ZDENĚK MATUŠÍK zdenek.matusik@nkp.cz

Druhá část komentáře k průběhu projednávání návrhu nové unijní směrnice o autorském právu, která se po svém přijetí může dotknout činnosti knihoven.

Digitalizace a zpřístupňování děl

Velký potenciál pro činnost knihoven a dalších institucí kulturního dědictví mohou mít ustanovení článků 7 až 9, týkající se digitalizace a zpřístupňování děl a dalších předmětů ochrany, jež jsou nedostupné na trhu. Nejde o první řešení této problematiky v rámci evropského autorského práva – ostatně od loňského roku je oprávnění pro kolektivní správce poskytovat licence na sdílení digitalizovaných slovesných děl (včetně případných vyobrazení) knihovnami za účelem jejich zpřístupnění uživatelům zakotveno i v autorském zákoně České republiky. Podstatné ovšem je, že předpokládaná směrnice najisto předloží záležitost informování nositelů práv, jejichž díla budou předmětem užití na základě rozšířené kolektivní správy. Byla totiž jedním ze základních argumentů ve věci C-301/15 projednávané Soudním dvorem EU, na jejichž základě byl francouzský projekt digitálního zpřístupnění rozebraných knih 20. století označen za v rozporu s právem EU, ba se základním mezinárodněprávním dokumentem autorského práva – Bernskou úmluvou.

Tento okruh má celou řadu aspektů spjatých s poskytováním licencí pro uvedenou činnost knihoven, jež v konečném znění mohou doznat ještě různé podoby. Rýsuje se významná možnost, aby byly online zpřístupňovány i materiály muzeí a archivů (archivní dokumenty, pokud jsou předmětem ochrany autorského práva a – samozřejmě – pokud by to bylo rovněž v souladu se zákony o archivnictví), i když nebyly vydány či dokonce nebyly zamýšleny pro zveřejnění. V druhém případě pouze, pokud by bylo zřejmé, že by původce neměl námitky proti zveřejnění. Předmětem návrhů – dosti rozdílných – byla rovněž otázka případného zpřístupňování předmětů ochrany nedostupných na trhu v přeshraničním rámci, tj. u států EU. Jedna z variant výslovně předpokládá, že tato otázka bude odložena do nejbližšího přezkumu působení směrnice.¹

Směrnice rovněž předpokládá vládní intervence do případných potíží při licencování služby video na vyžádání (článek 10), jakož i zakotvení oprávnění pro podíl nakladatele/vydavatele na výnosu z odměn za užití na základě zákonných licencí (článek 12; oduznání takového podílu na základě soudního rozhodnutí bylo velkým problémem nakladatelské sféry v Německu v nejnovějším období). Články 14 až 16 mají za účel zvýšit informovanost nositelů práv, zejména autorů, o výnosech z užití jejich děl a rovněž zajistit možnost přizpůsobit smluvní ujednání mezi autorem a nakladatelem, jsou-li výnosy z užití díla výrazně vyšší, než se předpokládalo. V průběhu projednávání se objevily kvalitativně odlišné návrhy: z iniciativy Rady je na stole návrh na tzv. digitální unijní depozit, tj. „povinný výtisk“ publikací o EU; v Parlamentu se objevil návrh na ochranu organizátorů sportovních akcí, a to ve stejném rozsahu jako mají vydavatelé (čl. 11), avšak bez určení lhůty trvání!

Největší mediální pozornost na sebe ovšem váže obsah navrhovaných článků 11 a 13. Článek 11 je nazvaný „Ochrana tiskových publikací v souvislosti s digitálním užitím“, přičemž vrcholné evropské orgány viditelně nemají problém použít pojmenování „tisková publikace“ i pro publikaci šířenou pouze v digitální podobě, neboť v článku 2, obsahujícím definice, se uvádí, že ,tiskovou publikací‘ se rozumí záznam sbírky literárních děl žurnalistické povahy, který může obsahovat i jiná díla nebo předměty ochrany, který představuje jednotlivou položku v rámci periodicky zveřejňované nebo pravidelně aktualizované publikace pod týmž názvem, jako jsou noviny nebo časopis s obecnou či speciální tematikou, jehož cílem je poskytovat informace z oblasti zpravodajství nebo jiných témat a který je zveřejněn v jakémkoli médiu z podnětu, na redakční odpovědnost a pod kontrolou poskytovatele služeb. Na základě tohoto ustanovení by měli vydavatelé novin, časopisů a žurnálů pro širokou veřejnost získat – zde však pouze ve vztahu k digitálnímu užití – ekonomická práva (související s právem autorským) ve stejném rozsahu jako autoři a další nositelé práv, jak jsou zakotvena v InfoSoc: podle jejího článku 2 právo na rozmnožování a podle článku 3 odstavce 2 právo na zpřístupňování veřejnosti online. Trvání tohoto práva původní návrh Komise stanovoval na 20 let, kompromisní návrh Rady lhůtu zkrátil na jeden rok, kompromisní návrh Parlamentu lhůtu krátil rovněž, ale na celých pět let. Účelem tohoto ustanovení má být, jak uvádí výkladové pravidlo 32 návrhu, zajistit udržitelnost vydavatelského odvětví. V zásadě jde o to, aby bylo zpoplatněno užití tiskových publikací vyhledávacími službami.

