Main content

VZDĚLÁVÁNÍ: Z historie knihovnického vzdělávání. 1. část

JIŘINA KÁDNEROVÁ Kadnerovaj@volny.cz

Knihovnické kurzy

Potřeba knihovnického vzdělávání nevyvstala teprve se vznikem Československé republiky v roce 1918. Jeho nutnost pociťovaly výrazné knihovnické osobnosti již daleko dříve. Kromě různých odborných knihoven a knihoven ve větších městech začal výrazněji od konce 19. století stoupat i počet knihoven v menších městech a obcích a potřeba alespoň základního vzdělání jejich pracovníků byla stále naléhavější.

Na nutnost alespoň základního odborného vzdělávání upozorňoval především Ladislav Jan Živný, který se s knihovnickým vzděláváním seznámil při svých delších cestách, zejména v Anglii. Svoji důkladnou úvahu o této problematice pak uveřejnil v časopise Česká osvěta v roce 1910. Před první světovou válkou začal Svaz osvětový chystat knihovnický kurz, ale Velká válka těmto snahám zabránila.

Nová republika byla i pro knihovníky velkým svobodným nadechnutím a časem uskutečnění mnohaletých snah – první knihovnické kurzy se konaly hned v prosinci roku 1918! Další začátkem roku 1919.

Knihovnický zákon z roku 1919, resp. vládní nařízení č. 607/19 Sb. předpisuje odborné knihovnické vzdělání pro knihovníka veřejné obecní knihovny obcí od 2000 do 10 000 obyvatel. Ještě před tímto ustanovením se uskutečnil třítýdenní kurz na konci roku 1918 za vedení J. L. Živného (15 posluchačů), další ještě v dubnu 1919 již pro 55 posluchačů. Oba kurzy měly podobný program: dějiny knihy a knihtisku, dějiny českých i zahraničních knihoven, katalogizace a třídění knih, správa knihoven, bibliografie, knihovnická technika, statistika knihoven a exkurze do několika pražských knihoven.

Po vydání zákona a jeho prováděcí vyhlášky bylo přesně určeno, jaké předchozí vzdělání „inteligentní osoba znalá literatury“ má mít: v obcích a městech s 2000–10 000 obyvateli dokončenou nejméně měšťanskou školu s následným absolutoriem třítýdenního odborného kurzu zakončeného státní zkouškou knihovnickou nejpozději do 1. ledna 1926. V městech nad 10 000 obyvatel zákon, resp. vyhláška vyžadovala osobu s maturitou na střední škole a absolutoriem jednoroční Státní knihovnické školy (zřízena v roce 1920). I pro knihovníky v obcích do 2000 obyvatel se začaly později pořádat kurzy; knihovníky tam bývali zpravidla učitelé.

Knihovnické kurzy se konaly v prázdninových měsících od roku 1920, a to pokaždé v jiném místě. Přednášeli na nich pravidelně Josef Volf a Robert Balaš, pozdější autor Příručky pro obvodové a okresní knihovny, který působil na Ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO) v Praze. První kurz se konal v Hořovicích, závěrečné zkoušce se podrobilo 36 účastníků. V tomto roce ještě nebyly stanoveny zcela pevné osnovy, ale oba přednášející naprosto zaručovali kvalitu a odbornost. 

Vzpomínky Josefa Volfa nejen na tento první knihovnický kurz v Hořovicích ve dnech 2.–29. srpna 1920 vyšly v Osvětovém sborníku Podbrdska v roce 1931; sborník redigoval Josef Poch, ředitel Městské knihovny v Berouně. Volfovy vzpomínky plasticky ukazují, za jak obtížných poválečných podmínek kurz v roce 1920 probíhal. Není bez zajímavosti se s článkem seznámit a části doslovně citovat. Autor uvádí, že byl dekretem ministra školství a národní osvěty Gustavem Habermannem pověřen jeho vedením. Pověřuji Vás spolu s panem Robertem Balašem, účetním radou Ministerstva školství a národní osvěty, vedením státního kursu knihovnického, který se koná ve dnech 2.–29. srpna 1920 v Hořovicích. Zároveň Vás jmenuji zkušebním komisařem při státní zkoušce pro lidové knihovníky, kterou vykonají účastníci kursu na konci kursu v Hořovicích. Za činnost Vaši dostane se Vám remunerace jednoho tisíce korun (1.000 K), které Vám spolu s cestovným budou poukázány dne 1. září 1920.

Volf dále vzpomíná, že myšlenka pořádat kurzy vznikla u Karla Velemínského, pracovníka MŠANO pro obor lidovýchovný a současně tajemníka Osvětového svazu, a u něho nalezl také vždy porozumění: Jednali jsme spolu velmi často o otázkách veřejných, důvěrných i choulostivých, jak na nás v knihovnictví naléhaly, a nalezl jsem u něho vždy vzácné porozumění i tam, kde nesouhlasil a kdy proti své vůli musil rozhodovati… ve věci povolání úředníka do lidovýchovného oddělení ministerstva nebo ve věci státní knihovnické školy, ve věcech příručky pro lidové knihovníky, ve věci zákona o obecních knihovnách a jeho prováděcích nařízení, ve věci knihovnických kursů apod. (…) Vzpomínám rád na tuto dobu rušné mladosti a revolučního mládí našeho knihovnictví, v němž bylo plno věcných i osobních otázek. (…) Jedno však vidím jasně: přes dočasné spory věcného rázu byla jednotná fronta knihovnická, kterou nemohla rozrušit např. ani ta událost, když Živný začal vydávat časopis Knihu a Tobolka a já současně Knihy a knihovny.

