RUDOLF VLASÁK Rudolf.Vlasak@ff.cuni.cz

Československá soustava vědeckých, technických a ekonomických informací (zkráceně VTEI) – to bylo v dobách lehkého zmírnění tvrdého poválečného komunistického režimu v 60. letech, ale zejména pak během Husákovy „normalizace“ cosi ne zcela patřícího do politického i hospodářského systému zemí ovládaných Sovětským svazem. Ve svém vrcholném vývojovém stadiu na konci 80. let tvořila systém celostátně poskytovaných, relativně komplexních automatizovaných informačních služeb. Devadesátá léta ale nepřežila…

Zasloužili se o ni především její zakladatelé, západně orientovaní, vesměs inženýrsky vzdělaní a hlavně odvážní muži, z nichž se sluší jmenovat (s omluvou všem ostatním) alespoň Augustina Mertu, hlavního konceptora a také organizátora, Karla Havlíčka jako tvůrce studijně rozborových a expertních informačních služeb a Josefa Koníčka, budovatele odvětvového informačního systému v chemii jako modelového příkladu pro ostatní naše odvětvové soustavy. Systém pracoval na základě převážně ze Západu dovážených a částečně i u nás vytvářených  informačních databází a také databází vystavovaných online v nejvýznamnějších světových databázových centrech (na tu dobu obrovských online dostupných serverech), a to prakticky ve všech vědecky a národohospodářsky významných oborech.

Výjimku tvořily jen humanitní a částečně i sociální vědy, jednak z důvodů komunisty pilně udržované ochrany před pro ně nepřátelskými západními myšlenkovými proudy, jednak také vlivem zde tradičně slabého zájmu o počítačovou techniku. V řadě případů se do VTEI po roce 1968 uchylovali provinilci, kteří v resortu kultury vzhledem ke svému poměru k srpnové okupaci nadále pracovat nemohli. Zpravidla se jednalo o schopnější a zejména na západní kulturu i techniku orientované odborníky, kteří v technokratickém prostředí VTEI realizovali alespoň to, co bylo v u nás v té době reálně dosažitelné.

Před sametovou revolucí

Především zde byl – pro tehdejší dobu nedostatku snad všeho zboží – až paradoxní přebytek nabídky informačních služeb nad jejich poptávkou. Vzhledem k různým zábranám, které režim stavěl do přímých kontaktů mezi našeho uživatele a informační zdroje a služby poskytované západními systémy, prosazovaly se zde spíše tendence je importovat (samozřejmě pod jistým dozorem) a pracovat s nimi ve vnitrostátních institucích. Online přístup do západních databázových center byl soustředěn pouze na dvě dobře organizovaná a tím i střežená terminálová pracoviště a jen jeden telekomunikační kanál, dokonce sdílený s obdobným a v daném případě jen jediným pracovištěm pro celý tehdejší Sovětský svaz: VNIIPAS v Moskvě. Na druhé straně se k nám dováželo skutečně relativně velké množství různých informačních databází pro celou řadu odvětví a oborů. Řada z nich pocházela dokonce i ze Sovětského svazu, resp. jeho obrovského ústředního informačního centra VINITI, publikujícího svůj referátový časopis, který pokrýval většinu technických a přírodovědných oborů a vydával se (zhruba od poloviny 80. let pravidelně) i na magnetických páskách.

Organizační páteř systému tvořila hierarchicky strukturovaná soustava odvětvových, oborových a základních středisek VTEI a nad nimi ještě několika mezioborově působících „specializovaných informačních institucí“ (například Úřad pro patenty a vynálezy, Úřad pro normalizaci a měření nebo tehdy Základní knihovna – Ústředí vědeckých informací Československé akademie věd).

ÚVTEI a ÚTZ

Výjimečné postavení mezi nimi mělo Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (známé pod zkratkou ÚVTEI). Toto federální centrum s téměř šesti sty pracovníky působilo v celé státní soustavě v oblasti metodologické a výzkumné a knihovnickými službami pro technicky orientované vysoké školy i výzkumná pracoviště v českých zemích. Během 70. a 80. let zde byla vybudována Ústřední technická základna (ÚTZ), vybavená na tehdejší dobu u nás nejvyspělejší výpočetní a telekomunikační technikou. Ta se stala servisním centrem, zajišťujícím prostřednictvím odvětvových středisek a specializovaných informačních institucí v celém státě počítačové zpracování a šíření informací pro výzkum a vývoj zejména v průmyslu a technických vědách, medicíně, chemii, zemědělství a dalších oborech, kde nešlo o sociální, politické či humanitní směry. Právě tento počítačově orientovaný způsob práce tehdy vyžadoval nejen z důvodů čistě systémových, ale současně i politických silnou centralizaci akvizice informačních databází ze Západu a jejich zpracování velkými sálovými počítači. Na základě tisíců individuálních, průběžně zadaných rešeršních dotazů, které se soustřeďovaly v odvětvích, kde je pro příslušné databáze formulovali specializovaní rešeršéři, se v ÚTZ ve dvousměnném počítačovém provozu prohledávaly  databáze, jejichž nové soubory přicházely s týdenní či měsíční periodicitou.