O obsah článku 11 se od počátku (ba vlastně ještě s předstihem vůči zveřejnění návrhu) rozpoutal intenzivní boj. Co stoupenci zavedení takového práva považují za naplnění zásad autorského práva (v kontinentálně evropském pojetí), zajišťující subjektům podílejícím se na šíření, případně i vzniku předmětných děl alespoň omezenou odměnu, to kritici (včetně renomovaných právních a mediálních vědců) odmítají jako postup neodpovídající současné době, kdy modely ekonomického zhodnocování doznaly v online prostředí hlubokých přeměn. Poukazují rovněž na to, že obdobné ustanovení přijaté před lety v Německu zůstalo mrtvou literou², neboť vyhledávače či internetoví agregátoři zpráv svou činností přivádějí k předmětným publikacím uživatele, což je právě dnes, při masivním začleňování reklamy do takových přístupů, jednou ze základních cest jejich zhodnocování. Při projednávání byla velká pozornost věnována mnohým detailům – např. právní povaze odkazů (links), krátkých útržků vyjadřujících obsah článků. Pro nás knihovníky je nepochybně důležité, že z předmětu tohoto ustanovení jsou výslovně vyňaty periodické publikace vydávané pro vědecké či akademické účely.

Kontrola uloženého digitálního obsahu

Snad ještě větší kontroverzi vzbudil návrh ustanovení v článku 13 nesoucím dlouhý název „Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb informační společnosti, kteří ukládají a zpřístupňují velké množství děl a jiných předmětů ochrany nahrávaných jejich uživateli“, je však znám zkráceně jako „value gap“³. Jeho ustanovení – jež byla v průběhu obou proudů projednávání návrhu, tj. v Radě i ve výborech Parlamentu, extenzivně rozvíjena a detailizována – předpokládají kontrolu ukládaných obsahů na základě sofistikovaného programového vybavení, což navíc předpokládá průběžnou a rozsáhlou spolupráci s nositeli práv (užití programových filtrů srovnávajících ukládaný obsah s databází předmětů ochrany), získávání licencí, případně znemožnění přístupu veřejnosti, pokud licenci k předmětnému obsahu nezíská.  Stoupenci ustanovení opět vítají jako oprávněné řešení přicházející po dlouhé době zneužívání děl autorů, výkonů interpretů aj., zatímco kritici jej odmítají s poukazem na to, že porušuje vyváženost práv všech zúčastněných stran – nositelů práv a veřejnosti, přičemž omezuje prostor pro veřejnou diskusi. Proti článku 13 se zásadně postavila řada významných osobností, včetně vynálezce internetu T. Berners-Leea.

Znepokojení nad – podle jeho názoru – rozporem ustanovení článku 13 návrhu směrnice a ustanovení článku 19 odstavce 3 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech vyjádřil i zvláštní zpravodaj Spojených národů David Kaye. Proti se argumentuje i na technické a ekonomické úrovni: patřičné programové vybavení („filtry“) je velmi složité a velmi drahé, mimo dosah malých a středních poskytovatelů služeb, budou tak zvýhodněni jen ti největší globální poskytovatelé internetových služeb; filtry nerozpoznají oprávněné užití a nápravné mechanismy budou příliš zdlouhavé... Zaznamenal jsem ovšem i názor na renomovaném právnickém blogu, že koneckonců návrh jen souhrnně vyjadřuje obsah unijního práva, jak jej také v průběhu let dotvářely rozsudky Soudního dvora EU a že článek 13 konec svobodného Internetu neznamená (IPKat, 2. 7. 2018).⁴

Repozitáře vědeckého výzkumu a vzdělávacích institucí, internetové kooperativní encyklopedie typu Wikipedie jsou z působnosti tohoto ustanovení výslovně vyňaty.

Z výše uvedeného je zřejmé, že cesta ke konečnému znění této směrnice nebude snadná. Celé soubory aktérů na nich povedou zejména vládní a úřední činitelé našich sousedů – do konce roku 2018 plní funkci předsednictví EU Rakousko. Od Nového roku se této úlohy ujme Rumunsko. V orientačním časovém rámci, jenž se objevil koncem září, se rýsuje, že proces trialogu by mohl být dovršen na přelomu letošního a následujícího roku a Rada a Parlament by následně mohly konečné znění směrnice schválit v následujících měsících. Alespoň přibližné dodržení tohoto časového rámce je nezbytné, aby proces projednávání směrnice byl dokončen do konce funkčního období stávajícího Evropského parlamentu – s jeho koncem by neschválený návrh spadl do koše.

¹ Připravované zpřístupňování na trhu nedostupných slovesných děl v Česku nepředpokládá ani vystavení děl na otevřeném internetu, ani přístup „kohokoli“ z IP adresy v ČR, nýbrž jednak zobrazení na terminálech v knihovnách, pokud jsou zapsány v Evidenci knihoven Ministerstva kultury, jednak zobrazení na počítači registrovaného čtenáře prostřednictvím chráněného přístupu.

² Podle obdobného ustanovení ve Španělsku se vydavatel odměny vzdát ani nemohl. Globální poskytovatelé vyhledávacích služeb svou činnost na podkladě španělských tiskových publikací zastavili.

³ Volně něco jako „ztráta hodnoty“.

⁴ ROSATI, Eleonora. The value gap proposal in the JURI Committee Report as a consolidation of the existing framework (not the end of the internet) [cit. 2018-07-17]. Přístupné z: http://www.ipkat.com/.