MILAN VALDEN  Milan.Valden@seznam.cz

Knihovna československé exilové a samizdatové literatury Libri prohibiti sídlí v Praze na Senovážném náměstí č. 2. Vznikla z potřeby soustředit dříve zakázanou produkci exilových a samizdatových vydavatelů. Veřejnosti byla otevřena za přítomnosti prezidenta Václava Havla dne 22. října 1990.

Zakladatelem a dosavadním ředitelem knihovny Libri prohibiti je Jiří Gruntorád. Základem sbírek se stala jím vydávaná samizdatová Edice Popelnice. Název knihovny převzal Jiří Gruntorád od vydavatele ostravské strojopisné edice Libri prohibiti (1972–1988) Jaromíra Šavrdy (1933 až 1988). Knihovna je největší sbírkou zakázaných a exilových knih, dokumentů, časopisů a dalších materiálů v Česku.

Jiří Gruntorád

Jiří Gruntorád se narodil 21. září 1952 v Praze. Po základní škole se učil lesařem, později pracoval jako lesní dělník či průvodčí tramvaje, zedník, topič nebo skladník. Po podepsání Charty 77 v roce 1979 byl dvakrát uvězněn. Nejprve ho odsoudili na tři měsíce zástupně za nedovolené držení zbraně (při domovní prohlídce u něj však našli jen spoustu samizdatů!). Nedlouho po propuštění ho čekalo druhé uvěznění, tentokrát na čtyři roky za podvracení republiky (1980–1984), jehož se měl dopustit tím, že rozšiřoval hudební nahrávky a opisy literárních textů. Roky 1981 až 1983 strávil ve věznici v Minkovicích, kde vězni pracovali v těžkých podmínkách pro výrobce bižuterie. V průběhu výkonu trestu byl dozorci bit, a když si na to stěžoval, přidali mu k trestu čtrnáct měsíců s tím, že se sám zranil, aby mohl dozorce neprávem obvinit. Po tomto incidentu ho soudně přeřadili do třetí nápravně-výchovné skupiny (tedy nejpřísnější) a následujících čtrnáct měsíců ho věznili ve Valdicích. Dodatečný trest mu pak byl v roce 1985 soudem zrušen. Po propuštění žil další tři roky v režimu tzv. ochranného dohledu, v rámci kterého nesměl v nočních hodinách opustit Prahu 2. Pracoval jako topič, ale i z této práce ho z politických důvodů nakonec propustili... Z valdického vězení propašoval na motácích část Labutích písní Ivana M. Jirouse.

Od samizdatu k založení Libri prohibiti

V roce 1978 založil Jiří Gruntorád samizdatovou Edici Popelnice, kterou vyjma let, kdy byl vězněn, také řídil, a to až do roku 1989. Tato edice pokrývala široké spektrum nezávislé literatury včetně překladů. Gruntorádovým původním záměrem bylo rozšiřovat obtížně dostupné texty vydané jak v jiných samizdatových nakladatelstvích, zejména v Edici Petlice a Edici Expedice, tak mimoedičně.

V Edici Popelnice vyšlo celkem 124 titulů. Prvním byla v té době veřejně dosud nepublikovaná sbírka Jaroslava Seiferta Morový sloup. Dále zde vyšlo např. osmnáct titulů z díla Egona Bondyho, romány a novely Bohumila Hrabala, Pavla Kohouta, Vlastimila Třešňáka, Ludvíka Vaculíka (Morčata a Český snář), divadelní hry a eseje Václava Havla, básnické sbírky a skladby Zbyňka Hejdy, Ivana M. Jirouse, Karla Kryla, Karla Pecky a Bohuslava Reynka a práce Milana Knížáka aj. Z jiných samizdatových či exilových edic převzal Gruntorád též díla Jiřího Gruši, Edy Kriseové, Oldřicha Mikuláška (Agogh), Karola Sidona, Jana Skácela (Chyba broskví), Josefa Škvoreckého (Tankový prapor) či Josefa Topola (Sbohem, Sokrate!). Celkem 33 titulů vyšlo v edici v prvním samizdatovém vydání. Z překladových titulů zde vyšla např. díla Arthura Koestlera a George Orwella, soubor statí Alexandra Solženicyna nebo poema Rekviem Anny Achmatovové.

V prvních třech letech vycházelo v Edici Popelnice až třicet svazků ročně, pak kolem deseti ročně. Náklad byl obvykle 12–15 kopií (jeden opis), v některých případech až 28 kopií (dva opisy). Zhruba dvacet titulů vyšlo ve více vydáních (např. Hrabalův Něžný barbar). Originál a první kopie byly ponechány v archivu.

Právě publikace Edice Popelnice se staly základem knihovny Libri prohibiti, kterou Jiří Gruntorád vybudoval po sametové revoluci. K nim přidal další publikace, které v době normalizace získal koupí či výměnou. Sbírku tehdy tvořilo asi dva tisíce knih, reprezentativní soubor časopisů a dokumentů. První sídlo knihovny bylo v Podskalské ulici. Knihovna své fondy zpřístupňuje badatelům i široké veřejnosti a ve svých prostorách pořádá různé výstavy, přednášky, semináře a literární večery. V knihovně Libri prohibiti byla také vydána řada publikací.

