Main content
ZE ZAHRANIČÍ: The Wiener Library – londýnská knihovna o holokaustu
Knihovna The Wiener Library v Londýně (www.wienerlibrary.co.uk) se věnuje tematice holokaustu. Není ale pouhou knihovnou pro badatele. Některým uživatelům poskytuje prostředí pro ujasnění osobních a rodinných pamětí o smutných událostech dvacátého století.
Původně to byla soukromá sbírka dr. Alfreda Wienera, kterou založil v Německu po první světové válce. V roce 1933 uprchl s rodinou do Amsterodamu a následně v roce 1939 do Anglie. V poválečných letech pomáhal při Norimberských procesech a badatelům studujícím holokaust.
Knihovna, která je jako registrovaná charitativní instituce závislá na finančních darech, se postupně rozšiřovala. V roce 2011 pak získala novou velkou budovu na Russell Square blízko londýnské university. Finanční podporu jí poskytuje například britské ministerstvo zahraničí, ministerstvo pro veřejnou a lokální správu, loterijní fond na podporu kulturního dědictví a různí soukromí dárci.
Knihovna má ve svých fondech dokumenty z celého světa. Ty v současnosti čítají asi 65 000 svazků knih a brožur, 2000 soukromých sbírek dokumentů, 17 000 fotografií, 3000 časopisů a zvukové a vizuální záznamy. Vedle toho umožňuje i přístup k databázi International Tracing Service Archive pro hledání osob, které se ztratily během druhé světové války. V knihovně pracuje tým odborníků, někteří z nich jako dobrovolníci. Organizují výstavy, přednášky a výuku ve školách.
V předválečných letech přišlo do Anglie mnoho uprchlíků ze střední Evropy. Pocházeli často z rozbitých rodin, protože některým jejich členům se nepodařilo včas odejít. Extrémním případem byly osamělé děti poslané jejich rodiči do Anglie za pomoci sira Nicholase Wintona.
Akcí na záchranu uprchlíků bylo však více. Církev unitářů v Americe natočila před několika lety film o záchranné akci organizované Margery Sharpovou (www.defyingthenazis.org). Požádali mne tehdy, abych zjistila, kteří lidé z daného transportu byli ještě naživu. Při natáčení jejich vzpomínek jsem se osobně setkala se dvěma z nich. Kameramanovi ještě zbýval film, a tak natočil také mou dětskou vzpomínku na to, jak během okupace nesměly židovské děti chodit do školy.
Reakce uprchlíků na změnu prostředí se lišila podle jejich povahy a zážitků v novém prostředí. Dlouhodobě se mnozí snažili zapomenout na svou minulost – zvláště v případech, kdy příbuzní za války zahynuli. Generace jejich dětí se často o zkušenostech předků nic nedozvěděla – v rodině se o tom prostě nemluvilo. Touha dozvědět se pravdu se začala projevovat až u další generace.
Někteří uprchlíci se však nikdy se svým osudem nevypořádali. Například Růžena Stanley, která za války bojovala v britské armádě, spáchala v roce 1994 sebevraždu po shlédnutí filmu Schindlerův seznam.
Jiní se ke svým zážitkům vrátili až v pozdním stáří. Ruth Boswell, úspěšná autorka televizních seriálů, napsala ve stáří autobiografický román Nějaká vzdálená země o cestě malé osamělé holčičky do Anglie. Kniha vyšla v českém překladu rok před její smrtí (vydalo Argo, 2014). Ruth se během psaní své knihy se mnou radila o českých reáliích. Poradila jsem jí, aby hrdinku ubytovala ve vinohradském domě se sochou jelena nad dveřmi. Bydlívala tam totiž moje babička, kterou zabil šok z událostí, ke kterým došlo v blízké Hlávkově koleji v listopadu 1939…