ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com

Narodila se v roce 1948, takže je jí letos rovných 70 let, z toho 50 let se věnovala aktivní knihovnické činnosti (1966–2016). Dnes je, jak se dosti eufemisticky říká, „na zaslouženém odpočinku“, a tak už třetím rokem „jen“ vede hodiny informační výchovy a čtenářský klub na Základní a mateřské škole Rokytno, organizuje aktivity knihovnických seniorů v rámci východočeského regionu SKIP a…

Jak jsi vlastně přišla ke knihovnictví?

V podstatě náhodou – po maturitě na pardubické SVVŠ mi otec spolužáka zařídil zajímavou letní brigádu. Věděl, že hraji a režíruji v místním ochotnickém divadle, a tak mi zprostředkoval místo asistentky v propagačním filmu o místním stavebním podniku. Pro mne to byla zajímavá praxe, protože jsem později chtěla studovat režii, na kterou bylo možné se přihlásit až v jedenadvaceti letech. Maminka zmíněného spolužáka mi pak zajistila další brigádu, a to ve vysokoškolské knihovně, kde pracovala. Musím se přiznat, že do té doby jsem žádnou knihovnu jako čtenář nenavštěvovala. Dětství jsem totiž prožívala v padesátých letech a pamětníci mi potvrdí, že fondy i aktivity knihoven byly tehdy odrazem doby, tzn. že byly výrazně tendenčně zaměřené. Rodinná knihovna byla naštěstí bohatá a zajímavá, a tak jsem se stala náruživou čtenářkou bez asistence veřejné knihovny. Na střední škole jsem pak už pravidelně utrácela kapesné v rámci knižních čtvrtků v knihkupectví. Rodinnou knihovnu jsem tak začala rozšiřovat a od té doby neúspěšně bojuji s pocitem, že je nutné každou dobrou knížku vlastnit, což komplikuje život zejména při stěhování. Jinak jsem se polepšila – jako senior mám v současné době čtenářský průkaz v pěti knihovnách!

Dobrá, takže nenápadnou brigádou to začalo… Chytlo tě to – a co dál?

Připadá mi neuvěřitelné, jak rychle to půlstoletí v knihovnách východočeského regionu uběhlo a co všechno se změnilo. A co všechno naopak zůstalo stejné! Po již zmíněné roční brigádě v knihovně Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích jsem přešla do Okresní knihovny v Chrudimi. Zde jsem prožila i rok 1968. V tom roce jsem začala dálkově studovat Střední knihovnickou školu v Brně – konzultační středisko v Hradci Králové. Před školou jsem ještě absolvovala základní knihovnický kurz, organizovaný tehdejší Okresní knihovnou v Hradci Králové. Vzpomínky na kurz, školu a lidi by vydaly na samostatný článek, možná i menší knížku…

V Chrudimi jsi získala knihovnické ostruhy. Co následovalo?

Z Chrudimi, kde jsem ještě pracovala jako holka pro všechno, jsem v roce 1971 přešla do metodického oddělení Okresní knihovny v Pardubicích. Odtud jsem byla o šest let později „prodána“ do nově vznikajícího bibliograficko-metodického oddělení Státní vědecké knihovny Hradec Králové, kde jsem mimo jiné měla na starosti práci s mládeží. V roce 1982 jsem odešla na mateřskou dovolenou a po jejím ukončení jsem se vrátila do metodického oddělení pardubické knihovny. Zde jsem prožila rok 1989. Patřila jsem mezi zakládající členy nově vzniklého Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR. Ostatně jeho členkou jsem byla už v roce 1969… V obnoveném SKIP jsem pracovala v regionálním i výkonném výboru a byla jsem také u zrodu Klubu dětských knihoven SKIP; zpočátku jsem byla jeho předsedkyní.

Pamatuji si, že výbornou. „Děckařina“ tě ale neopustila, ani když jsi odešla z veřejné knihovny…

V polovině devadesátých let jsem chtěla zkusit něco nového: účastnila jsem se aktivně činnosti v občanském sdružení PAU (Přátelé angažovaného učení) a absolvovala jsem první kurz RWCT (Čtením a psaním ke kritickému myšlení) s americkými lektory. Následně jsem dostala šanci založit profesionální školní knihovnu při Základní škole Závodu míru v Pardubicích, kde jsem byla osm plodných let. Legislativa však profesionalizaci školních knihovnen nepřála, a tak v roce 2002 následoval návrat do Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové. Nastoupila jsem opět do metodického oddělení, ale tentokrát v „půlené“ funkci: stala jsem se šéfredaktorkou zpravodaje U nás a zároveň jsem měla na starosti nově vznikající oblast PR knihovny. Před odchodem do důchodu jsem už pracovala pouze na poloviční úvazek, jako šéfredaktorka regionálního zpravodaje. A teď v důchodu už zase pracuji s dětmi.