Prezident Václav Havel Jiřího Gruntoráda v roce 2002 vyznamenal Medailí Za zásluhy 1. stupně. Téhož roku převzal ocenění Magnesia Litera za přínos české literatuře za založení Libri prohibiti. Kolekce samizdatových periodik této knihovny byla v roce 2013 zařazena do programu UNESCO Paměť světa.

Jak knihovna funguje

V roce 1991 bylo založeno nevýdělečné občanské sdružení Společnost Libri prohibiti, jehož hlavním cílem je zajištění chodu knihovny a kompletování sbírek. Jeho valná hromada přijala 30. ledna 2015 nové stanovy zapsaného spolku podle nového občanského zákoníku. Dnes má společnost přes sto třicet členů. Předsedou výboru je Ivan M. Havel, místopředsedy Taťjána Dohnalová a Petr Pospíchal, jednatelem Jiří Gruntorád, členy Michal Holeček, Vlastimil Ježek, Mirek Toušek a Karel Jadrný. Knihovna se financuje z grantů, sponzorských darů a darů příznivců a členů Společnosti Libri prohibiti, z příjmů za poskytované služby a za prodej knih a katalogů.

Knihovna dlouhodobě naplňuje cíle, kvůli kterým vznikla: kompletovat produkci exilu i samizdatu, včetně nosičů zvukových i obrazových záznamů. Vzhledem k unikátnosti některých materiálů, které se knihovně podařilo získat (a v některých případech i zachránit před zkázou) a které nejsou dostupné nikde jinde v republice ani ve světě (z větší části jsou evidované v elektronické podobě), má knihovna zásadní význam pro zlepšení informovanosti v mnoha oblastech. Kromě literatury a literární vědy také v historii, politologii, filozofii, teologii, sociologii, kulturní i politické publicistice, lidských právech a mezinárodních vztazích atd.

Knihovnu, která má dva stálé zaměstnance, navštěvují zájemci z mnoha zemí, studenti a vědečtí pracovníci mnoha odborných institucí. Do studovny přichází denně až deset uživatelů, mnoho konzultací poskytuje knihovna také písemně, telefonicky a elektronickou poštou. Služeb knihovny využívají různé instituce doma i v zahraničí, vědečtí pracovníci, studenti středních a vysokých škol, Český rozhlas, Česká televize, některá vydavatelství, novináři i další zájemci. Materiály pro své diplomové práce si zde hledají studenti čeští i zahraniční.

Co všechno v Libri prohibiti najdeme

Knihovní fond je rozdělen do jedenácti částí:

1. české samizdatové monografie a časopisy (fond má kolem 18 000 knihovních jednotek z 50. až 80. let, a to jak edičních, tak i publikací mimoedičních; sbírka časopisů čítá 440 titulů, všechna významná periodika jsou kompletní);

2. české exilové monografie a časopisy (fond zahrnuje 8200 knihovních jednotek, zastoupeno je 35 nakladatelství, která měla souvislý ediční program, a přes 400 jednotlivých nakladatelů a institucí, které vydávaly publikace v češtině, dále 940 titulů čs. exilových periodik);

3. monografie a časopisy 1. a 2. odboje (přes 100 knihovních jednotek legionářské literatury z 1. světové války, přes 1070 monografií čs. válečného exilu z let 1939–1945 a 140 titulů časopisů z období 1. a 2. světové války);

4. cizí samizdatové monografie a časopisy (520 knihovních jednotek slovenského a 1940 knihovních jednotek polského samizdatu, 50 titulů slovenských a 328 titulů polských periodik, okrajově je zastoupen i ruský samizdat a periodika z bývalé NDR);

5. cizí exilové monografie a časopisy (přes 1030 knihovních jednotek slovenských exilových monografií a 60 titulů časopisů, 610 svazků monografií ruského a ukrajinského exilu z let 1920–1990 s více než 35 tituly časopisů, polský exil je zastoupen pouze několika desítkami titulů časopisů a stovkou publikací);

6. cizojazyčné monografie a časopisy (fond cizojazyčných knih se vztahem k Československu a dalším komunistickým zemím nebo k problematice lidských práv, včetně překladů z češtiny, má 4300 svazků a 700 titulů časopisů);

7. krajanské monografie a časopisy (více než 670 knihovních jednotek a několik desítek titulů periodik vydávaných krajany především v Rakousku, USA a bývalé Jugoslávii);

8. česká a slovenská domácí periodika od 60. let do současnosti (mj. kolekce více než 200 titulů novin a časopisů ze srpna 1968);

9. dokumentace a archiv;

10. příruční knihovna – tematická a sekundární literatura (celkem kolem 5400 položek);

11. audiovizuální oddělení.

Bližší informace najdete na www.libriprohibiti.cz.               

Foto: Milan Valden