IGOR VÁCLAVÍK Vaclavik@psp.cz

Letošní rok je pro naše knihovnictví velice významný, neboť si v létě připomeneme 100. výročí od přijetí prvního knihovního zákona – dne 22. 7. 1919 přijalo tehdejší Národní shromáždění československé zákon č. 430/1919 Sb., o veřejných knihovnách obecních. Příspěvek je zaměřený na některé aspekty projednávání knihovnické legislativy od roku 1918 až po současnost. 

Vývoj knihovnické legislativy od roku 1918 do současnosti byl již popsán v mnoha akademických pracech, v odborných článcích i v literatuře. S ohledem na zaměření naší odborné parlamentní knihovny se proto ve svém textu soustředím na některé detaily parlamentního projednávání při schvalování těchto zákonů, ať již v době Československé republiky, nebo už za existence samostatné České republiky.

PRVNÍ KNIHOVNÍ ZÁKON – 1919

Před vznikem Československé republiky – Český zemský sněm

První pokus o přijetí zákonné normy byl učiněn roku 1907 poslancem K. Pippichem (tisk DCCLIII), jenž požádal Český zemský sněm, aby uložil zemskému výboru vypracovat návrh zákona ve věci zakládání a udržování veřejných knihoven. Tento návrh však nebyl úspěšný.

Významnou osobností, která se podílela na skutečném formování textu zákona, byl L. J. Živný. Ke knihovnictví se dostal na základě inspirativní cesty do Anglie v roce 1902, ze které se vracel s rozhodnutím napřít své síly do služeb českého knihovnictví. Bylo mu jasné, že zákonná podpora této oblasti je více než nutnou podmínkou. Byl velmi aktivní a činorodý a sepsal množství odborných textů s knihovnickou tematikou. Živný byl autorem prvního konkrétního návrhu zákona, jímž se upravuje zřizování a udržování veřejných knihoven v obcích „království českého“. Na základě jeho textu byl vypracován rozšířený návrh, který byl přednesen poslancem E. Koernerem v roce 1908 na zemském sněmu, avšak obstrukcí německých poslanců se nedostal k projednání a návrh samotný ve sněmovních tiscích nevyšel.

Parlamentní projednávání – Národní shromáždění československé

Návrh knihovního zákona připravili L. J. Živný s J. Auerhanem a tento návrh byl zařazen k projednání jako tisk 1233.

A. výbor

Kulturní výbor ze svého jednání dne 15. 7. 1919 vydal zprávu (tisk 1357), ve které nejsou k předloženému textu návrhu zákona žádné připomínky a kde doporučuje navrženou osnovu zákona ve 12 paragrafech přijmout.

B. plénum

Návrh zákona se projednával na schůzi dne 22. 7. 1919, kdy se jednalo o třetí bod denního programu. Zpravodajskou zprávu přednesl poslanec Pilát a poté zazněly další dva souhlasné příspěvky. V závěrečném hlasování byl návrh zákona bez jakýchkoliv úprav přijat a vstoupil v platnost 30. 7. 1919.

První knihovní zákon platil bez jediné novelizace 40 let, což bylo možné díky obecnosti textu, neboť veškeré detaily poté upravovalo prováděcí nařízení vlády 607/1919 Sb.

DRUHÝ KNIHOVNÍ ZÁKON – 1959

Situace v průběhu válečných let značně omezila činnost lidových knihoven a hlavním úsilím knihovníků bylo, aby se chod vůbec udržel a aby se knihovny ubránily nátlaku po ideovém usměrnění své práce. Ale na druhé straně to byla doba příznivá pro reformní knihovnické úvahy. Nejvýrazněji se projevuje skupina knihovníků (tzv. skupina východočeská) soustředěná kolem pardubického knihovníka Z. Vavříka.

Činnost členů této pracovní skupiny dokumentuje mnoho písemných výstupů – některé z prací jsou obšírné, jiné se omezují jen na připomínky a poznámky k určitým otázkám. Komplexní shrnutí se nachází ve stati dr. Drtiny, která tak tlumočí obsahy jednotlivých prací, jež přinášejí poznámky o stavu českého knihovnictví i náměty, jak je zreorganizovat.

Veškeré snahy a pokusy o seriózní zamyšlení nad úpravou zákona a další progresivní rozvoj knihovnictví však byly přerušeny únorem 1948. Byla nastoupena cesta „socialistického programu výstavby knihovnictví v Československu“. Po změně politického režimu bylo jasné, že stávající knihovní zákon nevyhovuje novým společenským podmínkám, a začalo desetiletí diskusí o jeho nové podobě. Zpočátku se navrhovalo pouzeopravit sporné články a uplatnit zásadu vzájemné kooperace všech knihoven. Brzy ale převládl názor, že knihovny jsou jedním ze základních nástrojů ideového působení, a od toho se odvíjelo celé pojetí nového zákona.

