VERONIKA JEŽKOVÁ  jezkova@svkkl.cz

Pro svou diplomovou práci jsem si před devíti lety zvolila dosud nezpracované téma Josef Václav Sládek a jeho osobní knihovna. Sládkův rodný kraj je mi velmi blízký, přesto jsem do té doby o jeho osobě znala jen základní informace ze školy a z dětství mi v paměti utkvěla báseň Matičce. Impulz dozvědět se více o jeho životě, zejména z knihovědného pohledu, byl výzvou. Jen málo pramenů věnujících se Sládkovu životu o něm prozrazuje něco jako o čtenáři a zmínky o jeho osobní knihovně jsou zcela výjimečné. Výchozím bodem mé práce se kromě studia literatury stal Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze a zejména pak Muzeum Josefa Václava Sládka ve Zbirohu, kde mi byly svou vstřícností a ochotou nápomocné pracovnice muzea, které svědomitě a se zápalem sobě vlastním udržují Sládkův odkaz neustále živý.

Na rozhraní Křivoklátské vrchoviny a brdských lesů leží město Zbiroh, dříve zvané také Zbirov, které je spojeno s několika význačnými osobnostmi. Narodil se zde básník Josef Palivec, dlouhou dobu zde pobýval básník Fráňa Šrámek i malíř Alfons Mucha. Stalo se také rodištěm básníka, který zdejšímu kraji věnoval své srdce. Vojtěch Černý, František Vlna, J. S. Zbirovský či Počátecký nebo Josef Bavor – pod těmito a dalšími jmény nalezneme stejného muže a jednu z nejvýznamnějších osobností české literatury a kultury, Josefa Václava Sládka. Připomínají nám jej pamětní desky a pomníky, jeho jméno nalezneme v názvech ulic a náměstí mnoha českých měst, včetně těch Sládkově osobě nejbližších – Prahy, Počátek a jeho rodného Zbirohu.

Od úmrtí spisovatele uplynulo již více než sto let, ale jeho díla žijí dál. Můžeme je nalézt ve fondech menších i větších knihoven, ale i v osobních knihovnách například skladatele Jaroslava Ježka, kde nalezneme Spisy básnické a Shakespearova Julia Caesara ve Sládkově překladu, v knihovně Mikoláše Alše se ukrývají sbírky Světlou stopou, Zvony a zvonky nebo časopis Lumír. Takto bychom mohli jmenovat množství dalších knihoven nejen Sládkových současníků, které ukrývají výsledky jeho spisovatelského, překladatelského i novinářského či fotografického umění.

Muzeum Josefa Václava Sládka, jehož součástí je i básníkova osobní knihovna, se nachází ve Zbirohu, v místě, kde dříve stával básníkův rodný dům, než jej jeho otec po požáru v roce 1885 přestavěl do současné podoby. Na domě je umístěna pamětní deska vytvořená sochařem Antonínem Odehnalem; letos uplyne už rovných sto let od jejího odhalení. Muzeum bylo slavnostně otevřeno 26. října 1952 za podpory Národního muzea, Literárního archivu a Ústavu pro jazyk český, s finanční podporou Ministerstva školství, věd a umění. Jedná se o jedno z prvních muzeí tohoto druhu. Jeho koncepci vytvořili Josef Polák a Karel Švehla.¹

Popis a uložení knihovny

Osobní knihovna J. V. Sládka se nachází převážně ve druhé a třetí místnosti expozice, malé množství knih je uloženo ve vitrínách či volně položeno v místnostech. Celkově obsahuje 1710 evidovaných svazků včetně ročníků časopisů.

Hlavní knihovna se čtyřmi knihovními skříněmi se nachází ve druhé místnosti (viz foto vpravo). Na sedmi policích první skříně nalezneme zejména poezii a prózu zahraničních i českých autorů. Sládkovo vlastnictví knih často potvrzují vpisky a poznámky obyčejnou tužkou v textu, v několika knihách můžeme nalézt vylisované rostliny. Mnoho svazků obsahuje dedikace. Z českých autorů se zde objevují například jména Václav Beneš Třebízský, Alois Jirásek nebo Julius Zeyer, ze zahraničních například William Shakespeare či Alfred Tennyson. Součástí poslední police jsou časopisy Malý čtenář, Rozkvět, Nový obzor, Světozor, Mladý hlas, Máj, Zvon atd. Druhá knihovní skříň obsahuje Shakespearova dramata a Sládkovu tvorbu, jinak dominují především díla Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera a Aloise Jiráska s častými dedikacemi Sládkovi. Třetí knihovní skříň je menší než skříně předchozí a obsahuje pouze pět polic, na kterých se nacházejí tituly domácích i zahraničních autorů, almanachy, mapy, průvodce a příručky. Čtvrtá skříň je v místnosti nejmenší a své hlavní místo zde mají slovníky v různých jazycích, vystavena jsou zde také další díla zahraničních autorů.

