JAN VÁVRA  jan.vavra@mlp.cz

Příspěvek je zaměřený na situaci pražských obecních veřejných knihoven po roce 1919 a vznik celopražské centralizované sítě knihoven hlavního města Prahy.

Praha, hlavní město nedávno vzniklé Republiky československé, byla roku 1919 městem majícím jen necelý čtvrt milionu obyvatel.¹ Její faktická předměstí, ale zatím stále samostatná okresní města Královské Vinohrady, Žižkov, Smíchov a Karlín měla dohromady zhruba stejný počet obyvatel a tentýž počet připadal i na dalších šest sousedních měst a 27 obcí², které dohromady s dosavadní Prahou v roce 1922 dají vzniknout oné Velké Praze o rozloze 171 km² s cca 676 000 obyvateli. Jak to bylo v roce 1919 s veřejnými knihovnami na území měst a obcí, z nichž se za necelé tři roky (1. ledna 1922) stane Velká Praha? Oba důvody, proč tuto otázku vztahujeme právě k roku 1919, jsou zjevné – je tomu přesně sto let a také v roce 1919 byl přijat zákon o veřejných knihovnách obecních (zákon ze dne 22. července 1919, č. 430 Sb. zákonů a nařízení).

Veřejné knihovny před rokem 1919

Předválečná Praha měla od roku 1891 svou Veřejnou obecní knihovnu královského hlavního města Prahy, která v roce 1919 již ve svém názvu neměla slovo „královská“, ale stále (už šestnáctým rokem) sídlila v nedostatečných prostorách empirového domu čp. 97/1 u Mariánského náměstí na Starém Městě. Měla také stále pouze šest předválečných poboček: hradčanskou na Pohořelci č. 26 (zřízenou v roce 1905), vyšehradskou ve Vratislavově ul. č. 17 (z roku 1906), z téhož roku také libeňskou umístěnou v sokolovně v Primátorské ul. č. 2, od roku 1907 pobočku holešovickou v budově školy v Libeňské ul. č. 790; v roce 1908 byla zřízena pobočka v budově Besedy na Malostranském náměstí č. 22 a těsně před válkou vznikla i pobočka na Novém Městě v Sokolské ul. č. 19. Součástí knihovny byly i čtyři „veřejné čítárny“ novin a časopisů (samostatná v Mikulandské ulici a ostatní při pobočkách na Hradčanech, Vyšehradě a v Holešovicích).

Opustíme-li tehdejší „malou“ Prahu a vydáme-li se za veřejnými knihovnami do předměstské aglomerace, najdeme tu celkem 16 veřejných obecních knihoven³, některé dokonce starší než knihovna pražská:

— Smíchov (v domě elektrárny čp. 952) – už z roku 1860;

— Karlín (v budově školy na Karlínském nám. čp. 225) – už z roku 1862;

— Dejvice (ve škole v Žižkově ul.) – z roku 1890;

— Vršovice (Heroldovy sady, v budově radnice) – z roku 1890;

— Staré Strašnice (Vinohradská ul. 42) – z roku 1891;

— Královské Vinohrady (v Národním domě) – z roku 1897;

— Žižkov (Štítného ul. č. 520) – z roku 1902;

— Nusle (Táborská ul. čp. 500, v suterénu radnice) – z roku 1903;

— Hlubočepy – z roku 1905;

— Bubeneč (ve škole ve Sládkově ul.) – z roku 1908;

— Vysočany (v budově radnice, Královská třída č. 14) – z roku 1911;

— pravděpodobně také knihovny několika dalších obcí, kde se rok vzniku knihovny nepodařilo přesně určit: Bohnice (čp. 67), Kobylisy (čp. 79), Košíře (radnice čp. 39), Radlice (ve škole na Havlíčkově třídě čp. 115) a Troja (Karlovka čp. 47).

K nim v první polovině roku 1919 přibyla ještě obecní knihovna města Břevnov (ve škole na Bělohorské třídě). Tady ovšem nešlo o zřízení nové knihovny, ale dosavadní spolková knihovna tamní Občanské besedy se smluvně zavázala oproti poskytované subvenci plnit i úlohu knihovny obecní.

Účinnost knihovního zákona

Když pak vešel v účinnost zákon o veřejných knihovnách obecních ze dne 22. července 1919, č. 430 Sb. a vzápětí navazující nařízení vlády RČS ze dne 5. listopadu 1919, č. 607 Sb., jímž se provádí zákon o veřejných knihovnách obecních, bylo i na ostatních politických obcích pražské aglomerace, aby na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřídily veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu⁴. V následujících dvou letech předcházejících sloučení obcí a vzniku Velké Prahy zde skutečně vzniklo 15 nových obecních knihoven. V roce 1920 to byly knihovny obce Braník (škola), Hostivař (čp. 125), Jinonice (škola), Krč (čp. 109), Michle (škola čp. 323), Nové Vysočany (škola), Podolí (čp. 140), Prosek (škola), Střešovice (čp. 110), Vokovice (čp. 89). V následujícím roce 1921 se k nim připojily knihovny obcí Malešice (čp. 139), Záběhlice (čp. 35), Zlíchov (škola čp. 54) a Liboc (čp. 20). Povšimněte si, že velmi často nové obecní knihovny sídlily v budově místní školy.