Celkový roční přírůstek záznamů v databázích, z nichž se tehdy v ÚTZ pořizovaly strojové rešerše SDI (Selective Dissemination of Information), přesahoval dva miliony. Navíc se i často za osobní účasti koncového uživatele realizovalo ročně přes 500 rešerší v tehdy světově nejvýznamnějších online dostupných centrech se sídly v USA, Švýcarsku a NSR.

Pro náš relativně malý uživatelský prostor to byl na tehdejší dobu téměř zázrak. Například počty profilů u jednotlivých databází čítaly stovky a u některých významných databází pro informačně zdatná odvětví, jako byly zdravotnictví a chemie, šly tyto počty do tisíců. Tento dávkově organizovaný provoz tak velkého rozsahu vytížil dva velké „střediskové“ počítače v ÚTZ (EC 1055 a Siemens 7750) na dvě pracovní směny denně. To ovšem nebylo všechno. Po využití databází v agendách SDI se ty uživatelsky nejúspěšnější konvertovaly do nesekvenčních souborů online systému (GOLEM na počítači Siemens) a vystavovaly se pro terminálová pracoviště v celé republice. Jenomže právě v technicky a technologicky tehdy pro nás až příliš náročném a tudíž nedostatečně zvládnutém systému online (především nedostatečná kapacita vnějších pamětí počítače – šest disků po 100 megabytech!) pro uložení současně více databází, které byly tehdy v dovozech ze Západu embargovány, a na druhé straně téměř zcela chybějící technika pro datový přenos na straně uživatelů byla Achillovou patou ekonomiky celého tehdejšího systému. Naše „databázové centrum“ v ÚTZ vykázalo v nejlepších letech své existence (1986–89) pouze 340 přihlášených uživatelů.

Vše se hradilo ze státního rozpočtu, do něhož se pak vracela jen nepatrná část financí, získaná ze služeb pro hospodářské organizace, které jako jediné musely za tyto služby platit. Těch ovšem už tehdy mezi uživateli vědecko-informačních služeb nebylo mnoho. Převažovaly pochopitelně výzkumné ústavy (a těmi tehdy naopak náš stát přímo hýřil), zdravotnické instituce a částečně také státní správa, tedy vesměs „rozpočtová sféra“, která za státem hrazené informační služby neplatila.

Totální změna podmínek v 90. letech

Je zřejmé, že socialistická „ekonomika“ soustavy VTEI nemohla přežít. Nepřežily především ty státní orgány, které to všechno financovaly. Po Státní plánovací komisi, odkud se státním plánem řídilo celé národní hospodářství, byla hned v počáteční fázi naší hospodářské reformy zcela logicky zrušena i Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj, která výzkumné činnosti ve státě financovala. Byly tak ukončeny státní a ve velké většině případů i resortní výzkumné a vývojové úkoly. Značná část uživatelské obce VTEI se transformovala do podnikatelské sféry a její zbytek, i když co do objemu nikoli zanedbatelný, zchudl vlivem úspor státních dotací hned v počátečních letech reformy natolik, že starost o informace byla zcela potlačena starostí o holé přežití těchto organizací. Celá soustava VTEI se tak stala jakýmsi nikým nechtěným dědictvím minulosti, relikvií, i když o její podstatě – vědeckotechnických informačních službách – jako o velmi perspektivní oblasti potřebných a také hospodářsky zdůvodnitelných společenských aktivit nikdo nahlas nepochyboval.

ÚVTEI jako federální institut muselo být po rozdělení republiky nejprve transformováno na Národní informační středisko ČR, aby i to bylo nakonec jako rozpočtová organizace k roku 1997 zrušeno. Předtím bylo v souladu s tehdejší politikou Klausovy vlády zrušeno mnoho výzkumných a vývojových ústavů, neboť „kdo si na sebe nevydělá, nemůže se v době svobodného působení neviditelné ruky trhu stále spoléhat na stát“, takže studijní analytické a rešeršní informační služby ztratily podstatnou část dřívější klientely. Zbylým uživatelským komunitám začaly sloužit v tomto směru rychle vzniklé komerční informační firmy, jako byly například pražský Medistyl nebo Albertina icome. Vysoké školství, které bylo dříve z ideologických důvodů od zahraničních vědeckoinformačních služeb izolováno ještě více než resortní výzkum, naopak časem získalo novou, moderně působící Národní technickou knihovnu a individuálně také svobodný přístup i k těm nejvýznamnějším západním informačním zdrojům. Prostě ti, kteří potřebovali informace ze zahraničí, mohli je náhle získávat přímo: ať už rešerší prostřednictvím náhle svobodného (ovšem placeného) přístupu do světových servisních center, nebo – pokud šlo o primární dokumenty – prostřednictvím rychle se tehdy rozvíjejících dokumentových dodavatelských služeb (DDS či EDS).

