Main content
INSPIRACE: The Public: oborová reflexe filmu z prostředí veřejné knihovny
TOMÁŠ VEJVODA tomas.vejvoda@ff.cuni.cz
Setkání s nedokumentárním filmem, který by se v hlavní dějové linii zabýval profesí knihovníka či veřejnou knihovnou a její rolí ve společnosti, není vůbec obvyklé nejen v domácím, ale ani v celosvětovém kinematografickém kontextu. Snímek The Public (USA 2018), za kterým jakožto za svým osobním autorským projektem (scénář, režie, hlavní role) stojí člen slavné herecké rodiny Emilio Estevez, je svým námětem i místem děje, zasazeným takřka výlučně do prostředí velké veřejné knihovny, do značné míry ojedinělý.
The Public je filmové drama s jemným tragikomickým nádechem, jehož ústřední děj se odehrává převážně v reálné městské knihovně Main Library v americkém Cincinnati. Město tou dobou sužuje vlna silných mrazů a v ulicích narůstají případy umrznutí mezi bezdomovci, neboť město pro ně nedokáže zajistit dostatečnou kapacitu v noclehárnách. Proto se skupina několika desítek bezdomovců, kteří se do knihovny běžně uchylují přes den, rozhodne zahájit nenásilný protest formou okupační stávky a hodlají v knihovně zůstat přes noc. Děj je divákům zprostředkován z perspektivy zaměstnance knihovny Stuarta Goodsona, který se jako nedobrovolný hrdina k protestu posléze připojuje (k čemuž má osobní motivaci, o níž se však divák dozvídá teprve později) a zůstává v knihovně společně s bezdomovci. Protože jako knihovník má mezi těmito uživateli respekt a důvěru, stane se neformálním mluvčím a vyjednávačem celého protestu. Okupační stávka vyvolává okamžitou reakci městských činitelů a policejních sborů a incident prakticky v živém přenosu sleduje televizní zpravodajství. Spouští se tak drama, na jehož konci bude protestujícím bezdomovcům buď umožněno strávit mrazivé noci v teple a bezpečí městské knihovny, anebo bude sice nenásilná, přesto však nátlaková akce ukončena policejní silou.
Je namístě objektivně přiznat, že děj jako takový bezesporu není hlavní devizou snímku, na to je příliš plochý a lineární. Hodnota filmu však spočívá jinde – na ploše dvou hodin totiž předkládá hned několik důležitých společenských témat, o kterých se (nejen) v americkém filmovém mainstreamu příliš často nemluví. Film se přímo dotýká problémů bezdomovectví a s ním spojených patologických jevů (závislosti, psychické poruchy), sociální nerovnosti, chudoby, rasismu, předsudků ve společnosti. V nepřímých náznacích pak přináší i další neméně palčivá témata, jakými jsou mj. populismus politiků, mediální zkratky, konspirační teorie, mexická imigrace nebo bolestný vztah mezi většinovou americkou společností a válečnými veterány, kteří se v důsledku posttraumatického stresového syndromu ocitli na ulici.
Jak naznačuje velké množství rozehraných nebo jen letmo načrtnutých témat, je nasnadě, že při dvouhodinové stopáži nemohou být tato témata řešená nijak zvlášť do hloubky. Na druhou stranu se stále jedná o umělecký film, nikoliv o žánr dokumentu či o dokudrama. Z pohledu naší profese je film zajímavý ještě pro specifičtější téma: vztah mezi knihovnou a do značné míry problematickou skupinou uživatelů – bezdomovci – a každodenní balancování knihovníků mezi tím, co je ještě právo jednotlivce na svobodný a rovný přístup k informacím, a co už začíná být omezováním těchto práv i osobního komfortu a pocitu bezpečí vůči ostatním uživatelům knihovny. Tento konflikt je ve filmu přímo znázorněn na pozadí probíhajícího soudního sporu mezi knihovnou a bezdomovcem, který byl v minulosti z knihovny vykázán pro svůj silný a nepříjemný tělesný zápach. Celým filmem se zároveň nese nevyslovená otázka o roli knihoven a jejich pozici ve společnosti, na kterou nepřímo odpovídá ředitel knihovny Anderson, jedna z postav filmu, emotivním zvoláním: Veřejná knihovna je poslední baštou demokracie, kterou v této zemi máme!
