JIŘÍ KLUSOŇ  jiri.kluson@mkcr.cz

Milí čtenáři Čtenáře, pojďme se na chvíli vrátit o nějaký ten rok zpátky. Nuže: v Plzni si připomínají dvacet let od zavedení elektrické tramvaje, na pražském Smíchově padesát let od založení pivovaru Staropramen, zatímco v Egyptě uplynulo padesát let od slavnostního otevření Suezského průplavu. V Liberci právě zakládají zoologickou zahradu a ve Francii umírá malíř Auguste Renoir. Zbývá třicet let do založení časopisu Čtenář zhruba v dnešní podobě. Už víte, v jakém roce jsme se ocitli? Jsme v roce 1919, kdy spatřily světlo světa dva právní předpisy, jimiž byly zavedeny veřejné knihovny. Šlo o zákon č. 430/1919 Sb. z. a n., o veřejných knihovnách obecních, který nabyl účinnosti 30. 7. 1919 (budu o něm psát hlavně jako o zákoně o knihovnách), a jeho prováděcí nařízení vlády č. 607/1919 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon o veřejných knihovnách obecních, které nabylo účinnosti dne 22. 11. 1919 (budu o něm psát jako o vládním nařízení).

Pojďme se tedy podívat, jak vypadala soustava knihoven v době první republiky a v době pozdější, až do roku 1959, kdy byly (ke dni 1. 8.) oba uvedené právní předpisy zrušeny. Zároveň bude zajímavé učinit si alespoň v duchu letmé porovnání se současnou právní úpravou.

Zřízení knihovny

Úplným základem právní úpravy byla povinnost každé politické obce, která má více než 400 obyvatel a v níž působí alespoň obecná škola, zřídit a provozovat veřejnou knihovnu. Pojem „veřejná knihovna“ je, nutno připustit, stručnější a vhodnější nežli nynější pojem „knihovna evidovaná Ministerstvem kultury“. Mimochodem, když Evropská komise vydala 17. 4. 2013 rozhodnutí, v němž řešila dotace na podporu knihoven, pojednávala o veřejných knihovnách, které plní „skutečný veřejný úkol a povinnost“.

A nyní se již vydejme do minulosti. Zákonodárce si uvědomuje, že zřídit knihovnu nelze ze dne na den, proto stanovil přechodná ustanovení. Politická obec splňující výše uvedené parametry ji musí zřídit „pokud možno ihned“, nejpozději však do 31. 12. 1920. Politické obce s méně než 400 obyvateli, ale v nichž působí obecná škola, mají lhůtu o rok delší. Jsou povinny zřídit knihovnu do 31. 12. 1921.

Budování fondů

Knihovny jsou pojaty jako instituce sloužící k „doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva“, proto právní úprava řeší vcelku podrobně obsah knihovních fondů, otvírací dobu i pravidla pro poskytování dokumentů. Zákonodárce nezapomněl ani na pravidla pro financování.

Ve fondu knihovny smí být pouze „četba vzdělávací, naučná i zábavná“, ovšem pouze taková, která má „skutečnou vnitřní hodnotu“. Tak stanoví zákon. Toto obecné konstatování bylo upřesněno vládním nařízením způsobem, který se nám dnes může zdát úsměvný, mějme však na paměti, že jsme v roce 1919 a doba je jiná. Knihovny tedy například nesměly mít ve fondu „výtvory nemravného rázu (díla pornografická)“ nebo „detektivní a indiánské povídky“. Republika je dosud mladá, takže nebyly přípustné ani „pamflety snižující tendenčně celé stavy nebo vrstvy obyvatelstva“ a hlavně „díla směřující proti trvání a celistvosti státu československého“. Pro případ, že by někdo váhal, zda určitý dokument smí, či nesmí být ve fondu, mohl se poučit v seznamu, který vydalo Ministerstvo školství a národní osvěty a v němž uvádí, které spisy a výtvory je „nutno vyloučiti z veřejných knihoven“.

Právní předpisy pamatovaly nejen na kvalitu knihovního fondu, ale i na jeho rozsah. Knihovna musela při svém vzniku mít alespoň 50 vázaných svazků „cenné četby“. Akviziční činnost byla povinná: ročně se muselo pořídit alespoň deset dalších vázaných svazků. Zvláštní pravidlo platilo pro „obce větší“ – ty byly povinny každoročně rozšířit fond své knihovny alespoň o takový počet vázaných svazků, který se rovnal 1 % počtu všech obyvatel obce.

Otvírací doba a umístění

Aby knihovny mohly plnit svůj účel, vládní nařízení podrobně stanovuje jejich minimální otvírací dobu. V obcích s méně než 2000 obyvateli musí být přístupné alespoň 30 týdnů ročně, a to minimálně jednou týdně; naopak v obcích s více než 10 000 obyvateli musely být přístupné denně. Výpůjční hodiny musely být stanoveny tak, aby „vyhovovaly většině obyvatelstva a podporovaly oběh knih“. Aby služby knihovny byly co možná nejlepší, bylo jejich povinností „účinným způsobem uváděti ve známost obecenstva seznamy novinek svých“.

„Úplně vybudovaná knihovna skládá se z půjčovny knih, čítárny časopisů a knihovny příruční.“ Tak stanoví § 3 zákona. Právní předpisy určovaly i základní parametry prostor, v nichž má být umístěna. Muselo jít o vhodné místnosti, které jsou „důstojně a účelně upravené“. Knihovna ve městě musela mít „zvláštní síň pro čítárnu mládeže do 16 let“. Protože zde docházelo k prezenčním výpůjčkám, musela být světlou, prostornou a přiměřeně zařízenou místností. A co je nejdůležitější: žádná část knihovny nesměla být umístěna tam, kde se čepují alkoholické nápoje. Inu, ve Spojených státech amerických před pár měsíci zavedli prohibici a mladá republika šla s dobou!