Ve třetí místnosti nalezneme další část knihovny ve třech otevřených skříňkách. Obsahují slovníky, časopisy, díla zahraničních autorů a české a německé hudebniny, mezi jejichž autory jsou Josef Bohuslav Foerster, Karel Bendl či Robert Mahler. Velká skříň v této místnosti pak ukrývá pět polic s básnickými spisy Jaroslava Vrchlického a jeho překlady či biografiemi, dále Sládkova díla a překlady, spisy Aloise Jiráska, Boženy Němcové a dalších českých autorů. Zbývající svazky knihovny nalezneme v expozici. Ve vitrínách první místnosti jsou vystaveny Sládkovy básnické sbírky, jeho překlady a studie o jeho životě. Na pracovním stole ve druhé místnosti jsou položeny tři tituly z tvorby pro děti. V prosklené skříňce ve třetí místnosti jsou představeny dedikované tituly Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, Ladislava Stroupežnického a Aloise Jiráska, Sládkova Průpravná mluvnice anglického jazyka a vydání časopisu Lumír, jehož jeden svazek je vystaven také na klavíru, umístěném též v této místnosti. V posledním, pátém pokoji se nachází prosklená skříňka s časopisy Photography a The British journal of photography. V krabicích umístěných ve skříni ve druhé místnosti najdeme kromě jiného fotografické pomůcky a rámečky, inventární a přírůstkové seznamy, torza knih a hudebnin a různé materiály k výstavám.

Tematický profil fondu a dedikace

Z tematického hlediska je nejvíce zastoupena poezie, což je naprosto očekávaný výsledek zkoumání básníkovy knihovny. Je jasné, že Sládek poezií žil a miloval ji. Z celkem 1710 svazků připadá na poezii 461. Prózu obsahuje 360 svazků, a to především romány v počtu 122 svazků, dále povídky a pohádky. Velký objem fondu tvoří hudebniny, které zde najdeme ve 249 svazcích. Zastupují Sládkovu oblibu hudby a hry na klavír, kterou přenesl také na svoji dceru Helenu; mnoho hudebnin nejspíše pochází až z Helenina vlastnictví. Počtem 236 svazků jsou zastoupena dramata, z nichž většina pochází z pera Williama Shakespeara, jehož překládání se básník na sklonku života plně věnoval. Méně jsou zastoupeny ostatní typy literatury. Dalších 90 svazků zahrnuje 21 slovníků, naučné knihy, učebnice, cestopisy, mapy a atlasy, průvodce, knihy o historii, přednášky. Ve zbývající literatuře se již v menší míře vyskytují noviny a časopisy, studie, biografie a jiné.

Celkem 381 titulů obsahuje dedikaci, z toho 277 titulů je věnováno přímo Sládkovi. Dalších 25 svazků věnoval básník většinou své druhé ženě Marii, ale objevuje se zde také dedikace dceři Heleně nebo přátelům Růženě Jesenské a Josefu Thomayerovi. Ze zbývajících 79 svazků je většina připsána Marii či Heleně Sládkovým, některé knihy obsahují věnování muzeu. Pokud na knihovnu nazíráme z tohoto hlediska, zjistíme, že 381 titulů z celkového počtu s jistotou patřilo Sládkovi, naopak 284 svazků určitě nepatřilo do jeho knihovny. Nejčastěji Sládkovi věnoval své práce Jaroslav Vrchlický (knihovna obsahuje 102 titulů s jeho dedikacemi), od Aloise Jiráska pak pochází 20 dedikací, od Františka Heritese 15, Antonín Klášterský věnoval Sládkovi knihu čtrnáctkrát a dedikací Julia Zeyera napočítáme 13. Z dalších, kteří básníkovi knihu vlastnoručně věnovali, jmenujme například Růženu Jesenskou, Jiřího Gutha, Boženu Vikovou-Kunětickou, Vladimíra Frídu, Aloise Škampu, Xavera Dvořáka a další.