Opusťme teď tvou dobrodružnou cestu po východočeských knihovnách. Samozřejmě znáš časopis Čtenář. Je stejně starý jako ty. Pomáhal ti nějak ve tvé práci, ať už knihovnické, nebo později redaktorské?

S časopisem Čtenář jsem se seznámila už za svého působení v chrudimské knihovně. Knihovna se tenkrát ucházela o titul v soutěži Budujeme vzornou lidovou knihovnu a já jsem dostala za úkol sledovat všechny články o soutěži, a tak jsem si na Čtenáře zvykla. V dalších letech jsem sledovala hlavně vše, co se týkalo metodické práce, a to včetně činnosti Rad jednotné soustavy knihoven, které v té době působily na okresní i krajské úrovni. Také jsem pečlivě sledovala články o činnosti knihoven, protože každá knihovna je jiná a v každé je možné najít nějakou inspiraci. Cíleně jsem si vždy vyhledávala články zabývající se aktivitami knihoven pro děti a mládež, což pro svou potřebu činím dodnes.

Co se ti v jeho koncepci líbí nebo naopak nelíbí?

Můj pohled na časopis v posledních letech byl pochopitelně ovlivněn vlastní redaktorskou prací, i když vím, že není možné srovnávat regionální zpravodaj s celostátním odborným tiskem. V našem případě jsme – vzhledem k zaměření na malé neprofesionální knihovny – volili trend praktické metodiky. Čtenář ve své koncepci musí myslet nejen na veřejné knihovny, ale i na knihovny specializované. Zároveň v něm však musí potřebné a zajímavé informace nalézat nejen ředitel velké knihovny, ale i knihovník z malého města či vesnice. A to opravdu není jednoduché vybalancovat. Stejně jako jsou různě „velká“ témata, která v určitou dobu hýbou knihovnickým světem, daří se podle mého názoru časopisu někdy více a někdy poněkud obtížněji zachovat vyváženost obsahu čísla. Celkově však podle mého názoru časopis poskytuje knihovníkům potřebné důležité informace a zachycuje dění kolem knihoven a knih v obdivuhodné šíři.

Nemáš nějaké náměty na rozšíření a zkvalitnění obsahu Čtenáře?

Jak jsi mě donutila ke vzpomínání na mou dlouholetou praxi, uvědomila jsem si, jak moc se knihovnictví od doby mých začátků změnilo a jakým tempem změny pokračují dál. Ačkoli nejsem zrovna příznivcem vzpomínání, tak možná takový „retrokoutek“ by mladou generaci nejen pobavil, ale i poučil. Ono to opravdu ještě není tak dávno, kdy se psalo na ormig nebo na očíslované blány a chyba často znamenala přepis celé stránky. Jediné možné spojení bylo prostřednictvím pošty a telefonu. Možná, že by se mohlo jednat i o koutek jazykový, protože i z knihovnictví řada pojmů vymizela nebo pomalu mizí…

Zkusím to šéfredaktorovi nabídnout, asi bych si sama ráda početla. Co bys svému věkovému souputníkovi Čtenáři popřála do dalších let?

Přeji Čtenáři co nejvíce čtenářů. A při té příležitosti bych se ráda obrátila na vedoucí knihoven s prosbou o podporu tištěné verze časopisu. Zjistila jsem, že někteří vedoucí knihoven v rámci úsporných opatření preferují možnost sledování elektronické verze. Na poradách pak doporučují jednotlivé články, které případně i vytisknou. Z praxe vím, že v elektronické verzi se většinou nelistuje, a tudíž ani tolik neinspiruje. Vyhledá se požadovaný článek – a je hotovo. Řadovým knihovníkům pak unikají souvislosti našeho stále se rozšiřujícího profesního zaměření. Tolik názor knihovnického seniora s padesátiletou praxí, který si plně uvědomuje, že mladá knihovnická generace získává informace spíše na sociálních sítích než v elektronické či tištěné verzi časopisu. Ve školách se stále oblíbenější stávají tzv. dílny čtení – děti i učitel si tiše čtou a pak si o přečteném vzájemně povídají, třeba by se něco podobného dalo aplikovat i na práci s knihovnickým tiskem.