ALEŠ BROŽEK brozek@svkul.cz

Výchozí stav

Před rokem 1919 nebyla situace v knihovnách na Ústecku nijak ideální – podobně jako v jiných částech Československa. Podle údajů ze statistického zjišťování stavu knihoven v roce 1905 pouze třicítka obcí na území současného Ústeckého kraje byla jejich zřizovatelem. Obec Vetlá (dnes část obce Vrbice na Roudnicku) přistoupila k tomuto kroku již v roce 1872 a obec Lenešice na Lounsku o rok později. Většina ostatních obcí začala zřizovat knihovnu až v 90. letech 19. století. Počet knih v těchto knihovnách před vznikem Československa se pohyboval jen ve stovkách, z více než 5000 svazků si čtenáři mohli vybírat v roce 1910 jen ve Veřejné knihovně a čítárně královského města Loun (5714 svazků) a teplicko-šanovské Volksbücherei (6202 svazků). Téměř devět tisíc svazků (8679) v ústecké Volksbücherei und Lesehalle budil obdiv i ve městech velikosti Plzně nebo Prahy. Lounská knihovna se navíc mohla pyšnit faktem, že v roce 1906 dostala budovu darem od městské spořitelny, což byla na rakousko-uherské poměry věc nevídaná. Knihovny totiž většinou měly jen pronajaté místnosti ve školách, hospodách nebo obecních úřadech.

Od roku 1905 do roku 1919 určitě přibyly další knihovny zřizované obcemi na Ústecku. Jejich počet můžeme odhadnout z výsledků šetření, které provedl Státní úřad statistický RČS na území Československa v roce 1920. Důvodem byla potřeba zmapovat obce, které budou muset zavést opatření, aby vyhověly knihovnímu zákonu. Na území Ústeckého kraje 238 obcí šetření bojkotovalo, z odpovědí ostatních vyplývá, že bez knihovny bylo 489 obcí. Pouze 96 obcí knihovnu zřizovalo a dalších 43 obcí podporovalo nějakou veřejnou spolkovou knihovnu. Kdyby všech 972 obcí Ústeckého kraje dotazník vyplnilo, byla by sice čísla vyšší, ale úměrně by se zvýšil i počet obcí, kde žádná knihovna neexistovala. A právě těch se týkal knihovní zákon.

Účinnost knihovního zákona

Zákon počítal s nutností zřídit knihovny i pro menšiny. Muselo jich však žít v dané obci minimálně 400 nebo tvořit 10 % populace. Z tabulky měst v Ústeckém kraji, kde v roce 1921 žilo více než 10 000 obyvatel, vyplývá, že v každém městě kromě Loun a Vejprt musely existovat současně dvě knihovny, městská a menšinová.

Aby bylo půjčování knih snadné ve větších městech, musela se zřídit pobočka tam, kde žilo více než 40 000 obyvatel. Tuto hranici překročilo po sčítání v roce 1930 pouze Ústí nad Labem; pobočku však měla ve 30. letech nejen ústecká knihovna, ale i mostecká a podmokelská.

Veřejné knihovny byly umístěny před rokem 1919 většinou ve školách v několika nevelkých místnostech a tento stav mnohdy přetrvával i za 1. republiky. To byl případ především malých obcí a menšinových knihoven ve větších městech. Menšinová chomutovská knihovna získala prostory v české škole v Lázeňské ulici, litoměřická v menšinové škole na Dlouhé ulici a ústecká v německé škole v Solní ulici. Chomutovská městská sídlila v zadním traktu radnice, teplická ve Školní ulici, mostecká v budově staré pošty.

Byly však i výjimky. Od prosince 1930 se začalo půjčovat ve 2. patře staré litoměřické radnice, kde po odstranění přepážek původních kanceláří vznikla nádherná čítárna. Byla vybavena nábytkem z kavkazského ořechu a otočnými křesílky po vzoru pražské knihovny. Výrazně si polepšila i podmokelská knihovna, když  se  roce 1931 přestěhovala ze suterénu chlapecké školy do nově postavené budovy určené přímo pro její účely. Ve sklepení byl rezervní  sklad pro 30 000 svazků, v přízemí pak další pro 35 000 svazků, šatna a půjčovna. V prvním patře fungovala informační služba a byla k dispozici velká čítárna pro 120 návštěvníků. Ve druhém patře byl vybudován městský sál se 400 místy k sezení a galerií.