Když dne 1. ledna 1922 sloučení Prahy, 10 okolních měst a 27 okolních vsí vedlo ke vzniku tzv. Velké Prahy⁵, existovala veřejná obecní knihovna již ve 32 z nich, tedy ve většině. Z připojených obcí chyběla knihovna jen v šesti (Hloubětín, Hodkovičky, Motol, Sedlec, Střížkov a Veleslavín).

Protože již od roku 1919 existoval záměr ředitelství pražské městské veřejné knihovny, prosazovaný zejména Janem Thonem⁶ a schválený v červnu 1919, a to, že vytvořením Velké Prahy nastane také potřeba převzíti jednotlivé veřejné obecní knihovny, které jsou již zřízeny, paralelně s přípravami na spojení obcí se rodil také plán na spojení jejich knihoven. Měla tak vzniknout společná knihovna s pobočkovou sítí se společným knihovním fondem o cca 220 000 svazcích.⁷ Zároveň bylo třeba připravit i praktické záležitosti, které po spojení nastanou, jako sjednotit výpůjční pravidla a výpůjční poplatky, vytvořit mechanismy pro centrální doplňování knihovního fondu, postupně přesignovat fond připojených poboček, doplnit katalogizační záznamy. Toto vše řešil Návrh budoucí organizace pražských veřejných knihoven, který byl městskou radou schválen v lednu 1922.

Realizace schválených záměrů ale nebyla jednoduchá. Stejně jako v jiných oblastech veřejné správy a veřejných služeb se reálné vytváření jednotného organismu vznikajícího velkoměsta neobešlo bez kompetenčních sporů a vzájemných animozit. Lokální patriotismus některých městských částí⁸, podbarvený i tehdejšími sociálněpolitickými spory i sociální demagogií, byl značnou brzdou. Zjednodušeně se dá říci, že bohatší obce se obávaly, že jejich knihovna coby pobočka utrpí, zatímco jinde se argumentovalo rozdílnými potřebami lidových „dělnických“ čtvrtí a „buržoazní“ centrální části města. Nakonec se ale podařilo schválené zásady sloučení knihoven prosadit. Koncem května 1922 skončilo přejímání knihoven připojených obcí a dovršením celého tohoto procesu se pak stal Organizační řád knihoven městských v obvodu sjednocené obce Pražské schválený městskou radou v listopadu 1922, i když jeho praktické naplnění bylo záležitostí ještě několika následujících let.

Organizační a správní zásady nového uspořádání vycházely z toho, že všechny připojené knihovny tvoří jako části jednoho celku veřejnou knihovnu sjednocené obce pražské s tím, že každá z nich nese název „Knihovna hl. města Prahy“ s pořadovým číslem a označením místního obvodu. Knihovna v Praze I na Mariánském nám. se nazývá „Ústřední knihovnou hl. města Prahy“ a má navíc také zvláštní určení ústavu kmenového, ústředního a zásobního. K ní přidruženy jsou také knihovny odborné, pro celý obvod Velké Prahy určené, čítárny, jakož i německá knihovna menšinová⁹. Veškerý provoz celé nově vzniklé knihovní sítě byl financován centrálně městem, knihovna podléhala školskému a osvětovému magistrátnímu referátu, měla osmičlennou knihovní (správní) radu, které formálně předsedal primátor. Kompetence rady byly formulovány v souladu s vládním nařízením č. 607 Sb. k zákonu o veřejných knihovnách obecních. Navíc se přistoupilo i ke konstituování místních, tj. obvodních, knihovnických komisí jakožto poradních a dozorčích orgánů. Jejich zpravidla 8–12 členům předsedal místní starosta a mezi nimi byli volení zástupci samosprávy, zástupci místních osvětových korporací a správcové (tj. vedoucí) všech místních poboček, jakož i zástupce ústředního ředitelství knihovny. Ze statutu těchto orgánů vyplývá, že fakticky doplňovaly knihovní zákon a související vládní nařízení tam, kde tyto normy nepamatovaly na speciální potřeby atypického správního celku, jímž se stalo zvětšené hlavní město.