Celkový dojem z filmu poměrně jasně naznačuje, že prostředí veřejné knihovny je Emiliu Estevezovi překvapivě dobře známé. Z detailů, které rozpoznají a dokážou docenit především diváci znalí prostředí (ať už z pozice knihovníků, či uživatelů), je patrné, že autor knihovny dobře zná a při zpracování námětu nepodcenil rešerši. V jednom z rozhovorů Estevez vysvětluje, že hlavní předlohou a motivací pro film byla esej tehdejšího zástupce ředitele veřejné knihovny města Salt Lake City Chipa Warda z roku 2007. Ta vyšla tiskem v deníku Los Angeles Times, který se Estevezovi v té době dostal do ruky. Esej s názvem Co nás v knihovnické škole neučili s podtitulem Veřejná knihovna jako útočiště pro bezdomovce (What They Didn’t Teach Us in Library School: The Public Library as an Asylum for the Homeless) je dnes v mírně rozšířeném znění volně přístupná na internetu a její autor Ward v ní otevírá toho času nepříliš známé téma vztahu bezdomovectví a veřejných knihoven. Smutným rysem eseje je kromě mnoha jiných aspektů i fakt, že nejen široká, ale dokonce ani odborná veřejnost často vůbec anebo jen málo tušila, že se knihovny jakožto veřejné prostory musí s bezdomovectvím a na něj navázanými negativními jevy vůbec potýkat. V jiné části textu Ward zase připomíná nedostatečně reflektovaný fakt, že značná část bezdomovců (přesná čísla se rozcházejí) trpí nějakou formou psychické poruchy. Přečtení eseje lze jedině doporučit, jednak je zajímavá a na svou dobu objevná sama o sobě, jednak zároveň může s nadsázkou posloužit i jako jakýsi teoretický materiál k filmu The Public.
Jak naznačuje i film samotný, je téma bezdomovectví ve veřejných knihovnách i po letech od vydání eseje stále aktuální. Kromě jiného o tom svědčí i bohatá sbírka metodických materiálů, které k této problematice připravuje Americká knihovnická asociace (ALA), a tento problém je i jedním z témat knihy Susan Orleanové The Library Book, věnované veřejné knihovně Los Angeles Public Library, jejíž ředitel se pravidelně schází s městským koordinátorem pro práci s bezdomovci, aby knihovna měla přehled, co se děje na ulicích, a mohla své zaměstnance připravit na případné změny. Například když město omezilo velikost předmětů, které se mohou nacházet na městských chodnících (cílem bylo vyklidit nákupní vozíky a provizorní přístřeší bezdomovců z oblasti Skid Row v centru Los Angeles), očekával se v knihovně odpovídající nárůst návštěvníků s nadměrnými zavazadly. Koneckonců o tom, že se knihovny jakožto z podstaty otevřené instituce musí každodenně potýkat s bezdomovectvím (na což nejsou knihovníci buď vůbec, nebo jen nedostatečně školeni), by mohla z vlastní zkušenosti vyprávět i celá řada knihovníků v naší zemi, především z městských knihoven.
Detaily ve scénáři, které jsou očividně inspirovány skutečnými knihovnami a o nich notoricky tradovanými stereotypy, používá film nejen k nastolování vážných témat a k odvíjení děje, ale bohatě jich využívá i jako komického prvku pro odlehčení atmosféry. Ve filmu tak zaznívá i okřídlená replika, kterou ve svém okolí čas od času slýchá snad každý knihovník: To musí být hezké, mít práci, kde můžeš celý den sedět a číst si knížky! Právě humorný, i když často tragikomický podtón, který je nevtíravě dávkován v průběhu děje, dělá celý snímek poměrně veselým a zábavným, ačkoliv pojednává o vážných věcech. Kriticky lze naopak hodnotit již zmíněnou plochost děje, někdy až příliš naivní perspektivu, kterou tvůrce na soužití knihoven s bezdomovci pohlíží, a také nepříliš rozpracované vedlejší linky příběhu. Výše uvedená ojedinělost filmu a jeho ochota otevírat nepříliš populární témata ale jeho nedostatky poměrně zdatně vyvažují.
Závěrem lze dodat, že film The Public je malý, nenápadný, ale zároveň nečekaně vtipný a milý snímek, který si sice může užít každý, ale knihovník si ho užije nejspíše ještě o trochu více. Projekce snímku by se tak vyjímala jako odlehčující prvek v programu každé dobré knihovnické konference a byla by škoda, kdyby kolem domácí knihovnické komunity film proplul bez povšimnutí, neboť dalšího podobného „knihovnického“ filmu se pravděpodobně nějaký čas nedočkáme.