Po listopadu 1989 se u nás začalo velmi přihlížet k novým vzorům, tentokrát naštěstí už skutečně představujícím vyspělejší politický a ekonomický systém i všechno ostatní, co s tím souvisí. Padlo také embargo na získávání vyspělé techniky ze Západu. Nutno například přiznat, že se u nás před listopadem 1989 ve srovnání s hospodářsky vyspělými demokratickými zeměmi nebývale zdůrazňovala institucionální základna vědeckotechnických informací oproti knihovnictví. V průběhu 70. let se dokonce z knihoven utvářela informační střediska, někdy jen přejmenováním. Často však docházelo ke slučování klasických technických či odborných knihoven s inženýrskými rešeršními útvary podniků a ústavů a na tomto základě se konstituovala střediska VTEI, jejichž samozřejmou součástí pak zůstaly i příslušné knihovny. I v tak tradicionalistické oblasti, jakou je u nás akademická půda univerzit a technik. Také v samotné tehdejší Československé akademii věd (ČSAV) se fakultní a ústavní knihovny měnily na střediska vědeckých informací (Základní knihovna ČSAV se přejmenovala na ZK-ÚVI, tedy kromě knihovny i Ústředí vědeckých informací).

Renesance knihovnictví

V tehdejším knihovnictví, představovaném ministerstvem kultury, státními vědeckými a pak zejména tzv. lidovými knihovnami, šlo především o ideologické působení na čtenáře, nikoli už tak o vědu a technický rozvoj. Tomu pak také odpovídala úroveň jejich technického vybavení a technologie, na jejichž základě pracovaly. Zejména v personálním obsazování vedoucích postů, na které – na rozdíl od sféry VTEI – byla výrazně zvýšena laťka „kádrového profilu“, se podporovaly jen politicky spolehlivé kádry.

Není proto divu, že hned v první fázi našeho polistopadového údobí se část reformních proudů soustředila právě na renesanci našeho knihovnictví, tolik zaneseného ideologickým balastem a zanedbaného co do moderního technického vybavení. Jak už je však u nás zvykem, našel se hned také nepřítel. Paradoxně v tom, co představovala sféra VTEI. Nechyběla osočení z konjunkturalismu a v některých případech se dokonce zdálo, jako by byla nejen čs. soustava VTEI jako celek, ale i jednotlivá informační střediska jakýmsi výplodem totality, směřujícím proti dosud zubožovanému a diskriminovanému knihovnictví. A podle nového, tentokráte anglo-amerického vzoru nastalo také přejmenovávání některých našich informačních středisek a ústavů na knihovny. Příkladem toho je dnešní pražská Národní lékařská knihovna, dříve Ústav vědeckých lékařských informací, nebo návrat k prostému názvu Knihovna Akademie věd ČR pro dřívější ZK-ÚVI. Často to ovšem ve svých důsledcích znamenalo přechod z výzkumné do administrativní sféry a v souvislosti s tím i snížení mzdových tabulek z vědecko-výzkumných na administrativně-hospodářské.

Nejvýznamnějším přínosem polistopadového otevření hranic na Západ, který zaznamenalo celé české knihovnictví, byla komercionalizace akvizičních servisních služeb s využitím převoditelnosti naší se západními měnami a zejména přísun a dosažitelnost techniky stolních počítačů s výkonem srovnatelným s dřívějšími sálovými stroji. Zvláště veřejné knihovny prošly už v 90. letech přímo renesancí, a to hned v několika směrech. Kromě přístupu k hodnotné beletrii i naučné literatuře bez ideologické cenzury to byla zejména ona nová výpočetní a telekomunikační technika. Na „pécéčkách“, dostupných zanedlouho pro většinu knihoven, a softwarových systémech, dodávaných promptně zahraničními a také náhle vzniklými našimi softwarovými firmami, mohly zakládat fungující automatizované výpůjční systémy. Připojením k internetu bylo už v 90. letech možné zprostředkovávat online spojení s katalogy a bibliografickými databázemi vytvářenými u nás i v zahraničí. A k tomu navíc řada knihoven mohla svým čtenářům nabídnout vstup do nových, moderně architektonicky i „knihovnicky“ řešených prostor.

Po třiceti letech svobody a demokracie lze možná situaci v našem oboru shrnout tak, že i po zhroucení v totalitě téměř zázrakem a jen u nás tak dobře fungujícího systému, omezeného ovšem jen na vědeckotechnické a ekonomické informace, mají už i humanitní a sociálně-vědní obory odpovídající přístup ke světovým informačním zdrojům. Veřejné knihovnictví získalo nejen přístup ke kvalitní domácí i zahraniční literatuře a vyspělé technice a technologii, ale také k výstavbě nových budov. Pouze málokde jsou vzhledem k absenci profesionálních rešeršérů a informačních analytiků, pracujících kdysi v soustavě VTEI, k dispozici naší výzkumné a vývojové komunitě skutečně profesionální zprostředkovatelské služby, které vždycky výzkum a vývoj racionalizují a zkvalitňují...