Main content

TÉMA: Práce s historickými fondy: Sbírky, rukavice a razítka (Konference o historických fondech Univerzity Karlovy)

RICHARD ŠÍPEK  richard_sipek@nm.cz

Třicátého listopadu minulého roku proběhla v Malé aule Karolina konference k problematice historických fondů Univerzity Karlovy. Výstižnější by však bylo označení workshop, protože už na přípravném zasedání organizátorů a přednášejících byl účel tohoto setkání zcela zřejmý: poskytnout knihovníkům Univerzity Karlovy základní praktické rady a doporučení týkající se péče a správy historické části knižního fondu.

Historický knižní fond je v rámci fakultních i ústavních knihoven Univerzity Karlovy zastoupen v tu větší, v tu menší míře, vždy však vyžaduje specifické nakládání, způsob uložení i formu zpracování. Na konferenci navazovala následující den exkurze do konzervační dílny Národního muzea a později dva workshopy týkající se praktické stránky katalogizace historických fondů v systému Aleph.

Legislativa

První dva příspěvky prvního dne, které společně s vedoucím Oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea Petrem Maškem připravil autor tohoto textu, sledovaly jednak legislativní předpisy týkající se historického a sbírkového fondu, jednak základy logistiky a obecných pravidel zpracování historických knižních fondů. Následující řádky nabízejí reflexi nejdůležitějších bodů úvodního příspěvku konference.

První problém vyvstává již při samotném vymezení historického fondu, který se v řadě případů částečně či zcela kryje se sbírkovým fondem, přičemž se však nemusí jednat o staré tisky ve smyslu horní časové hranice jejich vydání, vymezené rokem 1800. Z hlediska knihovního zákona (zákon č. 257/2001) je historický fond souborem majícím zvláštní historickou a kulturní hodnotu a je zpravidla vymezen dobou vydání do roku 1860, ale nikoliv nezbytně. Každá knihovna či instituce spravující knihovní fond definuje „svůj“ historický fond na základě vlastní úvahy. Sbírkou se takový (nebo podobný) soubor stává z hlediska zákona teprve tehdy, je-li přihlášen do registru Centrální evidence sbírek, vedené Ministerstvem kultury. V tom případě se na něj vztahují jiná pravidla (zákon č. 122/2000) než na běžný knihovní fond, ale podobná těm, která se aplikují na fond historický, především ve smyslu zvýšené ochrany celistvosti souboru.

V obou případech lze totiž vyřazovat knihy pouze na základě povolení Ministerstva kultury. Zároveň je vlastník či správce sbírky (v případě státních institucí) povinen o sbírku pečovat, zajistit její vhodné uložení, chránit ji před krádeží i nepříznivými povětrnostními vlivy. U větších sbírek (nad 3000 věcí movitých) je vlastník povinen vést nejen chronologickou (přírůstková kniha), ale rovněž systematickou evidenci (katalog). Časově a personálně nejnáročnějším požadavkem zákona o sbírkách je pravděpodobně povinnost každoroční inventarizace sbírky. Při inventarizaci platí u všech sbírek bez rozdílu minimální povinné roční penzum 5 % z jejich celkového objemu, přičemž zákon specifikuje maximální dobu, za niž musí být sbírka v úplnosti inventarizována. Tato doba je závislá na celkovém rozsahu sbírky. Kromě povinností, které zákon majiteli a správci sbírky předepisuje, uvádí však zákon také jeho právo žádat o pomoc, a to jak metodickou při péči a zpracovávání sbírky, tak také o finanční při zajišťování odpovídajících podmínek pro její uložení (vybavení depozitářů), při nápravě případného poškození sbírkových předmětů (restaurování a konzervace) a rovněž při rozšiřování sbírky (akvizice nových sbírkových předmětů). Finanční podpora se od letošního roku 2020 nově poskytuje v rámci programu Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví (ISO II – Příkaz náměstka ministra kultury č. 1/2019). Původní program ISO byl k loňskému roku ukončen.

Podmínky uložení

Ideální hodnoty klimatických podmínek pro uložení historických knižních fondů jsou patrně všeobecně známy (relativní vlhkost papíru: 45–55 %, pergamenu: 50–60 %), a tak lze na tomto místě jen odkázat na podrobnější specifikaci v nově publikované normě Informace a dokumentace – Požadavky na ukládání archivních a knihovních dokumentů [ČSN ISO 11799 (010169)]. Spíše než na ideální hodnoty klimatických parametrů depozitáře je však třeba klást důraz na jejich stabilitu. V případě změn klimatu je nanejvýš žádoucí, aby byl pokles či vzestup hodnot pomalý a plynulý.