Naplnění zákona

Od roku 1922 se dá proto jednoznačně říci, že hlavní město Praha v celém svém novém územním rozsahu naplňuje hlavní ustanovení zákona o veřejných knihovnách obecních, tj. povinnost politické obce mít a provozovat svou veřejnou knihovnu. A dokonce pokud bychom vztáhli pojem „politická obec“ i na jednotlivé městské obvody sloučené metropole (Praha I až Praha XIX), vidíme, že veřejná knihovna, tj. pobočka Knihovny hl. m. Prahy, je v každém městském obvodu.¹⁰ V některých jich bylo i více – viz: Praha I (a V) – Mariánské nám.; Praha II – Sokolská ul.; Praha III – Malá Strana; Praha IV – Hradčany; Praha VI – Vyšehrad; Praha VII – Holešovice; Praha VIII – Libeň; Praha IX – Nové Vysočany, Prosek a Vysočany; Praha X – Karlín; Praha XI – Hrdlořezy, Malešice a Žižkov; Praha XII – Královské Vinohrady; Praha XIII – Hostivař, Staré Strašnice, Vršovice a Záběhlice; Praha XIV – Krč, Michle a Nusle; Praha XV – Braník a Podolí; Praha XVI – Hlubočepy, Smíchov a Zlíchov; Praha XVII – Jinonice; Praha XVIII – Břevnov, Liboc a Střešovice; Praha XIX – Bubeneč, Dejvice a Vokovice. Většina připojených obcí totiž netvořila samostatný městský obvod; obvykle jich v něm bylo spojeno několik. Při 13 z výše uvedených 37 knihoven existovaly i čítárny novin a časopisů.

Zmiňme ještě čítárnu pro mládež ve škole na Janském náměstí¹¹ v Praze I. A v Haštalské ulici působila „Knihovna Bedřicha Smetany“ jako detašovaná část ústřední knihovny (jako její hudební oddělení). Půjčovní a čítárenský provoz výše vyjmenovaných knihoven a centrální katalogizaci koncem roku 1922 zajišťovalo celkem 87 zaměstnanců (38 stálých knihovníků a kolem padesátky příležitostných pracovníků–učitelů, úředníků, studentů). Knihovní fond sjednocené knihovny činil 240 000 svazků. Bylo ale nutné odstranit značné disproporce v počtu i skladbě fondu jednotlivých poboček, proto také v první polovině 20. let většina nové akvizice směřovala do nových poboček.

Vznik rozsáhlé pobočkové sítě s centrálním doplňováním knihovního fondu znásobil jeden dlouhotrvající problém pražské městské knihovny: stávající stará budova čp. 97/1 u Mariánského náměstí již mnoho let nevyhovovala potřebám veřejné knihovny „malé“ Prahy a minimálně 15 let se usilovalo o její jiné vhodnější umístění. Nyní, kdy se počet poboček znásobil (z šesti na 36), byla stará budova doslova zavalena zpracovávaným knihovním fondem, plocha čítáren se omezila na třetinu a dobová charakteristika tohoto stavu zněla „jedno velké provizorium“. Intervence ředitele Jana Thona u městské rady vyznívaly naprázdno, takže rozhodnutí Pražské městské pojišťovny z roku 1923 postavit a věnovat městu Praze k desátému výročí vzniku republiky novou rozsáhlou budovu pro městskou ústřední knihovnu¹² byl dar nejen velkolepý, ale znamenal i vyřešení existenčního problému knihovny (pozn. red.: více se o tom dočtete v článku Jana Vávry Jan Thon zapomenutý a znovu objevený, Čtenář, 2018, 70, č. 7–8, s. 287–291).

Vznik nových poboček

Mezitím se ale zakládaly další nové pobočky. Těmi vzniklými až po sjednocení dříve samostatných knihoven v roce 1922 jsou: Hloubětín (v roce 1923), v následujícím roce 1924 Hodkovičky (čp. 14) a Střížkov, v roce 1925 Holešovičky (škola čp. 111) a Nusle-Údolí (v pavilonu původně určeném pro veřejné záchodky), v roce 1926 Sedlec, v roce 1927 Malá Chuchle a Malý Břevnov, v roce 1928 Motol, v roce 1929 Krč (Masarykovy domovy) a Spořilov a konečně v roce 1933 Hanspaulka. Na sklonku první republiky tak měla knihovna již 50 poboček, 12 čítáren časopisů, šest knihoven a čítáren pro mládež (dnešní terminologií pro děti) a několik specializovaných oddělení (hudební knihovnu, slepeckou knihovnu a také knihovnu pro německy hovořící Pražany).¹³ V roce 1939 byla uvedena do provozu i první pojízdná knihovna; ta ovšem po několika měsících skončila rekvizicí vozidla pro lazaretní užití wehrmachtem.