Uspořádání knihovny

Jak poznáme z dochovaných dobových fotografií, Sládkova knihovna byla vždy uspořádána podobným způsobem, jak je dnes k vidění v expozici muzea. Používal zarážky na knihy a před knihami míval vystavené sošky, obrázky či fotografie. V kovovém rámečku je dochována fotografie zbirožské vily, kterou nechal Sládek vystavět roku 1906 u Čápského rybníka poblíž zbirožského vlakového nádraží. Do domu umístěného ve velké zahradě jezdil pouze v teplých obdobích; od roku 1908 se pak do Zbirohu nastěhoval nastálo. Na sklonku života, kdy trpěl zejména potížemi se srdcem a pohybovým aparátem, používal pojízdný vozík, kterému byly uzpůsobeny zvláštní kolejnice zabudované do podlahy.

Tématu Sládkovy knihovny se dotýká Bedřich Beneš ve svých Besídkách o básnících: Slunce již se sklonilo za vysoké štíty pražských domů, do příbytků se vkrádal soumrak. Rozložil se po všech koutech prostorného pokoje, kde byly příhrady plné knih. Nápisy na hřbetech oznamovaly, že velká jich řada jsou díla v jazyku anglickém. V jiné skříni narovnány svazky časopisu »Lumír«. Rozložené knihy a papíry částečně popsané svědčily, že zde jest duševní dílna. Mezi stolem a knihovnou stála černá kožená pohovka, takže snadno bylo lze s ní dosáhnouti i knih i psát na stole.² V rodině Sládků nejspíše přibývaly knihy značnou rychlostí, stejně tak byl rychlý oběh časopisů či rukopisů. O pořádku v knihách se zmiňuje Sládek v dopisech příteli Juliu Zeyerovi. Z korespondence vyplývá, že rovnání knih bylo u Sládků celorodinnou záležitostí, básníkovi byla nápomocná žena Marie i dcera Helena. Z dopisů lze také vyvodit, že některé chybějící knihy, které do Sládkova fondu podle dochovaných písemných záznamů prokazatelně patřily, mohou být možná zahrnuty v knihovnách některých jeho přátel, kteří si je půjčovali.

Roku 1945 píše Josef Polák o Sládkově pozůstalosti: Ve zbirožské vile, obývané teď doktorem Josefem Teplým, pražským policejním lékařem, jehož choť je praneteří básníkovou, je dosud několik památek na J. V. Sládka. V pracovním pokoji, kde Sládek tvořil hlavně překlady Shakespearových dramat, zůstal původní starý nábytek i úmrtní lože básníkovo. Na prahu pokoje jsou dva hluboké zářezy, jakési kolejnice pro Sládkovu pojízdnou lenošku.

Z příspěvku vyplývá, že část pozůstalosti byla ještě po vzniku Sládkova muzea ve vlastnictví jeho rodiny. Dočteme se v něm také o Sládkových knihách: Ve vile je ještě část původní knihovny, cizí vydání Shakespeara, s nimiž asi Sládek srovnával český překlad, a svazky angloamerických autorů. Kromě toho jsou v knihovně Sládkově cizojazyčné příručky hodně odborného rázu o fotografii a tisku. Z české literatury jsou tu dosud knihy Zeyerovy s věnováním, knihy Sládkova lékaře a přítele Thomayera-Jamota nebo Růženy Jesenské a jiných. Zvláště nás zaujmou Vrchlického knížky Selské balady a Na domácí půdě s věnováním a Vrchlického překlad Vignyho Osudů s přípisem „Drahému příteli J. V. Sládkovi Jar. Vrchlický, 8. IV. 1903“.³  Uvedená díla jsou nyní součástní muzea a shromážděné knihovny kromě překladu Vrchlického; svazek Osudů Alfreda de Vignyho s dedikací nebyl v knihovně nalezen.

