Listopadové rozjímání

Podzim zpravidla vydává plody celoroční práce. Nejedna profesní oblast oceňuje své nejlepší představitele a výkony. Knihovnická sféra není v tomto směru výjimkou, i když kritériem hodnocení většinou není pouze posledních dvanáct měsíců, ale spíše dlouhodobé působení a přínos. Dnešní druhou stranu obálky a také strany 401–403 jsme tedy věnovali jakési tabuli cti, i když jsme si vědomi, že omezeného rozsahu. Jak jsme postupně dostávali centrálně i z jednotlivých krajů zprávy o oceněných, považovali jsme si za čest ty nejlépe ohodnocené do termínu uzávěrky čísla neopominout a dát jim prostor. Myslím si, že na připomenutí dobré práce, zásluh a jejich ocenění není nikdy pozdě.

Shodou okolností mám štěstí, že mohu být i u připomínky dalšího významného výročí naší země, a to třiceti let od událostí sedmnáctého listopadu, jejichž odkazu je věnováno úvodní téma. Redakce se snažila za přispění redakční rady představit to, co mnozí ještě pamatují, ale narůstající počet mladých pracovníků knihoven naštěstí již zažít nemusel, a tedy pamatovat nemůže. Všichni oslovení autoři pohlížejí na tu dobu ze svého úhlu pohledu a s potěšením konstatuji – suverénně angažovaně. Jsem šťastný, že dnes mohu použít odpovídající výraz bez jeho vedlejšího vyprázdněného smyslu. Vzpomínají, co pád vlády jedné strany a nuceného směřování přinesl za možnosti, ale i závazky nové generaci pracovníků knihoven, jak někdejší vytvořená soustava vědeckých, technických a ekomonických informací vedla i k terminologickému potlačování termínu knihovna, aby se ve změněných ekonomických podmínkách rozpadla jako domeček z karet, protože se otevřely přirozené toky informací. Analytický pohled do zákulisí naší největší knihovní instituce po listopadu 1989 popisuje nejen změnu jejího názvu, ale také nemilosrdné nastavení nových podmínek a možností, rizik, dohánění zpoždění a potřebu nového stylu práce. Nakonec podmínky a cíle dnešní přípravy časopisu, který držíte v rukou, jsou nesrovnatelné. Chvályhodně vítězí objektivní potřeba výměny informací nad ideologií a prázdnou politizací.

Autoři se do těchto témat pustili dokonce s takovým zaujetím, že stanovený rozsah rubriky jednoho čísla zdaleka nestačil a některé příspěvky budou mít pokračování. Věřím však, že se stanou cenným svědectvím, poučením a vhodnou připomínkou pro pamětníky i nepamětníky. Nastavují sice nekompromisní zrcadlo minulosti, ale rovněž současnosti s jasným apelem, že nic není samozřejmé a že je o vše nutné stále zodpovědně usilovat a ještě lépe nastavenou laťku překonávat.

JAROSLAV CÍSAŘ