O kursech se začalo jednat již v únoru 1919, uvažovalo se o jejich zřízení při Osvětovém svazu a uvažovalo se, že by mohly být i zárodkem budoucí knihovnické školy. Díky energii Velemínského se Kursy pro vzdělávání knihovníků uskutečnily ve dnech 7. dubna – 31. května 1919 ve dvou částech s celkem 70 posluchači, většinou učiteli a profesory.

Na základě získaných zkušeností se uskutečnila schůze přípravné komise, která jednala o mnohých tehdy naléhavých a nově vzniklých knihovnických otázkách, a následně byl Josef Volf společně s Robertem Balašem požádán o uskutečnění praktického kursu někde „na venkově“ (společně pořádali kursy v dalších letech).

Čtěme ze vzpomínek dál: Pořádati tehdy kurs nebylo lehkou věcí: byla nouze o ubytování i o stravování a přítel Balaš měl z této organizace mnohdy těžkou hlavu. Objednali jsme si tehdy z Plzně také sud Prazdroje – nebylo co píti. (…) Mimochodem podotýkám, že toto pivo tehdy přišlo až po ukončení kursu, takže se měla z něho dobře jen besední restaurace hořovická.

Dr. Volf ve vzpomínkách vysvětluje, proč se kurz konal právě v Hořovicích: Na Hořovice připadlo se proto, že se tam pořádal učitelský prázdninový kurs v prázdném zámku colloredomannsfeldském, a že se tudíž mohly vojenské kavalce při jednom s kavalci pro účastníky učitelských kursů u vojenské správy objednati. I otázka potravin byla podle daných okolností co nejlépe rozřešena. Účastníci, kteří narukovali většinou s kuférky jako vojáci, spali na chodbě zámecké v I. poschodí, nemajíce tam zpočátku ani věšáků a ani umyvadel. Za židli posloužil kuférek a šaty položeny přes den na postel a v noci přes kuférek. Úklid obstarali si účastníci sami. (…) Nás učitele chtěli umístit v městském chorobinci: v přízemí byla lůžka nemocných a chorých a byli jsme potom ubytováni také v zámku, kde jsme často do pozdních hodin večerních o otázkách knihovnických debatovali. Přednášky se konaly v zámecké kapli, posluchači si psali poznámky do sešitů, jež měli na kolenou. Příručka pro obecní knihovny byla totiž vydána až ke konci kursu. (…) Co tu bylo debat, zvláště když zasáhl do jednání bolševik, který však byl po stránce knihovnické velmi snaživým a přemítavým hochem.

Kursů (i závěrečných zkoušek) se účastnilo 36 posluchačů, většinou skutečně budoucích knihovníků. V úvodní přednášce dr. Volf hovořil o důležitosti knihoven v současné vzrušené době včetně krátké exkurze do dějin veřejných knihoven v Čechách, zejména v Hořovicích a okolí, zmínil se i o zahraničním knihovnictví – především americkém, anglickém a německém – a zejména položil důraz na význam knihovníkova vzdělání a jeho stálý styk se čtenáři, jehož duši musí hledět vyzpytovati. Vzpomíná, že přicházelo i mnoho účastníků z učitelských kurzů na hospitaci. Účastníci kurzu vždy dopoledne poslouchali a zapisovali přednášky, odpoledne se „šlo na koupačku“ nebo na krátký výlet na Valdek, Žebrák a Točník nebo do komárovských železáren a do Jinců, vpodvečer „za chládku“ se katalogizovalo, katalogizovala se spolková knihovna hořovické Vesny. Večer se sedávalo v některé místní restauraci a při tomto sezení účastníci kurzu současně přemlouvali členy místní Besedy, aby svoji knihovnu darovali budoucí obecní knihovně. Připomíná, že nescházely ani tragicko-směšné výjevy, když jeden účastník kursu se nešťastně zamiloval nebo když bylo nutno přelézt železnou zámeckou mříž, pokud někdo přišel pozdě, poněvadž tu nebylo zvonku na domovníka.

Všichni účastníci se na konci podrobili písemné i ústní zkoušce a všichni obstáli. Vzpomínám rád na všechny posluchače a posluchačky a zdravím všechny ty, kdož jsou naživu a kdož byli mezi prvními. Průkopníci!, končí svoje vzpomínky Josef Volf.

V Osvětových sbornících Podbrdska jsou v některých ročnících poznámky i o dalších uskutečněných kurzech: např. v roce 1927 v Hradci Králové ve dnech 18. července – 6. srpna pro knihovníky v obcích do 10 000 obyvatel, ukončeno zkouškou za účasti okresních knihovnických referentů a okresních knihovnických dozorců; bylo vydáno deset podpor po 300 korunách a deset podpor po 200 korunách. Všem účastníkům byla poskytnuta 50% sleva na jízdné.

V roce 1931 se třínedělní státní knihovnické kursy konaly v Kutné Hoře a ve Valašském Meziříčí česky, v Piešťanech slovensky, v Trutnově německy. Nemajetným účastníkům byla poskytována podpora (deseti účastníkům po 300 korunách, deseti po 200 korunách); kdo se chtěl o podporu ucházet, musil k přihlášce přiložit okolkovanou žádost.

Obr.: archiv autorky

Příště 2. část – knihovnické školy