Právě teď, když pročítáte tyto řádky, držíte už v rukách mnou graficky upravené 232. číslo Čtenáře. Co to pro mě znamená?

Poprvé jsem redakci Čtenáře navštívila na podzim v roce 1997, v té době ještě sídlila v Legerově ulici v Praze. Budova byla tmavá a nepřívětivá. A já byla napjatá, co mě čeká. Tou dobou jsem – přibližně rok po škole – pracovala v jednom pražském grafickém studiu a postupně jsem začínala dostávat i různé soukromé pracovní nabídky navíc. Jednou z nich byla i ta na grafickou úpravu a zpracování časopisu Čtenář. Sama si detaily sice už tolik nevybavuji, ale tehdejší redaktorka paní Vašková mi nedávno připomněla, že mě tenkrát na tuto práci doporučil právě Jaroslav Císař, současný šéfredaktor časopisu, který se v té době pohyboval ve Svazu českých knihkupců a nakladatelů, a měl tak blízko k veletrhu Svět knihy. Shodou okolností si nejspíš všiml mého návrhu loga, který byl vybrán pro další ročník Světa knihy Praha 1998, a mě tedy čekal nejen velice zajímavý a náročný čas realizace všech materiálů pro tento veletrh, ale začala se tím přibližovat i moje budoucí pestrá práce na Čtenáři. Jak jsou cesty životem zajímavě protkané… Tím také začala má dlouholetá grafická cesta kolem knih.

V redakci, malé útulné místnůstce, mne tenkrát přivítala šéfredaktorka paní Jirkalová a setkání bylo velice příjemné. Seznámila mě s jejich dosavadním způsobem zpracování časopisu a musím přiznat, že jsem se potom doma přece jen rozmýšlela, zda to vezmu. Způsob práce byl úplně jiný, než jaký jsem dosud znala. Po škole jsem totiž vstoupila rovnou do éry počítačového zpracování, a zde se ještě tiskly texty na papíry, poté stříhaly a slepovaly do makety a teprve pak se posílaly k výrobě do tiskárny. Já už byla z praxe zvyklá vše připravovat a ukládat do souborů v počítači… Když nyní čtete tyto řádky, je už myslím zřejmé, že jsem nabídku nakonec přijala, i když by mne vůbec nenapadlo, v jak dlouhodobý vztah se moje spolupráce se Čtenářem promění.

Jakmile jsem tedy vstoupila do zrodu padesátého ročníku, výtvarná podoba celého čísla se zcela změnila. Ponechala jsem nakonec vlastně jen původní logo. V grafické úpravě jsem měla volnou ruku, daný zůstal jen rozměr, počet stran a množství textů a obrázků. Vždy jsem se ale snažila, aby každé číslo působilo přehledně, čitelně, patřilo k sobě vše, co má, a čtenářovo oko se nenudilo. Čtenáři se proto několikrát změnila úprava vnitřních stránek i obálky, měnil se počet stran i formát. Hlavička se na obálce z kolmé pozice přesouvala dolů a pak i nahoru na stránku. Jednou ze zásadních změn v nové úpravě posledních dvou ročníků pod taktovkou muže-šéfredaktora je, že jednotlivé články již nenásledují průběžně za sebou na stránce, ale začínají a končí na samostatných stranách, čímž se celé číslo pro čtenáře ještě více zpřehlednilo.

Práce na v tomhle časopisu pro mě byla od počátku výzvou, jak stále udržovat, obnovovat, vylepšovat i oživovat obsah, který se může na první pohled jevit jako monotematický, ale je vlastně díky rozmanitým pohledům svých autorů velice pestrý. Při zalamování a korekturách jsem se díky tomu často do zajímavých textů začetla a Čtenář jakoby na oplátku obohacuje i mě...

Během doby mého působení se postupně měnil i po technologické stránce. První „mé“ ročníky navazovaly na dřívější, které měly od roku 1952 ještě dvoubarevnou obálku (tzn. byly tištěny černou a jednou pestrou barvou, která se vždy střídala), vnitřní stránky byly vždy černobílé. Tiskové podklady obálky se připravovaly klasickou reprodukční technikou přes fotografické filmy, ale vnitřní strany se místo na film tiskly z ekonomických důvodů jen laserovou tiskárnou na speciální papíry, ze kterých se poté přenášely na tiskové desky, díky tomu pak ale měly fotografie ve vytištěném čísle poněkud hrubý rastr a někdy kolísala i celková kvalita tisku. Od roku 2004 už se začaly tiskové podklady celého čísla zpracovávat na filmy a kvalita se v porovnání s tou dřívější značně vylepšila. Někdy v té době došlo i k další změně v technologii, a to používáním souborů ve formátu PDF. Není tak už zapotřebí příprava podkladů na filmy ani jejich osobní předávání do tiskárny, ale stačí už posílat soubory elektronicky.

Vzpomínám si na počátky, kdy jedna z tiskáren, se kterou jsem při zpracování čísla Čtenáře spolupracovala, používala pro tisk svou vlastní škálu barev. To pak vypadalo asi tak, že si pracovník z tiskárny přijel vyzvednout podklady a přivezl mi na ukázku jejich vzorník barev a zeptal se mě: „Tak kterou?“ Já musela rychle zvolit barvu, která by se hodila k motivu dané obálky, vzpomínajíc při tom, co bylo za barvu v minulém čísle, aby se odlišovaly. Později, po přestupu k jiné tiskárně, která již používala standardní barevný vzorník Pantone, se mi rozšířila jak škála barev, tak i čas na jejich výběr. V roce 2011 nastala další příjemná změna, kdy se obálka začala tisknout plnobarevně a díky tomu se na obálkách celého ročníku mohly objevit nádherné linorytové ilustrace Michala Cihláře.

Co říci na závěr… Pro mě je těch jedenadvacet let spolupráce jako mávnutí proutku, je to plynulý a rychlý let od čísla k číslu. Ale co je nejdůležitější, že po celou dobu spolupracuji s úžasnými lidmi, se kterými jsem mohla navázat i hlubší vztah a jsem za to velice vděčná.

Děkuji.