Vzhledem k tomu, že v roce 1950 bylo rozhodnuto, že zákonnou úpravu knihoven je třeba řešit souběžně s celou lidovýchovou a osvětou, odsunulo se zpracování a přijetí zákona o několik let.

Parlamentní projednávání – Národní shromáždění republiky Československé

Zákon byl do Národního shromáždění předložen Ministerstvem školství a kultury. Hlavním ideovým zdrojem vypracovaného textu bylo usnesení ÚV KSČ o dalším rozvoji a prohloubení ideové účinnosti osvětové práce z května 1958.

A. výbor

Návrh zákona projednal 23. 6. 1959 výbor kulturní a stenografický záznam z jednání o tomto návrhu obsahuje 55 stran. Dlouhé úvodní slovo přednesla zpravodajka poslankyně Soukupová, která po faktickém popisu vývoje knihovnictví u nás dospěla k ideovému závěru, ve kterém se zdůrazňovala politickovýchovná funkce knihovníka i jeho zásadní poslání v šíření vědeckého světového názoru a socialistické kultury ve městech i na vesnicích.

V diskusi vystoupilo celkem 15 poslanců a šest přizvaných hostů převážně z předkládajícího ministerstva. Ve svých příspěvcích se k technickým záležitostem zákona a případným návrhům úprav diskutující vyjadřovali minimálně, převážně se jednalo o ideologické proslovy (viz např. posl. Homoly: Když není na vesnici dobrý knihovník, tedy nám čtou Raise, prostě všechny knihy 19. stol., knihy ruralistické. Jenom když je dobrý knihovník, tak k těmto knihám půjčí i novou socialistickou knihu, sovětskou knihu, a tu často čtenáři nevracejí, ale koluje po celé vesnici.)

Výbor ve svém usnesení (tisk 325) text zákona doporučil ke schválení a navrhl pouze drobné stylistické úpravy.

B. plénum

Na schůzi se návrh zákona (tisk 315) projednával 9. 7. 1959, kdy byl odpolední blok věnován kulturní tematice: osvětovému zákonu, knihovnímu zákonu a zákonu o muzeích a galeriích.

Zpravodajkou zákona na plénu byla opět poslankyně Soukupová, jejíž zpráva byla obsahově velmi podobná jejímu vystoupení na výboru. Mimo popisného úvodu se zde opět objevují tehdejší ideologické proklamace v následujícím duchu: Socialistická revoluce tím, že vytvořila nové výrobní a společenské vztahy, vyvolala v miliónech lidí potřebu kulturněji žít. Tím, že osvobodila výrobní síly, vyvolává potřebu vyšší odborné kvalifikace. Proto největší rozmach knihoven nastal po vítězství pracujícího lidu v únoru 1948. Tehdy také bylo možno provést očistu a demokratizaci našeho knihovnictví. Československé knihovnictví vykazuje za dobu existence lidově demokratického zřízení velký kvalitativní a kvantitativní růst.

Diskuse ke všem projednávaným kulturním zákonům byla sloučena a po projevu ministra školství se v dalších třech příspěvcích neobjevila odborná polemika, ale zazněly opět jen ryze politické proklamace v duchu politických proslovů padesátých let. Zákon byl následně v bloku hlasování o této skupině návrhů jednomyslně schválen a vešel v platnost 25. 7. 1959.

K druhému knihovnímu zákonu bylo po dobu jeho platnosti vydáno velké množství prováděcích předpisů, ale sám zákon (vzhledem ke své obsahové nekonkrétnosti) nebyl nikdy obsahově novelizován. Jediná novela, která měla k této právní normě formální vztah (425/1990 Sb.), řešila působnost okresních úřadů a fakticky se knihovního zákona dotkla jen okrajově.

Nelze jednoduše říci, že všechno, co se v oblasti veřejného knihovnictví zavedlo a vybudovalo v období platnosti druhého knihovního zákona, bylo špatné. Prosadila se koordinace bibliografické činnosti, bylo založeno středoškolské a vysokoškolské studium knihovnictví, zřízeny státní vědecké knihovny a ústřední odborné knihovny. Zároveň ale došlo k naprosté „ideové“ devastaci oboru. Knihovny se staly předním nástrojem socialistické výchovy, zmizela z nich spousta „závadné“ literatury, politická soutěž „Budujeme vzornou lidovou knihovnu“ se stala noční můrou celých generací knihovníků.

Již od počátku devadesátých let 20. století začala odborná knihovnická veřejnost volat po nové právní úpravě oboru. Nebyla ovšem vůbec jednotná v tom, zda je taková právní úprava vlastně nutná, a pokud ano, jak by měla vypadat. Ministerstvo kultury ČR (jako navrhovatel zákona) dlouho zastávalo názor, že pouze navrhne zrušit stávající zákon a nebude žádný nový připravovat. Toto se změnilo až po volbách v roce 1998.

