NAĎA ČÍŽKOVÁ  cizkova@kjd.pb.cz

Po první světové válce, kdy byla dnešní Knihovna Jana Drdy v Příbrami podle dostupných pramenů hojně využívána, byla přestěhována do přízemí v budově městského sirotčince. Zde sídlila až do konce čtyřicátých let 20. století (viz foto na titulní straně obálky).

Knihy se půjčovaly nejen obyvatelům Příbrami, ale i přespolnímu vesnickému obyvatelstvu. Ve fondu byly knihy v českém a německém jazyce. Fond knihovny se stále rozrůstal, hlavně díky četným darům nejen od soukromníků, ale i zanikajících spolků. Tyto dary však často obsahovaly i méně hodnotnou a brakovou literaturu. Obec poskytovala knihovně zdarma místnosti, vybavení, obsluhu, topení a osvětlení.¹

Celostátní metodické vedení

Obrat v praxi knihovny, stejně jako v celém československém knihovnictví, nastal v roce 1919 schválením tzv. prvního knihovního zákona.² Každý okres měl povinnost zřídit okresní sbor osvětový. Ten měl schvalovat knihovní řád, výpůjční poplatky, potvrzovat knihovníka ve funkci i organizovat dozor v knihovnách s méně než 2000 obyvateli. Knihovníci z knihoven v obcích s více než 10 000 obyvateli měli absolvovat jednoroční knihovnickou školu. Na pomoc knihovníkům byla vydána Příručka pro veřejné knihovny, obsahující poučení o všem, co knihovník pro svou práci potřeboval: třídění a značení knih, vedení seznamů, formuláře tiskopisů, nábytek, knihovní a výpůjční řády a administrativní pokyny. Vodítkem pro správné doplňování fondu pak byl Seznam knih do obecních knihoven, který obsahoval asi 1000 titulů belerie a naučné literatury; doplněný byl též návrhem knihovního a čítárenského řádu. Všechny tyto dokumenty znamenaly nesporný přínos pro práci knihoven. Zajistily jim celostátní metodické vedení, jednotné alespoň v základních otázkách, a nařizovaly obcím, aby pro knihovnu byly vytvořeny základní materiální a personální podmínky.

V duchu těchto pravidel působila i příbramská knihovna až do roku 1945. Velmi pěkně ji ve svých vzpomínkách popsal Antonín Cvrk, z armády propuštěný důstojník.³ V knihovně pracoval v době okupace nejdříve jako pomocník knihovníka. Když knihovníka v roce 1942 zatklo gestapo, absolvoval roční dálkové studium knihovnické školy a působil jako knihovník a okrskový knihovnický dozorce.

Cituji z jeho autentických vzpomínek: Kromě přírůstkového seznamu měla knihovna hlavní abecední seznam lístkový, abecední věcný seznam podle obsahu, kartotéku evidence čtenářů, lístkový seznam. Označení knih a postavení na regálech bylo podle spisovatelského čísla. Spisovatelských čísel bylo více jak 2000. Půjčovní systém spočíval v tom, že si čtenář vypsal čísla z dvojmo vedeného doplňovaného knižního seznamu nebo seznamu novinek na stěnách ohrady, nebo přímo požadavkem u okénka. Čtenář měl dvoudílnou čtenářskou legitimaci se třemi sloupci: výpůjčka, datum vypůjčení, datum vrácení. V každé knize byl pod vrchní deskou knižní lístek, který se při vypůjčení označil číslem čtenářské legitimace a datem. Knižní lístky se podle spisovatelského čísla porovnaly a uložily do dřevěné kartotéky na výpůjčním pultě. Knižní lístky podle barvy označovaly knihy pro dospělé (bílé), pro mládež (modré) a naučné (červené).

Půjčovaly se tři knihy, výjimečně pět knih na dobu 14 dní. Po čtyřech týdnech, nebyly-li vráceny, byly osobní návštěvou u čtenáře posluhovačkou i s pokutou vráceny. V pondělí a v pátek od 15 do 19 hod. vypomáhali při půjčování dobrovolníci, učitelka Málková a npor. v. v. Svojitka, před válkou to byli studenti, mezi jinými i Jan Drda. V úterý, ve středu a ve čtvrtek byl provoz slabší, na obsluhu stačil knihovník a já.

Knihovnu řídila knihovní rada: řídící učitel v. v., předseda, ředitelka v. v., jednatelka, pokladník a zároveň představitel města (městské rady), ředitel horní školy a knihovník. Knihovní rada zasedala jednou za dva měsíce. Jednatelka četla zápis z minulé porady, pokladník doložil finanční situaci, knihovník nejdůležitější věci z chodu knihovny.

Peněžní příjmy byly: povinná dotace města (jedna Kč na jednoho obyvatele města ročně), zápisné 5 Kč na osobu, výpůjční poplatek 20 haléřů za jeden svazek. Výdaje: účty na nové knihy, vazbu knih, časopisy pro čítárnu.

Mezi čtenáři byla pestrá škála osob. Asi 50 % studenti, profesoři, učitelé, doktoři, úředníci, do 30 bývalých důstojníků. Asi 50 % zaměstnanci, živnostníci, horníci, hodně žen v domácnosti.

Stále horší podmínky života našeho národa, menší příděl potravin, persekuce, totální nasazování na práci v Reichu, germanizace – to všechno mělo vliv na intenzivní vlastenecké cítění a myšlení, odpor a boj, snahu přežít a projevovalo se to útěkem ke knize. Počet čtenářů se zvýšil na 1600, počet výpůjček až na 70 000 ročně. Knihovní fond dosáhl 17 000 přírůstkových čísel. Velký zájem byl o historický román, více se četl Jirásek, Winter, Němcová, Čapek, Majerová. Bestselerem bylo Městečko na dlani, Cirkus Humberto, Největší z Pierotů, všechny Topičovy bílé knihy.

Problémy nastaly s knihami na indexu. Postupně začali chodit četníci se seznamem knih, které se zabavují. Do regálů ani do našich katalogů se vědomě (nebo nevědomě) nehrnuli. Zpočátku to byla pokroková literatura německých i českých antifašistů, sovětská a ruská, později i celá francouzská a anglo-americká. Několik desítek knih bylo zpočátku odevzdáno, a tím i ztraceno. Později při libovůli četníků ponechán seznam, abychom zjistili, zda se hledaná kniha u nás nachází. Tyto knihy byly postupně vyjmuty z oběhu, zabaleny do balíků a uloženy v pultech uvnitř knihovny. Dlouho ještě po zákazu byla spolehlivým čtenářům zakázaná literatura půjčována.

¹  Pamětní kniha královského horního města Příbramě

²  FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919–1922.: knihovní zákon, jeho provádění a výsledky. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931.

³  CVRK, Alois. Příbramská knihovna v létech 1939–1945. Vzpomínky – rukopis. Příbram: 1989.