JAROMÍR KUBÍČEK kubicek.jaromir@gmail.com

Antonín Moucha   

instruktor Ministerstva školství a národní osvěty pro německé knihovny • pedagog knihovnických kurzů • redaktor knihovnických časopisů • autor knihovnických příruček

Antonín Moucha (1. 1. 1882 Praha – 29. 11. 1945 Praha) po dosažení doktorátu na pražské německé univerzitě nastoupil v roce 1907 do Knihovny vysokých škol technických v Praze a v roce 1914 se stal jejím vedoucím. Hlásil se k německé národnosti, češtinu ovšem ovládal stejně dobře jako němčinu. Byl Němec se vzorně kladným poměrem k Československé republice. Po roce 1919 byl jmenován instruktorem Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) pro německé veřejné knihovny, přitom nadále zastával místo ředitele technické knihovny, a to až do roku 1945, kdy ze zdravotních důvodů z funkce odešel. V knihovně, předchůdkyni dnešní Národní technické knihovny, se zasadil o řadu racionálních opatření. Docílil také rekonstrukce a modernizace jejích prostor v jednom křídle Klementina.

Lidovýchova

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1921 bylo v českých zemích 9 771 904 obyvatel, z toho 30,4 % německé národnosti. V nové republice zaručovala ústava svým příslušníkům svobodu náboženského a národnostního vyznání, rovný přístup v hospodářské činnosti a sociálnímu sdružování v rámci státu. Kulturní rozvoj navázal na předválečné tradice, v národnostně smíšených oblastech se řídil zákony platnými pro celý stát, tedy také v roce 1919 přijatými zákony o organizaci lidových kurzů státoobčanské výchovy a o veřejných obecních knihovnách. Jako instruktor pro knihovny se zajímal A. Moucha o celou oblast osvěty.

V německé lidovýchovné práci byla činnost lidových knihoven dobře organizovaná, dosahovala dobrých výsledků, zatímco o přednáškové a vzdělávací činnosti se něco takového již říci nedalo. Okresní osvětové sbory v německých oblastech byly ponechány samy sobě, jen na Teplicku nebo na Moravě vznikly regionální spolky (Verband der deutschen Selbstverwaltungskörper in Teplitz-Schönau, Landesverband der deutschen Bezirksbildungsausschüsse und Büchereiräte in Mähren-Schlesien), které jejich činnost organizovaly. Na celostátním sjezdu lidovýchovných pracovníků, který se konal v červnu 1928 v Brně, vystoupil A. Moucha s požadavkem na vytvoření ústředí pro německou osvětovou činnost, které by fungovalo podobně jako Masarykův lidovýchovný ústav pro české obyvatelstvo. Následující hospodářská krize však přinesla snížení dotací na mimoškolní vzdělávání až o 70 %. Až v roce 1936, na dalším sjezdu německých lidovýchovných pracovníků, kdy se opět jednalo o významu veřejné osvětové práce pro státní a národní pospolitost, došlo k založení Německého lidovýchovného ústavu (Institut für deutsche Volksbildung in der ČSR), jak o tom napsal A. Moucha (Česká osvěta, roč. 34, č. 5. 1937, s. 130). Jeho součástí se stalo ústředí putovních knihoven pro německé obecní knihovny v Praze. Ústav také vydával časopis Volk und Kultur (1937–1938). O knihovnictví však přinášel jen obecné přehledy o povinnostech veřejných knihoven ve smyslu knihovnického zákona, na rozdíl od obdobných českých časopisů v něm nenajdeme zprávy z činnosti německých obecních knihoven.

Německé knihovnictví v ČSR

Zákon o veřejných knihovnách obecních přijalo Národní shromáždění 22. 7. 1919 zásluhou českých poslanců, přesto se A. Moucha zasadil o to, aby se veřejné knihovny zřizovaly pro každou národnost v novém státě při zachování práv menšin. V prováděcím nařízení k zákonu bylo ustanoveno, že v politické obci s více než 400 obyvateli národnostní menšiny nebo s veřejnou menšinovou školou bylo povinností obce zřídit nejpozději do konce roku 1924 pro menšinu samostatnou veřejnou knihovnu a obec jí měla poskytnout vhodnou místnost. Tam, kde v obci nebyla menšinová škola, mohla působit menšinová knihovna jako oddělení společné obecní knihovny, přičemž četbu si mohli půjčovat čtenáři z fondu celé knihovny. V menších obcích mohly funkci menšinové knihovny nadále plnit spolkové knihovny národnostní menšiny, případně tuto roli mohla přebírat knihovna v sousední obci vzdálené nejvíce do čtyř kilometrů.

V roce 1920 bylo v českých zemích 458 německých knihoven, v nich bylo 282 255 knih, 69 079 čtenářů a uskutečnilo se 668 531 výpůjček. V roce 1921 to již bylo 1656 knihoven a po pěti letech, kdy obecní knihovny měly být v každém sídle školy nebo obci s více než 300 obyvateli, již 2745 německých knihoven (v nich bylo 1 032 342 knih, 178 906 čtenářů a proběhlo 2 965 681 výpůjček); každým rokem narůstal počet knihoven, výpůjček i čtenářů, tedy i německé obce naplnily literu zákona. Pro německé lidové knihovny zřídilo ministerstvo v roce 1928 ústředí putovních knihoven (Zentralwanderbücherei) v pražském Klementinu, které bylo současně jejich poradnou. Pro ústředí se pořizovaly hodnotné knihy, ze kterých, v souladu s knihovnickým zákonem, mělo obyvatelstvo čerpat poučení a zábavu a které měly význam pro integritu a celkový život národa. Ústředí vydávalo katalog, podle něhož si knihovny mohly vybírat a požádat o zaslání souboru pro zimní čtenářskou sezónu. V roce 1932 mělo ústředí 3625 svazků a zapůjčilo knihovnám 418 souborů s 13 378 svazky, v roce 1934 mělo již ústředí 5046 svazků, z nichž zapůjčilo do knihoven 491 šestnáctisvazkových souborů. Vedle toho působilo pro doplňování literaturou ještě 25 německých obvodových knihoven s celkovým počtem 5434 svazků, z nichž se rozeslalo každým rokem v průměru po stovce putovních souborů do lidových knihoven. Z 302 městských knihoven mělo 69 čítárnu, 194 knihoven bylo umístěno ve vlastních místnostech.