Do té doby vznikl z iniciativy odborné veřejnosti nespočet verzí knihovního zákona, od zákona velmi podrobného až po texty zcela volné, spíše proklamativní, které měly především vyjádřit zájem státu na existenci veřejných knihoven, ale nijak problematiku neupravovaly.

V roce 1998 vznikla na ministerstvu pracovní skupina pro přípravu novely knihovního zákona, složená ze zástupců ministerstva a Ústřední knihovnické rady. Poměrně brzy bylo zřejmé, že dávno minula doba, kdy bylo možné zákonem nařídit samosprávám, jakým způsobem budovat a vést vlastní knihovnu, proto došlo k rozhodnutí vytvořit zákon spíše motivačního charakteru, tzn. popsat, jak by měla veřejná knihovna vypadat.

Parlamentní projednávání

Poslanecká sněmovna

Vláda předložila sněmovně návrh zákona 16. 11. 2000 jako tisk 782 a jediným výborem, který byl určen k projednání, se stal výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu.

A. výbor

Výbor tisk projednal na své 48. schůzi 25. 4. 2001 a s několika pozměňovacími návrhy (většinu navrhl poslanec Kostrhun) ho doporučil ke schválení.

B. plénum

Návrh zákona uvedl na plénu tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Zdůraznil nutnost přijetí nového zákona, protože v té době stále platný zákon z roku 1959 samozřejmě nemohl odrážet novou společenskou situaci ani vývoj v oblasti knihovnictví a informační společnosti.

První čtení návrhu zákona: 34. schůze dne 21. 2. 2001 – v rozpravě vystoupilo sedm poslanců.

Druhé čtení: 36. schůze dne 16. 5. 2001 – v rozpravě vystoupilo osm poslanců.

Třetí čtení: 36. schůze dne 24. 5.2001 – v rozpravě vystoupilo sedm poslanců – a návrh zákona byl schválen.

Senát

Výbor a plénum

Výbor text postoupený z Poslanecké sněmovny (senátní tisk č. 67) projednal na své deváté schůzi 13. 6. 2001 a bez připomínek jej doporučil ke schválení.

Plénum se svým usnesením č. 143 ze dne 9. 6. 2001 návrhem nezabývalo.

Zákon č. 257/2001 Sb. vešel v platnost dne 25. 7. 2001 s účinností od 1. 1. 2002.

Do současnosti byl zatím upraven sedmi novelami, z toho odborná novela byla pouze jedna (č. 346/2001 Sb.); ostatní úpravy se týkaly jiných právních norem (autorský zákon, rozpočtové určení daní, základní registry, daňový řád, přestupkový zákon) s okrajovým dopadem na knihovní zákon.

Jiné

V rámci legislativy, která se úzce dotýká oblasti knihovnictví, je třeba uvést ještě tyto zákony, jejichž detailní legislativní průběh je k dispozici na webových stránkách Poslanecké sněmovny (sekce Digitální repozitář):

— č. 37/1995 Sb. (o neperiodických publikacích), vol. období PS I., tisk 1358 – doposud tři novely;

— č. 46/2000 Sb. (tiskový zákon), vol. období PS III., tisk 245 – doposud sedm novel;

— č. 121/2000 Sb. (autorský zákon), vol. období PS III., tisk 443 – doposud 23 novel.

Z uvedeného historického exkurzu po legislativních stopách knihovního zákona je patrné, že tematika knihovnictví rozhodně nezůstala našimi parlamentními sbory za posledních sto let nepovšimnuta.

Seznam pramenů a literatury:

— POCH, Josef. L. J. Živný a knihovní zákonodárství. Beroun, 1935. Tisk práce ze Sborníku věnovanému oslavě L. J. Živného, který vydal Ústř. spolek čsl. knihovníků v Praze.

— POCH, Josef. O novou úpravu československého knihovnictví. Praha: Svaz českých knihovníků, 1947. Knihovnické aktuality, svazek 3.

— FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919–1929, Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931. III. svazek studijní knihovny Masarykova lidovýchovného ústavu.

— KOUBOVÁ, B. Právní úprava veřejného knihovnictví. Praha, 2011. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Fakulta právnická. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/85067.

— TONCAROVÁ, N. Právní úprava veřejného knihovnictví.  Plzeň, 2014. Bakalářská práce. Západočeská univerzita. Dostupné z: https://dspace5.zcu.cz/handle/11025/13651?mode=simple.

— Národní shromáždění, výbor kulturní dne 23. a 24. 6. 1959, stenografický zápis. Archiv Poslanecké sněmovny.

— Digitální repozitář Poslanecké sněmovny. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih.