ZDENĚK MATUŠÍK  zdenek.matusik@nkp.cz

Nestává se příliš často, aby se přijetí právního předpisu o autorském právu stalo předmětem širších diskusí v médiích a ve společnosti, či dokonce demonstrací. Návrh evropské směrnice o autorském právu na digitálním jednotném trhu se v tomto ohledu stal v průběhu roku 2018 a začátku roku 2019 výjimkou. Přinášíme vám první část komentované analýzy průběhu přípravy a přijatého legislativního předpisu významného i pro činnost knihoven.  

Návrh významné autorskoprávní změny ovšem nebyl „na stole“ až od předloňského roku. Jeho zárodky se formulovaly již před pěti lety, kdy v červenci 2014 Jean-Claude Juncker, tehdy ještě jako kandidát na předsedu Evropské komise (EK), nastínil ve svém projevu k nově zvoleným poslancům Evropského parlamentu (EP) pod názvem Nový začátek pro Evropu politické směry příští EK. Na důležitém druhém místě z deseti oblastí politiky figuroval propojený digitální jednotný trh a v jeho rámci záměr překonat rozdíly mezi členskými státy v předpisech o autorských právech a autorské právo EU modernizovat.

Nová směrnice jako součást reformy evropského autorského práva

Tato část politického programu ovšem již navazovala na činnost EK v předchozím období, mj. na rozsáhlou veřejnou konzultaci o autorském právu uskutečněnou v letech 2013–2014. Obrysy změny se postupně profilovaly ve sděleních EK – jednak v květnu 2015 (obsahuje Strategii pro digitální jednotný trh v Evropě), jednak v prosinci 2015 (prezentováno pod oficiálním českým překladem Směřování k modernějšímu a evropštějšímu rámci v oblasti autorského práva).

Po určitých odkladech byl návrh směrnice s úředním názvem Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu předložen v balíčku tří legislativních návrhů pod hlavičkou Reforma autorského práva. Další dva legislativní návrhy (nařízení, jenž je právním předpisem EU přímo platným v členských státech, a směrnice) měly za cíl zavést do unijního práva – a zprostředkovaně do práva členských států EU – Marrákešskou smlouvu o usnadnění přístupu k publikovaným dílům nevidomým a zrakově postiženým osobám či osobám s jinými poruchami čtení, podepsanou jménem EU v dubnu 2014.

Novela autorského zákona č. 121/2001 Sb., která obsah Marrákešské smlouvy a následných předpisů EU promítla do práva České republiky, vstoupila v účinnost dne 15. 2. 2019. Čtenáři nechť si povšimnou, že v rámci této novelizace byly v zájmu přehlednosti textu navzájem přesunuty texty dosavadních paragrafů 38 a 39 (licence ve prospěch osob se zdravotním postižením a výstavní licence) a po doplnění dvou nových paragrafů tak vznikl blok se zákonnými licencemi ve prospěch hendikepovaných. Znění nového § 39 je zcela shodné se zněním původního § 38 (úkony ve prospěch osob se zdravotním postižením). V ustanoveních § 39a je obsažena zákonná licence ve prospěch osob se zrakovým postižením a osob s jinými poruchami čtení (tedy včetně dyslektiků či osob, jež v důsledku trvalého zdravotního neduhu nemohou uspokojivě vnímat text). Ve smyslu tohoto zákonného ustanovení „oprávněným poskytovatelem“ předmětných služeb mohou být i knihovny (nejen ty zapsané v evidenci knihoven Ministerstva kultury), nejsou zde však výslovně uvedeny (možní poskytovatelé se uvádějí podle funkce služby, nikoli podle druhu zařízení). Paragraf 39b pak uvádí povinnosti „oprávněného poskytovatele“.