 

Německé knihovnické časopisy

Z podnětu A. Mouchy a za jeho vedení vycházel v Liberci od ledna 1923 časopis Buch und Volk, měsíčník pro knihovnictví a lidové vzdělávání. Vydavatelem časopisu byl Spolek německých knihovníků (Verband der deutschen Buchwarte in der Tschechoslowakischen Republik) a Moucha v něm komentoval každým rokem výsledky statistického šetření o stavu a činnosti německých knihoven. Časopis přinášel také výklad knihovního zákona, zprávy z činnosti městských knihoven doma i v zahraničí a v každém čísle najdeme rozsáhlé anotované přehledy vhodných knih pro veřejné knihovny. Zvláště cenný je historický přehled německých vzdělávacích škol, institucí, spolků se stručným vývojem větších knihoven, který v časopisu vyšel v roce 1926 k mezinárodnímu knihovnickému kongresu v Praze. V létě 1927 časopis zanikl a nahradil jej od roku 1928 časopis se širším záběrem na lidovou osvětu Volksbildungsarbeit, vydávaný do roku 1938 v Teplicích. Na jeho redakci se A. Moucha rovněž podílel.

Za spolupráce knihovníků největších německých knihoven v českých zemích a A. Mouchy začal vydávat knihovník Arthur Herr ve Varnsdorfu od poloviny roku 1934 pro lidové knihovny měsíčník Die Gemeindebücherei. Přinesl několik článků o organizaci práce v malých knihovnách. Prosazoval také zřizování čítáren – v pohraničí bylo na 70 obcí s více než 4000 německých obyvatel. Hlavní náplní časopisu byly přehledy nové německé literatury, a to dvojího druhu. Výběr vhodné literatury pro lidové knihovny měl širokou nabídku a stručnými charakteristikami sledoval zejména německy psanou zahraniční produkci. Časopis také přinášel přehledy zakázaných knih podle nařízení MŠANO ze dne 11. 12. 1933. Takový seznam k 15. 1. 1935 uvedl na 500 německých titulů, o půl roku později dalších padesát. Podle tohoto nařízení se do lidových knihoven neměly dostávat knihy umělecky a obsahově bezcenné, ke kterým se řadily také detektivky a indiánky, spisy hanobící obyvatelstvo nebo státní poměry. Časopis vycházel do konce roku 1935.

Knihovnické školství

Knihovní zákon z roku 1919 kladl důraz na vzdělání knihovníků. Pro německé lidové knihovny byla založena Státní knihovnická škola v Ústí nad Labem, na které A. Moucha rovněž učil. V letech 1923–1938 byl také lektorem knihovnictví na Německé univerzitě v Praze. Od roku 1928 byly dosud samostatné státní knihovnické ško-ly (česká a německá) sloučeny do společné a Moucha byl jejím vyučujícím; od roku 1937 ji řídil a váhou své osobnosti dosáhl toho, že škola působila až do roku 1944, kdy byla uzavřena, stejně jako další české odborné školy. Na pomoc knihovníkům vydal přehled zákonných předpisů pro veřejné knihovny (Gesetze und Verordnungen für die öffentlichen Gemeindebüchereien für die Tschechoslowakische Republik. Reichenberg 1924) a z jeho přednášek vyšla příručka Správa knihovny (Praha 1947). Všechny kapitoly v příručce jsou přesvědčivé ve výkladu a návodné pro uspořádání, uskladnění a půjčování knih, týkají se administrativních pomůcek a dalších aspektů knihovnické práce.

Loajalita

Světová hospodářská krize měla ovšem dopad také na vzdělávání. Jeho rozmach se zastavil a projevil se politickou snahou o získání moci. Parlamentní volby v květnu 1935 podstatně změnily obraz politických stran, když nejsilnější politickou stranou ve státu se stala Sudetoněmecká strana, kterou vedl Konrád Henlein – a podle říšskoněmeckého vzoru hlásal totalitu. Podle MŠANO se dostala německá lidová výchova do značných nesnází, přestože ani v Německu nebo v Rakousku nepožívala německá lidová osvěta tak rozsáhlé zákonné ochrany jako v Československu. Protidemokratický a protistátní tlak, jak jej vytvářeli němečtí politici, nejvíce doléhal na mysl německých občanů v našem státě. Požadavek na rozvážný přístup v této době formuloval Antonín Moucha takto: Podstatou knihovny jest duchovní svoboda, která ji vede k tomu, aby nevytrhávala jednotlivých částí literatury z jejich organické souvislosti jako zbraň pro konkrétní politické cíle. V tomto směru jest knihovna pravým prostředkem vzdělání pro člověka, který z vlastního podnětu hledá, vyvíjí se a vlastní silou zápasí o poznání (In Němci v Československé republice o sobě. Praha: Orbis, 1937, s. 98). Demokratický přístup v jednání Antonína Mouchy byl oceňován nejen po celé meziválečné období a za protektorátu, ale vyslovil je také profesorský sbor ČVUT po osvobození, aby ocenil jeho práci pro český národ.

Obr.: archiv autora