Zkvalitnění služeb

Knihovní zákon nařizoval, aby obce, kde žilo více než 5000 obyvatel, měly čítárnu v místnosti oddělené od půjčovny. Tomu v Ústeckém kraji vyhověly i menší obce. Na konci roku 1937 tak mohli Češi užívat  čítárny ve 13 obcích a Němci ve 20 obcích. Největší výběr poskytovala čítárna v Ústí nad Labem, kde si Češi mohli vybírat mezi 82 tituly časopisů a 54 tituly novin a Němci mezi 62 tituly časopisů a 220 tituly novin. Nejdéle byla otevřena německá čítárna v Chomutově – kromě neděle každý den vždy 11 hodin.

V obecních knihovnách zpravidla nebyl volný výběr. Čtenáři si knihy vybírali z katalogů, nebo si mohli zakoupit tištěné seznamy knih. Takové soupisy se dochovaly z menšinové knihovny v Děčíně z roku 1937, městské knihovny v Ervěnicích ze srpna 1931, v Hoře sv. Šebastiána z dvacátých let, v Chomutově z dubna 1925 a pak z března 1927,  v Lomu u Mostu (1936), v Přísečnici (1929), v Roudnici nad Labem (1923 a 1928), menšinové v Trnovanech (1935), v Ústí nad Labem z let 1923, 1928, 1935  a 1938 a v Žatci (1926).

Financování

Financování knihoven zajišťovala z větší části obec. Přispět však mohl i stát (to byl případ chomutovské knihovny, která v roce 1926 dostala dotaci od ministerstva školství a národní osvěty), spolky a majetní občané. Např. v roce 1930 dostala litvínovská knihovna od textilního podnikatele Otty Picka 10 000 korun a chmelařská firma Franze Wurdingera věnovala žatecké knihovně 700 svazků v hodnotě 25 000 korun. Příspěvek od obce pak žatecká knihovna mohla využít na nákup not a vytvoření hudebního oddělení.

Stát přispíval především na obvodové knihovny, jež sloužily pro menšiny v malých obcích, které se potýkaly s nízkými rozpočty. První obvodová knihovna vznikla v Mostě a Postoloprtech již v roce 1921. Sestavovala výměnné soubory, které pak rozesílala v putovních skříňkách, bedničkách a krabicích. V polovině roku 1938 fungovalo v Ústeckém kraji sedm obvodových knihoven z celkového počtu 39. Většinou byly zřízeny ve větších městech, výjimku představovaly Neštěmice u Ústí nad Labem. Počet svazků i skříněk na Ústecku nevybočoval z průměru, nejvíce čtenářů (785) využívalo mosteckou obvodovou knihovnu.

Půjčování mohlo být bezplatné, nebo se vybíral roční poplatek v rozmezí 10 až 20 korun či poplatek za půjčený svazek (zpravidla 10 až 20 haléřů, později dokonce až 50 haléřů), jehož výši stanovovala knihovní rada. Další příjem mohl pocházet ze sankčních poplatků.

V Ústeckém kraji jen výjimečně obce přispívaly menší částkou, než kolik určoval zákon. Města, kde žilo více než 10 000 obyvatel, částku 70 haléřů na hlavu mnohonásobně překračovala. V průběhu let podporovaly Litoměřice a Podmokly německou knihovnu částkou i 6,80 Kč, resp. 6,60 Kč na hlavu. V případě menšinové knihovny podmokelští zastupitelé sice tak štědří nebyli, avšak 4,60 Kč pro ni zase tak malou částku nepředstavovalo. Most dokonce dotoval menšinovou knihovnu vyšší částkou (6,60 Kč) než svou německou. Zpravidla ale ve městech, kde převládali Němci, zvýhodňovali „svou“ knihovnu. Žatecká menšinová knihovna si musela vystačit v průměru s 1,60 Kč na hlavu, což však bylo zase více než v českém Terezíně.

Výdaje se ve statistikách členily na nákup knih a jejich vazbu, na správu, na odměny pro knihovníka a pomocníky. Částka na knihy byla zpravidla nejvyšší. Knihovníci mohli využít služeb Deutsche Volksbüchereigenossenschaft v Litoměřicích, která vznikla v roce 1920. Mnohé knihy nakoupili za levný peníz v roce 1923, kdy se Německo potýkalo s hyperinflací. Knihy však byly vytištěny na nekvalitním novinovém papíře a dlouho nevydržely.

