výpůjční knihovny (Öffentliche Leih-Bibliotheken). Jsou zvláštním typem veřejných knihoven v soukromém vlastnictví. Vznikaly při jednotlivých knihkupectvích. Každý knihkupec se v první řadě snažil o zvýšení obratu obchodu a v druhé řadě více či méně reagoval na absenci veřejných knihoven, na potřebu tuto mezeru vyplnit. Při většině veřejných výpůjčních knihoven existovaly také veřejné čítárny. Po roce 1925 bylo ve městě deset velkých knihkupectví a u pěti z nich byla zřízena i knihovna.

K nejvýznamnějším veřejným výpůjčním knihovnám Karlovarska patřila knihovna, která byla zřízena při tiskárně a knihkupectví bratří Franiecků roku 1845. Otevřena byla denně od 8 do 12 a od 14 do 16 hodin, v neděli od 11 do 12 hodin. Čtenář byl povinen složit před půjčováním zálohu, jejíž výše se řídila počtem půjčovaných knih. Sloužila k případné úhradě poškození knih a na poplatky za překročení výpůjční lhůty. Po ukončení členství dostával čtenář zálohu zpět. Rozlišovalo se předplatné pro lázeňské hosty a pro obyvatele města. Fondy se rychle rozrůstaly. Knihovna měla tištěný katalog. Čítárna nabízela noviny a časopisy ve všech světových jazycích. Zvláštností bylo v té době vyložení časopisu v českém jazyce – České včely. Knihovna se stala důležitou součástí kulturního života lázeňského města. Zanikla společně s firmou roku 1945.

Českou veřejnou výpůjční knihovnu otevřel roku 1921 Dobroslav Krejza při svém knihkupectví a papírnictví v okrajové části města. Byla to velmi malá knihovna, ale brzy se stala centrem kultury českých a slovenských návštěvníků lázeňského města.

Další rozkvět knihkupectví a veřejných výpůjčních knihoven nastal ve 30. letech 20. století. V roce 1935 bylo v Karlových Varech již 15 knihkupectví s knihovnami a čítárnami. Veřejné výpůjční knihovny sloužily sice především lázeňským hostům a vzhledem k výši poplatků zámožnějším vrstvám karlovarského obyvatelstva, ale uspokojovaly již mnohem širší okruh čtenářů než městská knihovna. Největší návštěvnost vykazovaly v létě, v době hlavní lázeňské sezóny.

Obecní lidové knihovny

O založení obecní lidové knihovny (Volksbücherei) se usilovalo dlouho. V roce 1895 městská spořitelna předala městské radě jako základní finanční fond pro její zřízení 2000 korun. Roku 1899 dosáhly příspěvky částky 4400 korun a obecní lidové knihovně byly přiděleny dvě místnosti v prvním patře nemocnice pro cizince (Fremdenhospital). Byly to však nevyhovující prostory a díky úsilí tehdejšího starosty Ludwiga Schäfflera byly získány prostory v centru města. Knihovna byla otevřena 1. 11. 1899 a čítárna časopisů a novin 15. 12. téhož roku.

Hlavním úkolem a cílem obecní lidové knihovny bylo uspokojování čtenářských potřeb nejširších vrstev obyvatelstva. Svědčí o tom např. skladba čtenářů uváděná za první správní období – 197 dělníků, 36 řemeslníků, 110 úředníků a studentů, 338 žen a dívek, 129 osob bez udání profese. Otevřena byla pouze mimo lázeňskou sezónu (od října do března). Ve všední dny byla čtenářům přístupná od 11 do 12 hodin a odpoledne od 17 do 19 hodin. V době lázeňské sezóny byla knihovna uzavřena. Roční poplatek činil 50 haléřů a knihy se půjčovaly na 14 dní. Roku 1901 přesídlila do nové budovy lidové kuchyně čp. 891 v Horní a Dolní Schillerově ulici (dnes I. P. Pavlova a Karla IV.). V této budově byla knihovna umístěna po celou dobu svého působení, i dnes je sídlem městské knihovny. Mění se i její název na Obecní knihovna Karlovy Vary (Gemeinde Bücherei Karlsbad).

Po roce 1919 dochází k otevírání malých obecních knihoven v dělnických příměstských částech Karlových Varů (Rybáře, Drahovice), které byly součástí karlovarské obecní knihovny. Otevřeno měly od září do března a půjčovalo se zde dvakrát týdně. Také obec Tuhnice měla svou knihovnu: po jejím připojení ke Karlovým Varům (1927) se z ní stala pobočka obecní knihovny. Knihovní výbor vedl dlouhá léta spor s městskou radou o osobu knihovníka v této pobočce. Městská rada chtěla v době hospodářské krize jmenovat knihovníkem některého nezaměstnaného, zřejmě bez ohledu na vzdělání. Knihovní výbor jmenoval knihovníkem středoškolského profesora Ludwiga Herolda, který zůstal ve funkci i přes protesty městské rady.

Po vzniku Československé republiky stanovil knihovnický zákon z roku 1919, že každá obec s počtem obyvatel nad deset tisíc musí mít vlastní obecní knihovnu. Podle počtu obyvatel byla přesně stanovena částka, kterou bylo město povinno na knihovnu přispívat. Dosavadní obecní knihovna těmto požadavkům neodpovídala. Bylo třeba doplnit fond o hodnotnější díla. K tomu však dosavadní prostory neposkytovaly dostatek místa. Karlovy Vary s vyřešením tohoto problému příliš nepospíchaly. Teprve když v roce 1926 navštívil město státní knihovní instruktor, byla dosavadní budova navýšena o dvě patra. Dalším požadavkem zákona bylo zavedení celoročního provozu a jmenování odborného knihovníka. Z dvanácti uchazečů byl jednohlasně vybrán Karl Franz Leppa (1893–1986).

Protože v Karlových Varech vznikla početná česká menšina, bylo město povinno zřídit také menšinovou knihovnu a přispívat na ni podle počtu osob, které se při sčítání lidu přihlásily k české národnosti. Menšinová knihovna byla součástí obecní knihovny, spravovala ji však vlastní knihovní rada.

Poradní úřad pro knihovny

V Karlových Varech působil poradní úřad pro knihovny v celém politickém okrese (Büchereiberatungsstelle). Úkolem úřadu bylo napomáhat zřizování knihoven a v tomto směru obce metodicky vést. Karlovarské vedení však tuto funkci pojalo jinak – jeho cílem bylo především chránit obce před „negativními účinky“ zákona o knihovnách, neboť československý stát prý tento zákon vydal za účelem posílení české sounáležitosti. Představitelé zmíněného úřadu chtěli využít knihovny k utvrzování německého národního cítění. Jedním ze tří představitelů úřadu byl Karl Hermann Frank…