Projednávání návrhu směrnice

V době od 14. 9. 2016, dne předložení návrhu, do 17. 5. 2019, kdy nová směrnice s označením 2019/0790 vyšla ve znění všech úředních jazyků EU v Úředním věstníku¹, aby 7. 6. 2019 nabyla účinnosti, se ovšem odehrálo mnohé. Návrh a jeho úpravy byly projednávány zhruba na 35 jednáních Evropské rady (ER) jako jednoho z nejvyšších orgánů EU, příp. jeho pracovních grémií. Zabývalo se jím několik výborů EP a byl předmětem jeho tří hlasování – a ovšem i bezpočtu neformálních vyjednávání. Jak jsem uvedl ve svém příspěvku ve Čtenáři z konce minulého roku (Jaké budou změny v unijním autorském právu?: 1. část, č. 11, s. 409–411; 2. část: č. 12, s. 456–458), členové EP k němu podali přes tisíc pozměňovacích návrhů, přičemž podíl návrhů, jež předložili nebo na nichž se podíleli poslanci z ČR, se blížil celé desetině. Během projednávání došlo ke změně zpravodaje v klíčovém – garančním – výboru pro právní záležitosti, kdy nástup Axela Vosse z Německa nepochybně významně přispěl k tomu, že návrh směrnice v EP mnohými střetnutími prošel, a to v takovém obrysu, jaký má přijaté znění. I když některá pravidla, jež se jevila jako příliš omezující pro současnou podobu webu (např. nové právo vydavatele tisku), byla ER přece jen upravena.

Největší pozornost, a to i v širokém společenském měřítku, budil návrh ustanovení směřující k překonání tzv. hodnotové mezery čili rozdílu vzniklému mezi odměnou, již obdrží autoři, výkonní umělci či další nositelé práv, a ziskem provozovatelů internetových platforem vytvořeným v souvislosti se zpřístupňováním předmětů ochrany uložených uživateli. V rámci tradičně pojatého autorského práva takový záměr nemůže představovat podstatný koncepční problém, jakkoli by důsledná realizace snadno dosažitelná nebyla. Avšak v podmínkách, kdy milióny uživatelů webu se po léta užívání platforem nemusely řešením autorskoprávních detailů při zapojování do veřejné komunikace zabývat, klade potvrzení tradičního pojetí pro takovouto praxi jen obtížně splnitelné – či nesplnitelné? – nároky. Zejména, když se nejeden z klíčových aktérů vyslovuje – ať z vlastní vůle, či pod tlakem veřejnosti – proti zjevně se nabízejícímu nástroji realizace přijaté úpravy, filtru ukládaného obsahu. Tak i tehdejší prezident EK Jean-Claude Juncker se v dubnu minulého roku vyjádřil: Nové formulování autorského práva nesmí v žádném případě vést k cenzuře. A také nepovede. Je-li možné směrnici o autorském právu provést do národního práva bez filtrů ukládaného obsahu, velmi bych to uvítal (https://www.wr.de/politik/jean-claude-juncker-spricht-sich-gegen-uploadfil-ter-aus-id217041469.html). Použití podmiňovacího způsobu je dostatečně vypovídající.

Rozpornost problému opakovaně v rozhovorech s médii vyjádřil i klíčový proponent navrhovaného řešení Axel Voss. Tak podle interpretace jeho rozhovoru (záznam dostupný na https://www.youtube.com/watch?v=Pf4cPLxGlM0) připustil, že neví, jak by se ustanovení mělo v praxi provést, že by o tom měly přemýšlet samy platformy. A při jiné příležitosti opáčil: Jak jinak bychom to měli upravit? Pokud jinak, …bylo by nutné se autorského práva vzdát. Nejistotu o vyváženosti zájmů zainteresovaných stran v dané otázce vyjádřila i sama německá vláda, kterou k odmítání filtrů ukládaného obsahu zavazuje koaliční smlouva (https://www.bundesregierung.de/resource/blob/975226/847984/5b8bc23590d4cb2892b31c987ad672b7/2018-03-14-koalitionsvertrag-data.pdf?download=1). A pakliže někteří poslanci EP spatřují řešení v tzv. nucených licencích, i ty jsou podle téhož dokumentu (alespoň pokud jde o elektronické půjčování knih) pro německé vládní strany nepřijatelné. Vlády Nizozemska, Lucemburska, Polska a Finska se vzhledem k nesouhlasu s přijatou úpravou vyslovily v konečném hlasování v Radě EU proti přijetí směrnice a vyjádřily to i ve společném prohlášení. Koncem května pak polská vláda napadla některá ustanovení předmětného článku 17 směrnice, resp. článek jako celek, u Soudního dvora Evropské unie.²

