HANA JIRKALOVÁ hana.jirkalova@gmail.com

Tak jsem si zestručnila zadání redaktorů Čtenáře napsat o časopise před rokem 1989 a po něm, jenže to moc nejde. Hodí se to spíš pro fotky, ale lidé a jejich písemnosti, myšlení i život se nemění zlomově. Je to proces – a někdy hodně dlouhý. Pro úhel pohledu „dříve a nyní“ bychom potřebovali mnohem více času (a koho by to pak zajímalo?), nebo se na celou věc podívat úplně jinak (ale jak?). Například co tenkrát vadilo, a co naopak pomáhalo.  Ale varuji, jde jen o můj pohled, váš může být úplně jiný.

Dodnes jsem přesvědčena o tom, že vykázání politických stran (tehdy té jediné) z pracovišť mělo rychlý ozdravný účinek. Škodily, překážely a vytvářely atmosféru, která práci nijak neprospívala. V nakladatelství, kde vycházely knihy, časopisy apod., se straníci cítili zvláště důležití a hlídali vše, co vycházelo, obzvláště v době slavných výročí, a ta nastávala měsíc co měsíc. Tehdy se slavilo kdeco. Jejich připomínky byly obvykle takové blbosti (které však mohly mít nečekané následky), že se mi k nim ani nechce vracet.

Pozoruhodné bylo, že když měl Čtenář v posledních letech kulatá výročí, probírali se kolegové uplynulými ročníky a překvapeně konstatovali, že ani v nejhorších letech nebyl nijak špatný a vycházely v něm věci zajímavé i dnes. Mnohé z nich byly, alespoň v ukázkách, publikovány znovu. A tehdy jsem si uvědomila, že problém spočívá v tom, co ve Čtenáři té doby není, co nebylo nikdy publikováno, která jména autorů známých z předchozích let zničehonic zmizela.

Někdy na přelomu 60. a 70. let bylo tiše zlikvidováno odborné periodikum Knihovna, které vycházelo v Olomouci. Vedl je Miroslav Nádvorník, tvůrce katalogizačních pravidel, proslulý bibliograf, který neobstál v nějakých stranických prověrkách (vida, také něco, po čem se mi nikdy nezastesklo). Oficiální vysvětlení znělo v takových případech vždy jinak, v tomto konkrétním, že snad zapomněl požádat o prodloužení registrace časopisu.

Podobně zmizela řada literárních periodik a Čtenář se začal věnovat knižní ilustraci, vycházely rozhovory se spisovateli (prověřenými) a různé jiné články s literárními náměty. Většina z nich byla zajímavá, ale všimněte si, že dnes je tam téměř nenajdete. Dnešní knihovnictví má dost vlastních témat, protože vývoj se po roce 1989 rozeběhl úplně jinou rychlostí než před ním a přináší neustále nové náměty, problémy, žhavé novinky. Rozšířil se i okruh zahraničních knihoven a knihovnických systémů, z nichž lze čerpat nové a nové zkušenosti. Dříve se mohlo hledět pouze východním směrem.

Na tomto místě si přece jen dovolím jednu „veselou“ historku z minulosti. Před více než třiceti lety se několik papalášů z ministerstva kultury chystalo navštívit skandinávské knihovny. Uložili proto Ústřednímu vědecko-metodickému kabinetu knihovnictví (tak se opravdu jmenoval dnešní Knihovnický institut) Státní knihovny (dnes NK ČR) vytvořit čtyřstránkový tahák. V kabinetu byli pověřeni čtyři řadoví pracovníci jeho sepsáním. I rozdělili si práci tak, že každý napíše jednu stránku. Nastudovali téma, zakoupili láhev myslivce a pustili se do díla. To začínalo větou, že skandinávské knihovny patří v Evropě k nejvyspělejším. Elaborát jim byl vrácen s poznámkou, že nejvyspělejší knihovny jsou v Sovětském svazu. Opravili první větu v tom smyslu, že sovětské knihovny dali na první místo a skandinávské hned po nich. Ani to ti soudruzi nezvládli!

Tahle historka je v něčem poučná. Zahraniční knihovny navštěvovali zásadně ministerští a straničtí papaláši. Pokud potřebovali nějaké podklady, neobraceli se na jejich tvůrce nikdy s prosbou, ale jen s rozkazem. Nikdy nepoděkovali. Dnes si knihovníci své vyjížďky zařizují sami, sami se domlouvají se svými zahraničními kolegy, rozumějí tomu, co vidí a slyší, jsou zvědaví a nabyté poznatky dokážou využít ve své práci. Z toho profitují nejen knihovny, ale i  Čtenář. To je z hlediska pamětníka velký výdobytek. No, a ta papalášská arogance? Ta tedy nezmizela a asi ani nezmizí docela, ale je třeba ji škrtit, co to půjde. To však víme všichni, ne jenom pamětníci.

Měla jsem psát o Čtenáři a píšu spíš o knihovnách. Jenže o přechodu časopisu z dob bezvýchodných do nových časů jsem napsala v posledních několika letech už všechno, co jsem si pamatovala. A tak jsem se snažila srovnat prostředí, v němž časopis existoval dříve a dnes. Dnes nemusí nikam uhýbat, nemusí se starat, zda se jeho autoři líbí, nebo nelíbí nějakému tajemníkovi, a může se vyjadřovat přímo k věci. Zkrátka to prostředí, v němž působí, má na jeho obsah zásadní vliv. Na minulých časech v mém profesionálním životě neshledávám nic, k čemu bych se chtěla vracet. Nepřijímám ani argument o financích, které tehdy byly jisté. Byla to spíš almužna. Je pravda, že jak Čtenář, tak i některé knihovny zažily v devadesátých letech existenční potíže, ale peněz v knihovnictví nikdy nebyl nadbytek. Snad si ještě pamatujeme, jak vypadaly knihovny tehdy a jak vypadají dnes. Co je možná stejné, je podceňování kultury, které přetrvalo všechny zvraty a turbulence a které jsme mohli nedávno sledovat takřka v přímém přenosu. Víme, že se někteří zřizovatelé knihoven občas chovají poněkud koniášsky, ale pořád o tom lze mluvit, lze najít způsob, jak to zveřejnit, aniž by někdo např. trestal naše děti. Nebe bez mráčku nebude nikdy, a tak si važme svobody a pamatujme si, jaké možnosti nám otevřela.