Budování fondů a výpůjčky

Nařízení vlády ke knihovnímu zákonu stanovovalo, že se fond ve větších knihovnách měl rozrůstat každoročně aspoň o takový počet vázaných svazků, který se rovnal 1 % počtu všeho obyvatelstva obce. U desetitisícové obce se tak jednalo o 100 svazků, což nebyl problém dodržet. Větší nárůsty fondu zaznamenáváme u menšinových knihoven, které začínaly jen s desítkami svazků, ale díky nařízení se jejich fond mnohonásobně zvětšil. Patrné to bylo především u menšinové děčínské a žatecké knihovny. První vykázala v roce 1922 pouhých 49 svazků, ale v roce 1937 již disponovala 3410 svazky, u druhé jmenované ve stejném období vzrostl fond z 682 svazků na 6099. U německých knihoven k tak prudkým nárůstům nedocházelo. Mostecká knihovna v roce 1923 uváděla 2204 svazků, v roce 1937 12 255 svazků. K malému nárůstu sice došlo u knihovny v Teplicích-Šanově z 16 906 svazků v roce 1924  na 20 568 svazků v roce 1937, ale po ústecké knihovně měla absolutně nejbohatší knihovní fond.

Na kvalitu fondu dohlížela knihovní rada. Nesměly se do něho zařazovat tzv. krváky, indiánky, ba ani detektivky, a tak se hlavně půjčovaly různé ženské romány. Např. v mostecké knihovně se v roce 1928 nejvíce četly romány Rudolfa Greinze, Rudolfa Herzoga či Jacoba Christopha Heera, autorů, jejichž jména dnes znají jen literární kritici. Časem se i některé zakoupené publikace schválené knihovní radou musely z německých knihoven vyřadit. V roce 1937 vyšel seznam zakázaných knih, podle něhož nesměla být ve veřejné knihovně publikace Die Erotik in der Photographie ani tituly od K. H. Franka, K. Gottwalda, A. Hitlera či V. I. Lenina.

Zájem o knihovnu mezi veřejností lze sledovat podle počtu čtenářů a počtu výpůjček na stovku obyvatel. V Podmoklech v druhé polovině 20. let docházelo do knihovny devatenáct Němců ze sta, v Žatci dvacet Němců ze sta a v Ústí nad Labem dokonce třicet sedm, následně však došlo v tomto městě k poklesu pod desítku Němců ze sta. Zdá se, že lze důvěřovat spíše statistickým údajům z Teplic, z nichž lze vypočítat, že zde mělo o knihovnu trvalý zájem jedenáct Němců ze sta, a v Chomutově, kde se postupně zvyšoval počet čtenářů až na jedenáct Němců ze sta v roce 1937. Z menšinových knihoven měla dobré výsledky mostecká knihovna, kterou ve druhé polovině 20. let i v první polovině 30. let navštěvovalo šestnáct Čechů ze sta. Pokud jde o výpůjčky, nejlepšími výsledky se mohla pochlubit lounská knihovna, protože v průměru dosahovala ve 20. letech 300 výpůjček na sto Čechů a v roce 1937 už dokonce 480 výpůjček.

Do knihoven se nechodilo jen kvůli půjčování knih a čtení novin a časopisů. Pořádaly se v nich také kulturní akce. Pověstná tím byla teplicko-šanovská knihovna, která ve třicátých letech lákala na čtenářské večery.

Bilance

Po roce 1930 bylo území Ústeckého kraje rozčleněno již na 996 obcí. Podle šetření na konci roku 1937 chyběla česká menšinová knihovna pouze ve 21 obcích a německá menšinová v 31 obcích. Celkem působilo v kraji 575 českých a 912 německých knihoven zřizovaných obcemi.

Připojením pohraničí k Německé říši po podepsání Mnichovské dohody přišlo Československo prakticky o všechny tyto knihovny s výjimkou knihoven části roudnického, libochovického a lounského okresu. Mohlo tak jít o ztrátu až 800 000 svazků. Protektorátní vláda se sice pokusila získat zpět aspoň fondy obvodových knihoven, ale většinou neuspěla.

Po roce 1945 se tak v mnoha obcích začaly budovat knihovny prakticky od začátku. Počtu knihoven z doby první republiky však už nikdy nedosáhly. Na konci roku 2017 totiž působilo v Ústeckém kraji „jen“ 289 veřejných knihoven a 55 jejich poboček.

Knihovny Ústeckého kraje – 3. strana obálky