Vhodnou součástí péče o historický anebo sbírkový fond je vedení evidence celkové doby osvitu u jednotlivých knih, jinými slovy „výstavní deník“, který by měl zachytit u každé vystavené knihy dobu jejího osvitu při vystavení, a to včetně záznamu o konkrétní apertuře, na níž byla kniha na výstavě otevřena. Tento „světelný životopis“ knih je následně nezastupitelným vodítkem při rozhodování, zda je možné ten který rukopis či starý tisk aktuálně vystavit, nebo je-li třeba ho nechat v depozitáři delší čas „odpočinout“. Depozitář, v němž je historický fond uložen dlouhodobě, by měl být zcela zatemněn a při vystavování vlastních knih či zápůjčkách na výstavy cizích institucí je namístě u historicky vzácných knih požadovat maximální hodnotu intenzity světla 50 luxů. Rovněž je třeba věnovat pozornost hodnotám UV záření. Knihy by tak neměly být vystaveny působení přímého denního (slunečního) světla, ale k osvitu by měla být použita bodová světla s možností regulace jejich intenzity.

Zpřístupňování

Zajímavé podněty přinesla závěrečná rozprava nad často diskutovanými problémy spojenými se zpřístupňováním historických knižních fondů, např. nad otázkou, zda požadovat po badatelích paušální používání rukavic bez ohledu na předkládaný materiál. Řada kurátorů si uvědomuje problematickou manipulaci se starými tisky v běžně užívaných bavlněných rukavicích a o tomto problému se v současnosti diskutuje na mezinárodní úrovni (viz např. sekci White Gloves Debate na stránkách CERL). Bavlněné rukavice bohužel vykazují vysokou přilnavost k hrubému vláknitému papíru starých tisků. Tato vlastnost, umocněná nedostatkem citu v prstech obalených bavlnou, může vést k poškození křehčích listů. U pergamenových rukopisů je situace odlišná a minimálně u iluminovaných rukopisů je užití rukavic více než žádoucí. Určité řešení nabízí využití jednorázových plastových chirurgických rukavic či manipulace s knihou bez rukavic za předpokladu, že si badatel předtím pečlivě umyl a osušil ruce. Vzhledem ke komfortu manipulace s knihou bez rukavic lze předpokládat, že se jen málokterý badatel nad tímto požadavkem služby pohorší. Autor textu vychází z vlastní zkušenosti.

Katalogizace a označování vlastnictví

Posledním sporným tématem probíraným v rámci prvního příspěvku byla otázka vhodnosti a přiměřenosti užití razítka při označování vlastnictví rukopisu či starého tisku, tedy razítkování knih v současnosti. Na jedné straně se samozřejmě jedná o nevratný a v podstatě neodstranitelný zásah do knihy, na druhé straně – z týchž důvodů – jde o poměrně spolehlivou ochranu před krádeží knih, popř. o dobře patrné vodítko při identifikaci zcizených knih. Razítko je dobře patrné na první pohled a i po jeho případné razuře po něm zůstávají viditelné stopy ve formě zbytků barvy nebo razurou ztenčeného papíru. Ani v tomto případě se patrně knihovnická a kurátorská obec zatím neshodne. Nicméně obě uvedená témata stojí za delší a hlubší diskusi.

K vlastní katalogizaci a odbornému zpracování historického knižního fondu se tento příspěvek záměrně nevyjadřuje. Jde o téma tak obsáhlé, že je nelze vtěsnat do jednoho krátkého textu. Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR připravilo aktualizaci manuálu pro katalogizaci starých tisků v MARC 21 podle pravidel RDA, která by měla být v nejbližších dnech dostupná online na stránkách Národní knihovny ČR. Národní muzeum, Národní knihovna ČR a Národní památkový ústav v rámci společně řešeného projektu NAKI připravují návrh Metodiky průzkumu, revize a pasportizace historického knižního fondu, jež by měla být dostatečně názorným vodítkem pro základní péči o historický knižní fond a jeho zpracování.