Výpůjčky

Vládní nařízení pamatovalo také na půjčovny (pobočky knihovny) „v obcích rozlehlých“ a ve velkých městech. Pokud mělo město více než 40 000 obyvatel, muselo v různých svých částech zřídit pobočky alespoň pro každých 20 000 obyvatel. Pokud se obec skládala „z několika osad“, musela být v každé osadě postupně zřízena půjčovna, a to zejména pokud byly od sebe vzdáleny více než tři kilometry.

Právní předpisy rozlišovaly mezi prezenčními a absenčními výpůjčkami, byť těchto adjektiv samozřejmě nepoužívaly. Prezenční výpůjčky se odehrávaly v „knihovně příruční“ a v „čítárně“.

Příruční knihovna musela být zřízena jako oddělení knihovny v obcích majících více než 2000 obyvatel. Dokumenty zařazené v příruční knihovně byly k dispozici čtenářům, aniž by je musel přímo zapůjčit knihovník. Tyto dokumenty „se domů nepůjčují“. Vládní nařízení stanoví dosti kazuistickým výčtem, jaké dokumenty zde mají být – na prvním místě je uvedena Sbírka zákonů a nařízení, následována je „přiměřeným slovníkem naučným“ a díly „všeobecně poučnými“, kam patří například díla týkající se „hlavně poměrů místních a krajových“, učebnice, statistiky a – podle dobové terminologie – atlanty. Zde je opět vidět jeden ze základních cílů zákona a vládního nařízení: prohlubování vzdělanosti obyvatelstva. Čítárna je pojata jako místnost určená přímo k četbě prezenčně vypůjčených knih a časopisů a v obcích nad 5000 obyvatel musí jít o samostatnou místnost oddělenou od půjčovny.

K absenčním výpůjčkám pak v knihovně docházelo v „půjčovně knih“. Dobu výpůjčky stanovil knihovní řád. Ještě se k němu blíže dostaneme, ale tady zdůrazněme, že vládní nařízení pamatuje na situace, kdy čtenář nevrátil vypůjčený dokument. Tehdy má knihovna vymáhat jeho vrácení a je oprávněna čtenáři uložit poplatek z prodlení. Pokud čtenář nevrátil dokument ani po těchto krocích, byla knihovna povinna vymáhat vrácení dokumentu nebo náhradu způsobené škody prostřednictvím politické správy nebo soudní cestou.

Vládní nařízení pamatovalo i na meziknihovní výpůjční služby. Nejsou stanoveny jako povinnost právním předpisem, jsou na dobrovolné smluvní bázi. Nejednalo se ovšem o služby mezi jednotlivými veřejnými knihovnami, nýbrž o vztah mezi veřejnou knihovnou a knihovnou jinou, slovy vládního nařízení: školní, vojenskou, klášterní, ryze vědeckou nebo odbornou. Jako zvláštní druh knihoven zavádí vládní nařízení „ústřední knihovny“. Pojednáme o nich ve druhé části tohoto textu.

Podle čl. 20 vládního nařízení „knihovny půjčují četbu zpravidla bezplatně“. Poplatky za výpůjčky mohla knihovna vybírat pouze tehdy, pokud k úhradě jejích potřeb (tedy pro její ekonomickou existenci) nepostačily řádné příspěvky od obce a jiné formy podpory. Nebylo stanoveno, jak má být výše poplatků určena ani jakou maximální výši mohou mít, pouze byla zavedena podmínka, že poplatky (tedy i jejich výši) schvaluje „okresní výbor osvětový“. Nelze pochybovat o tom, že při schvalování měl výbor na paměti jeden z účelů knihoven – pracovat na národním cítění. Mohly tedy požadovat od čtenářů peněžitou náhradu za „legitimace a knihovní tiskopisy“, přičemž tato úhrada nesměla „značně převyšovati“ jejich výrobní cenu.

Financování knihoven

Tím se dostáváme k tomu, jak se knihovna financovala. Tuto povinnost měla jako zřizovatel obec – z dnešního pohledu tedy měla prvorepubliková knihovna nejblíže k příspěvkové organizaci. Vládní nařízení stanovilo minimální částku, kterou byla politická obec povinna využívat na její zřízení a provoz; nazývá ji „obecní dotací“. Částka byla stanovena jako roční a lišila se podle toho, kolik měla obec, jež knihovnu zřizovala, obyvatel. Pro nejmenší obce (do 5000 obyvatel) činila alespoň 50 haléřů na hlavu, pro největší (mající více než 100 000 obyvatel) činila alespoň 80 haléřů na hlavu – tedy 80 000 Kč ročně. Je to hodně, nebo málo? Pro ty, kdo dospěli k závěru, že je to málo, je třeba zdůraznit, že tyto částky byly v minimální výši stanoveny vládním nařízením a byly nárokové. Do značné míry tak byla omezena, řekněme, politická libovůle představitelů obce. Knihovna také mohla přijímat dary a subvence, a to „peněžní i knižní“, a mohla také pořádat „ve prospěch knihovního fondu podniky rázu lidovýchovného“. Hle, přednášky, besedy, výstavy, zkrátka vidíme § 13 dnešního nařízení vlády č. 288/2002 Sb., ovšem poutavěji napsaný jako „pohádkové hodinky“, „večírky umělecké“...

Dokončení příště (knihovny pro národnostní menšiny, řízení knihoven, osoba knihovníka, knihovní instruktor aj.)