Získávání knih

Básník knihy nejčastěji získával jejich zakoupením nebo mu je věnovali přátelé. Svědčí o tom značné množství rukopisných dedikací v knihách. Často si posílali knihy s Juliem Zeyerem, ačkoli díla zahraničních autorů nebyla zrovna levná. Příkladem může být dopis z 10. dubna 1879 psaný ve Zbirohu: Děkuji Ti mnohokrát za tu krásnou knihu. Budeš-li hodný, dám Ti ji také jednou přečíst a k tomu druhý svazek, který se mi řízením nevyzpytného osudu také dostal do rukou. Marinka byla na Swinburna až žárliva; tak mne zaujal. Ale prosím Tě, pro podruhé, abys koupil pro mne aspoň půl slušné bibliotéky z výtečných českých spisů: o mnoho dráž to nepřijde.⁴

O nákupech knih svědčí dokumenty uložené v souboru Sládkových účetních dokladů v Literárním archivu Památníku národního písemnictví; například vyúčtování dodávek knih za rok 1876 z knihkupectví Dr. Grégr & Ferd. Dattel či účet za rok 1889 z knihkupectví Bursík & Kohout. Přímo v osobní knihovně ve Zbirohu je v příručce Malý zahradník od Josefa Křemena založen účet ze dne 12. 8. 1910 od nakladatele A. Reinwarta za jmenovanou knihu a další tituly. V osobní knihovně jsou důkazem nákupu také vpisky o zakoupení knih z Burianovy pozůstalosti ve čtyřech svazcích Jungmannova česko-německého slovníku. Sládek si zakládal poznámkové sešity i sešity účetních záznamů. Pečlivě si zapisoval všechny příjmy a pohyby financí uložených ve spořitelně, bance či záložně, příjmy z vydání básnických sbírek a překladů. Se stejnou důsledností zapisoval i veškeré výdaje. Mezi nejčastější patřily výdaje za nákup obálek, známek, pohlednic a dopisních papírů či novin nebo poštovné za knihy. Do poznámkových sešitů zapisoval také návštěvy u lékaře a záznamy o fotografování, včetně seznamu pořízených negativů či „fotografických receptů“.

J. V. Sládek a jeho láska ke knihám

Nahlížení do osobních knihoven slavných velikánů minulých dob je událostí výjimečnou a objevnou. Nekončí jen u zkoumání jednotlivých svazků, ale nabízí také pohled na proměny literatury, na samotnou dobu, kdy knihovna vznikala, rozrůstala se a žila vlastním životem. Nazíráme do duše jejího tvůrce a poznáváme ho nejen ze strany formální a běžně známé, ale nakonec i z té osobní. Tak tomu bylo v případě knihovny Josefa Václava Sládka, která mi tuto výjimečnou osobnost ukázala nejen jako pracovitého básníka, překladatele a novináře, ale především jako člověka. Člověka trpícího a zároveň milujícího, schopného a nezastavujícího se před žádnou překážkou, ač právě tato neústupnost jej fyzicky oslabovala. Člověka plného zájmů nejen literárních, nýbrž také zájmů o budoucnost českého lidu, zbožňujícího svůj rodný kraj a přírodu. A v neposlední řadě člověka, pro kterého četba znamenala mohutný vývoj v jeho vlastní tvorbě a zároveň mu poskytovala útěchu, když v nemoci neměl sílu tvořit.

Soupis Sládkovy osobní knihovny bylo nesnadné vytvořit vzhledem k chatrnému stavu některých svazků knih, přesto byl však opatřen obstojný doklad o básníkově čtenářském životě, z nějž lze vycházet a čerpat pro další studium jeho života či tvorby. Vytvořený soupis byl uložen v Muzeu J. V. Sládka ve Zbiroze spolu se všemi doprovodnými materiály.

¹ POLÁK, Josef. K otevření Sládkova muzea ve Zbiroze. Slovesná věda. 1952, roč. 5, č. 5, s. 223–224.

² BENEŠ, Bedřich. Za mořem: o Jos. Václavu Sládkovi. Bzenec: nákl. vl., 1918. 16 s. Besídky o básnících, sv. 4.

³ POLÁK, Josef. J. V. Sládek: básník domova. Praha: Fr. Borový, 1945, s. 93–94.

⁴ Sládek – Zeyer: vzájemná korespondence. Praha: Československá akademie věd, 1957, s. 376