Knihovnické organizace byly ve svém uvažování, jaký postoj k připravované směrnici zaujmout, v obtížném postavení. Na jedné straně nesouhlasily s návrhem, který obsahoval maximální pravděpodobnost zavedení filtrů, jakož i – v dalším kontroverzním ustanovení – zpoplatnění odkazů na elektronické noviny a časopisy, jež může vést ke zhoršení této služby (a to jakkoli to druhé ustanovení výslovně ze své působnosti vyjímá jak nevýdělečné subjekty, jako jsou wikiplatformy nebo akademická úložiště, tak akademické časopisy). V tomto ohledu knihovnické organizace postupovaly jednotně s dalšími organizacemi představujícími uživatelskou veřejnost. Na druhé straně si byly ovšem vědomy skutečnosti, že navrhovaná směrnice může přinést v unijním měřítku vyrovnání situace, pokud jde o oprávněné úkony knihoven v digitálním prostředí, ale i nová oprávnění, o což po řadu let usilovaly. Vyslovily se tedy pro to, aby kontroverzní ustanovení (články 11 a 13 návrhu, tj. články 15 a 17 konečného znění) byly při hlasování v EP zamítnuty, ale upravená směrnice přijata.

Nová směrnice a knihovny

Co tedy mohou knihovny v EU na základě ustanovení obsažených ve směrnici o autorském právu na digitálním jednotném trhu očekávat? Zde je třeba uvést, že jakkoli posláním (také) této směrnice je přispět k minimalizaci rozdílů v právním rámci v různých členských státech EU, již výměna prvních informací o přípravách k jejímu provedení do práva jednotlivých států naznačuje, že rozdíly nebudou právě pominutelné. A to třebaže řada ustanovení směrnice zakládá tzv. mandatorní výjimky z autorského práva – tedy zavazuje všechny členské státy legislativně zakotvit pro knihovny, vzdělávací zařízení aj. oprávnění pro úkony s autorskými díly či dalšími předměty ochrany (zvukovými záznamy a videozáznamy), pro které by dříve potřebovaly smluvní licenci od nositele práv. Každopádně tomu tak bylo alespoň v některých zemích. Budiž zde poznamenáno, že škála oprávnění knihoven či vzdělávacích zařízení v naší zemi je již více než deset let jak co do rozsahu, tak co do podmínek opravdu velmi rozsáhlá a až na dílčí záležitosti v podstatě vyčerpává rámec poskytnutý mezinárodním a evropským právem. Pro ilustraci uveďme jen široce koncipované oprávnění zhotovit reprografickou kopii pro uživatele nebo tzv. velkou citaci při vyučování nebo pro vědecký výzkum. Přesto i knihovny, ať jsou samostatnými institucemi nebo veřejně přístupným zařízením jiných institucí (škol či ústavů aj.), mají co na základě nové směrnice získat.

Vytěžování textů a dat

Účelem ustanovení směrnice je vytvořit právní jistotu a v jisté míře vůbec právní základ pro používání technik vytěžování textů a dat. Tento postup se dostal více do širšího povědomí zejména s diskuzemi o návrhu předmětné směrnice, a to pod anglickým pojmenováním text and data mining (ve zkratce TDM). Když jsem se snažil v rámci získávání informací na podporu stanovisek evropské knihovnické obce zjistit, jaké jsou v tomto ohledu zkušenosti, vlastně jsem se nic nedozvěděl. Ve skutečnosti se ovšem o této technice – nejčastěji jako o „dolování dat“ – v Česku od počátku století průběžně publikuje, převážně ovšem z hlediska podnikatelského prostředí. Jemu se však původní návrh – až na případy partnerství veřejného a soukromého sektoru ve výzkumu ve veřejném zájmu – vyhýbal.

První meritorní článek směrnice, článek 3, proto klade základ pro licenci na vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu, a to jak v oblasti přírodních, tak humanitních věd. (Toto vyjádření, poplatné anglosaskému úzu, nepochybně nemá v úmyslu vyloučit obory společenskovědní.)

Potřeba právní jistoty vyvstává v souvislosti s tím, jak se rovněž ve směrnici uvádí, že existuje možnost provádět takovou proceduru ať mimo působnost autorského práva (jen na datech), nebo v rámci dosavadních výjimek. Ty jsou ovšem v právu členských států uplatněny v různém rozsahu. Mnozí poskytovatelé přístupů do databází proceduru umožňují na základě smluvní (zpoplatněné) licence.

Pokračování příště

¹ Vydání českého znění: Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019, o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES. Úřední věstník Evropské unie. L 130/92, 17. 5. 2019. Dostupné rovněž z https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32019L0790&from=EN.

² případ C-401/19 (https://1url.cz/wM7dd)