Některé pobočky se v průběhu meziválečného dvacetiletí stěhovaly do jiných objektů, ale přesné zmapování těchto přesunů je složité a pro účely tohoto článku vlastně i nedůležité. Zmiňme proto jen jedno stěhování: Vinohradská pobočka, původně sídlící v Národním domě na Purkyňově náměstí¹⁴, se v roce 1929 přestěhovala do nově vybudované funkcionalistické budovy na Korunní třídě v těsné blízkosti Vinohradské vodárenské věže (projektoval ji architekt Josef Štrobl). Slavnostní otevření nové knihovny se uskutečnilo 8. prosince 1929 a stalo se součástí oslav 50. výročí povýšení Královských Vinohrad na město a 80. výročí založení obce. Šlo teprve o druhý objekt v Praze postavený výslovně pro knihovnické účely; prvním byla o rok dříve otevřená ústřední pražská knihovna na Mariánském náměstí a třetím byla po dlouhé době až pobočka MKP v Ruské ulici ve Vršovicích z roku 1983 (dnes Dům čtení).

Tím jsme se na závěr přenesli takřka do současnosti, proto pro porovnání uvedu ještě několik aktuálních údajů. Dnešní Praha má větší rozlohu než Velká Praha z roku 1922 (496 km2 proti tehdejším 171 km2), ale také dvojnásobný počet obyvatel (1,32 mil.). Působí zde Městská knihovna v Praze (MKP) mající 42 poboček (především v centrálních městských částech), která provozuje také tři pojízdné knihovny s cca 35 stanicemi. Většina okrajových městských částí má zřízenu vlastní místní veřejnou knihovnu. Těch je 40 a MKP v rámci své regionální funkce krajské knihovny hlavního města pro ně plní nejen roli metodickou a koordinační, ale v rámci projektu Metropolitní knihovna usiluje o mnohem větší a hlavně pohodlnější a srozumitelnější sdílení služeb všech pražských knihoven pro obyvatele celého města. Lze tedy říci, že po stu letech od vzniku tehdy přelomového knihovního zákona se veřejné knihovnictví v Praze ubírá stále progresivní cestou.

 

 

 

Foto: archiv MKP

¹ Tehdejší Praha se skládala z osmi čtvrtí: Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad, Holešovice-Bubny a Libeň. Celkem se jednalo o pouhých 21 km2, tedy asi o 4,2 % rozlohy současné (496 km2).

² Šlo o města Nusle, Vršovice, Vysočany, Bubeneč, Karlín a Břevnov a o vesnice Bohnice, Hloubětín, Kobylisy, Prosek, Střížkov, Troja, Dejvice, Hlubočepy, Jinonice (s osadou Butovice), Liboc, Motol, Radlice, Sedlec (s osadou Podbaba), Střešovice, Veleslavín, Vokovice, Braník, Hodkovičky (s osadami Nové Dvory a Lhotka), Hostivař, Krč, Michle, Podolí (s osadou Dvorce), Záběhlice (s osadami Práče a Dolní Roztyly), Hrdlořezy, Malešice, Strašnice a ještě o osadu Malá Chuchle.

³ Uváděné názvy ulic někde neodpovídají těm dnešním, mj. i proto, že po konstituování Velké Prahy bylo nutno odstranit vzniklé duplicity u oblíbených názvů ulic (Palackého, Havlíčkova apod.).

⁴ Citováno z §1 tohoto knihovního zákona č, 430/1919 Sb.

⁵ Na základě zákona č. 114/1920 Sb. ze dne 6. února 1920, kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou.

⁶ Jan Thon knihovnu fakticky řídil za nemocného ředitele Antonína Sovu a v březnu roku 1920 se stal jeho nástupcem.

⁷ Z toho původní pražská knihovna a jejích šest poboček měly cca 150 000 a připojované knihovny asi 70 000 svazků knih.

⁸ Nejaktivněji proti centralizačním záměrům vystupovali místní rady na Žižkově a na Královských Vinohradech.

⁹ Citace je převzata z publikace Jana Thona – O Městské knihovně, knihách a také lidech, Praha 1938, s. 26.

¹⁰ Výjimkou je obvod Praha V, tj. Josefov (někdejší Židovské Město), který ale tvořil vnitřní enklávu Prahy I – Starého Města, kde na Mariánském nám. (pár desítek metrů od Josefova) sídlila přímo ústřední knihovna.

¹¹ Dnes Náměstí Curieových na Starém Městě (na okraji Josefova) mezi Pařížskou ulicí, nábřežím Na Františku a Dušní ulicí.

¹² Oficiálně byla budova předána městu a jeho knihovně dne 25. října 1928.

¹³ Knihovní fond v roce 1938 dosáhl 640 000 knižních jednotek; zapsáno bylo 48,5 tisíc čtenářů, kteří si při 915 000 návštěvách vypůjčili 1,9 mil. knih. V celé síti pracovalo tehdy 225 knihovníků.

¹⁴ Dnes náměstí Míru.