Šéfredaktorka: 2007–2016

Čtenářka a přispěvatelka na mateřské dovolené: 2016–dosud

Moje první publikační rande se Čtenářem proběhlo v roce 2007. Pro lednové číslo jsem připravila kratičký článek s názvem Městská knihovna v Kostelci nad Černými lesy v novém kabátě, který upozornil na tehdy rekonstruované prostory pro knihovnu. Její návštěvu jsem absolvovala jako zaměstnanec Středočeské vědecké knihovny v Kladně, ovšem ve zcela jiné pozici, než tomu mělo být o několik měsíců později… Že se na podzim roku 2007 stanu šéfredaktorkou časopisu, jsem opravdu netušila! Řešila jsem tehdy hlavně to, jak poskládat velká a malá počáteční písmena v záludném názvu Kostelec nad Černými lesy… Než však stihlo (nejen) v Černých lesích opadat listí, seděla jsem v Praze na šéfredaktorské židli. Pro někoho, kdo právě dostudoval, ač pro tuto pozici asi nejvhodnější obor Informační studia a knihovnictví, to byla docela výzva. Přijala jsem ji – a dodnes toho nelituji.

Výzev bylo v následujících letech ještě několik. Další přišla hned v roce 2008. Čtenář slavil 60 let…! Inu, s kolegyní Olgou Vaškovou jsme se rozhodly slavit také, a to hlubokým ponorem do redakčního archivu. Na zažloutlých stránkách na nás čekalo pátrání po pachatelích, kteří měli a někteří z nich dodnes mají Čtenáře na svědomí. Mám teď na mysli vydavatele, členy redakční rady, redaktory, autory a další příznivce časopisu. Bylo to dobrodružství a snad jsme i mnohé odhalily!

Pro mě možná to nejdůležitější, což dokazuje také název této rubriky Lidé kolem Čtenáře. Čtenář mi totiž bude vždy připomínat nezapomenutelné lidi kolem něj. Mnozí z nich již dostali v této rubrice slovo, mnohé bych mohla jmenovat. Obávám se však, že by tu nestačilo místo. Vrátím se tedy ještě k těm výzvám. Oproti vzpomínkám předcházejících přispěvatelů se může zdát, že v období 2007–2016 se ve Čtenáři nic převratného nedělo, a svým způsobem je to pravda. Redakce byla po menší personální turbulenci stabilizovaná, měla jakž takž střechu nad hlavou, fungující redakční radu – a hlavně měla na co navazovat. Přesto ani tyto roky tak úplně klidné nebyly. Vzpomenu tedy alespoň stručně některé záležitosti, které jsme v této době řešili.

Oslavili jsme zmíněnou šedesátku, spustili jsme elektronickou verzi časopisu a vystoupili jsme na konferenci Knihovny současnosti. Rozpustili jsme velkou redakční radu a přizvali zájemce o intenzivní práci v malé redakční radě (to vše v roce 2008). Stěhovali jsme se v rámci revitalizace Klementina „z bláta do louže“, až jsme se nakonec raději přestěhovali do Kladna ke svému vydavateli (2011). Vyhlásili jsme dvě fotosoutěže, ze kterých vznikly povedené obálky dvou ročníků Čtenáře (2013, 2015). Mezi odbornou veřejností jsme uspořádali anketu, která nám přinesla zajímavé podněty a náměty do další redakční práce (2014). A dalo by se vzpomínat dál…

Na co však nevzpomínám tak ráda, je celkem nezastavitelný kolotoč termínů, který k výrobě časopisu neodmyslitelně patří. Na harmonogram, který přináší jistotu, že se časopis vždy řádně dostane ke svým předplatitelům, ale zároveň ho moc nezajímají dovolené nebo nemoci. Dá se to zvládnout – ne, že ne –, jen můžete mít občas pocit, že život letí ještě rychleji než obvykle. Devět let totiž uteklo jako voda. V roce 2016 jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. To je zase jiný kolotoč, zejména kolegyně mi asi dají za pravdu. Co je ale podstatné, stala jsem se nadšenou čtenářkou Čtenáře. O to více nadšenou, protože vidím, že jeho stávající šéfredaktor v něm skvěle zúročuje svoje zkušenosti a posouvá ho opět o příčku výš. Myslím si tedy, že po téměř deseti letech přišla moje čtenářská pauza včas. Mezi stohy papírů, byť se sebelepšími články, se dá totiž i snadno vyhořet.

Během mého působení v redakci se objevily samozřejmě i nemilé podněty. Jedním z nich byla například myšlenka, zda by nestačil Čtenář jen elektronický. Celostátní oborový časopis pro všechny typy a velikosti knihoven? To teda nestačil, kopali jsme tenkrát za jeho tištěnou verzi. Vyhráli jsme, a tak ji teď každý měsíc netrpělivě očekávám ve schránce – říkám tomu „skvělé vytržení ze světa plenek“. A vím, že pokud se po téhle „dovolené“ do knihovnického oboru vrátím, ať už v jakékoli pozici, budu za Čtenáře kopat dál – knihovníci jsou skvělý tým.